Martina Viktorie Kopecká: Církev má být pro mladé bezpečným prostorem

Synody o mladých lidech v Římě se kromě biskupů, expertů a dalších diskutujících účastní také tzv. „delegati fraterni“, neboli bratrští delegáti mimo katolickou církev. Světová rada církví vyslala jako svého zástupce mladou vysvěcenou ženu, z malé země, která je ale již čtyři roky předsedkyní jejího poradního orgánu ECHOS, tj. ozvěny hlasu mladých. Jedná se o Martinu Viktorii Kopeckou, husitskou farářku z České republiky, s kterou přinášíme rozhovor.

^{Foto: Rev. Luke Hansen SJ, ostatní fota z archivu M. V. Kopecké}

S jakými očekáváními jste na synodu odjela a jak se vaše očekávaní naplňují?

Odjížděla jsem s nadějí, že se zde skutečně odehraje krok směrem ke společné práci, ale nečekala jsem, že zde bude tak přátelské a otevřené klima. Pro mě to je poselství naděje, že se lidi dokážou vzájemně respektovat a naslouchat si, že dokážou spolu vést dialog, který vede ke konkrétním závěrům a nezůstává se pouze na teoretické úrovni, ale hledají se cesty k sobě navzájem. Zcela konkrétně se zde žije bratrská a sesterská láska v Kristu.

Jak jednání na synodě probíhá?

V první části synody přednesli jednotliví účastnicí své čtyřminutové příspěvky a musím říci, že téma mládeže je velmi široké a každý příspěvek přinesl do jednání jiný úhel pohledu s ohledem na region, odkud daný člověk pochází. Zažívám zde spoustu takových „Aha-momentů“, když můžu naslouchat tomu, čím žijí mladí lidé v jiné části světa, a že můžeme společně tyto zkušenosti sdílet. A čtyři minuty vedou člověka k tomu, aby řekl to důležité a šel přímo k jádru k věci. Z jednotlivých příspěvků zaznívá víra, naděje a láska.

Nyní jste začali pracovat i v malých skupinách, tzv. „circoli minori“. V jaké jste vy a jak práce v této skupince vypadá?

Já jsem součástí jedné z anglicky mluvicích skupin - Circulus Anglicus B, kterou moderuje americký kardinál Joseph Blase Cupich. Je nás tam asi 20 a já v ní zastupuji „bratrské delegáty“ (tj. delegáty mimo katolickou církev). Kromě biskupů jsou v naší skupině také auditoři, odborníci a musím říci, že diskuze je velmi pěkně vedená. Naše skupinka není nejmenší, ale na druhou stranu, vzhledem k tomu, že delegegáti pocházejí z různých kontinentů světa, nám toto multikulturní prostředí poskytuje bohatství diverzity a různorodých zkušeností.

Práce ve skupince probíhá tak, že společně procházíme přípravný dokument Instrumentum laboris. Nejprve se vždy sesbírají podněty k diskuzi, které se pak probírají bod po bodu. K jednotlivým bodům vyjadřujeme své názory a hledáme další podněty k vysvětlení. Hodně se dotýkáme také citlivých věcí, jako např. otázkám: Co je to rodina? Můžeme považovat za rodinu jiné uskupení lidí, než je maminka, tatínek a děti? Hledáme na ně odpovědi s ohledem na naše zkušenosti a na to, co mladí prožívají.

Po první části dokumentu nazvