Postní doba je časem obnovy a obrácení se k Bohu

Příští týden vstoupíme na Popeleční středu do postní doby. Jaká jsou její specifika, jaké výzvy nám postní doba nabízí, jak se nazývají jednotlivé postní neděle a jak se v této době připravují katechumeni na svůj křest jsou témata tohoto shrnutí.

^{Foto: Zdeněk Poruba / Člověk a Víra}

Popeleční středa je výzvou k novému začátku

„Pamatuj, že prach jsi a v prach se obrátíš“ (srov. Gn 3,19), nebo „Obraťte se a věřte evangeliu“ (Mk 1,15) jsou slova, která uslyšíte na Popeleční středu, když vám kněz bude udílet popelec. Je to výzva, kterou vstoupíme do čtyřicetidenního postního období, jež je přípravou na oslavu největších křesťanských svátků Velikonoc. Začátek postního období byl v 6. či 7. století přeložen ze 6. neděle před Velikonocemi na předcházející středu, protože neděle není chápána jako postní den.

V katolické církvi je Popeleční středa (spolu s Velkým pátkem) dnem přísného postu, kterým se rozumí půst od masa a půst újmy, tj. je dovoleno jen jednou za den se úplně nasytit. 

Přijetím popelce, tj. znamení kříže, které kněz uděluje popelem na čelo (ev. sypáním popela na hlavu) a jehož historie spadá až do konce 11. století, symbolicky vyjadřujeme svůj postoj kajícnosti. Symbolicky se tak naznačuje stav člověka, který vyznává před Bohem svůj mnohdy špatný život a vyjadřuje vůli vnitřně se obrátit s nadějí, že mu Bůh odpustí. Popel, symbol smrti a nicotnosti, se získává ze spálených ratolestí, které byly posvěceny v předešlém roce na Květnou neděli.

Ježíšova výzva k obrácení a pokání nás provází celou postní dobou, nemíří především na vnější skutky, nýbrž na obrácení srdce, na vnitřní pokání a obnovu. Bez toho by vnější kající skutky zůstaly neplodné a lživé. Vnitřní obrácení motivuje k tomu, aby se takový postoj projevil i navenek. Jde o radikální rozchod s hříchem, což znamená odvrácení se od zla a nové zaměření celého života k Bohu. Toto obrácení je především otevřením se působení samého Boha v životě člověka. Bůh nám dává sílu a možnost začít znovu.

Specifika postní doby

Liturgická barva postní doby je fialová. Při nedělní mši svaté se nezpívá gloria, kromě slavností. V postní době není dovoleno zdobit oltář květinami a hudebních nástrojů se může použít jen na podporu zpěvu, vyjimku tvoří 4. neděle postní - Laetare, a také slavnosti a svátky.

Zajímavostí je, že pro východní církve začíná postní doba již v pondělí před popeleční středou a je to zároveň den přísného postu. Na popeleční středu se popelec neuděluje a celou postní dobu jsou středy a pátky tzv. aliturgické dny. Znamená to, že se neslouží mše svatá, ale tzv. liturgie předem posvěcených darů.

Doba postní je vrcholem přípravy katechumenů na křest

Doba postní je také poslední fází přípravy katechumenů na přijetí svátosti křtu. Na začátku postní doby jsou tito katechumeni zařazeni mezi čekatele křtu. Součástí této poslední přípravy jsou tzv. skrutinia, tj. malé exorcismy s modlitbou za katechumeny, kdy se jim vyprošuje duch kajícnosti, správné chápání hříchu a pravá svoboda Božích dětí. Tato skrutinia se udělují o 3., 4. a 5. neděli postní a mají specifické texty (z liturgického cyklu A). V této fází přípravy jsou katechumenům také svěřeny poklady církve - modlitba Otčenáš a Vyznání víry. Na Bílou sobotu se koná obřad Složení vyznání víry, kdy čekatel křtu říká vyznání víry – buď apoštolské, nebo nicejskocařihradské, podle toho, který text mu byl svěřen.

Postní doba je příležitostí k obnově

Zatímco katechumeni se připravují na svůj křest, pro ostatní věřící je tato doba přípravou na obnovu křtu o Velikonocích. Jelikož postní doba je příhodným časem k obnovení chápání křesťanského života jako velkého putování do domu Otcova, konají se také v mnoha farnostech duchovní obnovy, které jsou příležitostí k zastavení se a novému návratu, jak k tomu vybízí prorok Joel: „Navraťte se ke svému Bohu, neboť je milostivý a plný slitování, shovívavý a nejvýš milosrdný. Jímá ho lítost nad každým zlem!“ (Jl 2,13).

V postní době má tedy člověk pracovat na proměně a obnově svého života, aby mohl žít opět plně jako křesťan. Má obnovit autentické vztahy, navázat znovu dialog s druhými, odpočinout si a vrátit se k tomu, co činí život křesťana křesťanským. Nemělo by ale jít pouze o lidské úsilí, neboť křesťanská teologie a spiritualita považuje půst za Boží milost, kdy člověk naslouchá Božímu slovu a svůj život podle něho uzpůsobuje.

Tři pilíře postní doby

Almužna
Slovo almužna znamená z řečtiny milosrdenství. Jde o mnohem víc než o pár mincí žebrákovi. Jde o to, že se máme stávat milosrdnými, tedy velkorysými, odpouštějícími lidmi, se srdcem milým a otevřeným, že se máme stát Bohu podobnými. Je to cíl vysoký, ale krásný, jediný, k němuž má člověk směřovat, chce-li se stát skutečně v plném smyslu člověkem. 

„Když prokazuješ dobrodiní, nechtěj budit pozornost, jako činí pokrytci v synagógách a na ulicích, aby došli slávy u lidí; amen, pravím vám, už mají svou odměnu. Když ty prokazuješ dobrodiní, ať neví tvá levice, co činí pravice, aby tvé dobrodiní zůstalo skryto, a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí.“ (Mt 6,2-4)

Modlitba
Modlitba není automatické odříkávání modliteb, nýbrž trávení času s Bohem, stálý život v jeho přítomnosti. 

„A když se modlíte, nebuďte jako pokrytci: ti se s oblibou modlí v synagógách a na nárožích, aby byli lidem na očích; amen, pravím vám, už mají svou odměnu. Když ty se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se k svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí.“ (Mt 6,5-6)

Půst
Postem není myšleno jen samotné odepření si jídla či něčeho jiného (např. masa, alkoholu, sladkostí, sledování televize, dojíždění autem, tanečních zábav...). Nejedná se o obyčejný sebezápor, odřeknutí si něčeho, co je v našem životě postradatelné, zbytečné, překážející či co nás spoutává. Znamená to, že zříkáním se těchto věcí získáváme něco jiného a většího a dáváme tak ve svém životě větší prostor Bohu a máme možnost více poznat sami sebe. Stáváme se totiž citlivějšími pro Boží přítomnost a díky tomu také milosrdnějšími lidmi.

„A když se postíte, netvařte se utrápeně jako pokrytci; ti zanedbávají svůj vzhled, aby lidem ukazovali, že se postí; amen, pravím vám, už mají svou odměnu. Když ty se postíš, potři svou hlavu olejem a tvář svou umyj, abys neukazoval lidem, že se postíš, ale svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí.“ (Mt 6,16-18)

Neděle postní doby

Dle úvodních slov vstupní antifony má prvních pět postních nedělí tyto názvy:

1. neděle postní: Invocavit 
Invocavit me = Povolal mne
Tuto neděli, pokud se tak nestalo již na Popeleční středu, je svěcen popel a věřícím je udělován popelec. Pokud byl popelec ve farnosti udělován na Popeleční středu, můžou ti, kteří se tohoto obřadu nemohli zúčastnit, přijmout popelec na začátku nedělní mše svaté.

2. neděle postní: Reminiscere
Reminiscere miserationum tuarum = Rozpomeň se na své smilování

3. neděle postní: Oculi 
Oculi mei semper ad Dominum = Mé oči stále vyhlíží Pána  
Pokud se ve farnosti připravují katechumeni, kteří přijmou o Velikonocích svátost křtu, přijímají tuto neděli první skrutinium a je možné použít vlastních mešních textů z liturgického cyklu A: Rozmluva se Samařskou ženou (J 4,5-42).

4. neděle postní: Laetare 
Laetare Ierusalem = Raduj se, Jeruzaléme 
O této neděli se může používat liturgická barva růžová, která vyjadřuje radost blížících se Velikonoc. Katechumenům se uděluje druhé skrutinium a text evangelia připomíná uzdravení slepého (J 9,1-41).

5. neděle postní: Judica  
Iudica me Deus = Zjednej mi právo, Bože  
Katechumeni přijímají třetí a poslední skrutinium a text evangelia připomíná vzkříšení Lazara (J 11,1-45).

Květná neděle: In Palmis  
Tento den si církev připomíná slavný vjezd Krista Pána do Jeruzaléma. Přede mší svatou se věřící shromáždí většinou v jiném kostele nebo na jiném vhodném místě mimo kostel, k němuž má průvod směřovat. V rukou drží ratolesti (většinou větvičky kočiček), které kněz během tohoto obřadu pokropí svěcenou vodou a kněz přečte jedno ze čtyř evangelií o vjezdu Páně do Jeruzaléma (v liturgickém roce A: podle Matouše, B: podle Marka nebo Jana, C: podle Lukáše). Poté je zahájen průvod, který může být doprovázený oslíkem a který směřuje do kostela, kde bude slavena mše svatá. Při průvodu se zpívají antifony: „Z Jeruzaléma vyšly zástupy naproti Pánu; děti mávaly olivovými ratolestmi a všichni volali: Hosana na výsostech... Lidé prostírali Pánu na cestu své pláště a volali: Hosana synu Davidovu! Požehnaný ten, který přichází ve jménu Hospodinově!“ Pokud se nemůže konat průvod mimo kostel, oslaví se vjezd Páně uvnitř kostela slavnostním vstupem před hlavní mší nebo se alespoň koná na začátku mše svaté krátká připomínka na vjezd Páně do Jeruzaléma. Při mši svaté se čtou nebo zpívají (vícehlasně) pašije, tj. úryvky z evangelií o utrpení a smrti Ježíše Krista. V římském ritu s pašijemi můžeme setkat jen dva dny v roce: na Květnou neděli (z jednoho ze synoptických evangelií dle ročního cyklu) a na Velký pátek (Janovy pašije). Při pašijích věřící stojí.

^{(Zdroj: Český misál, pastorace.cz, wikipedie)}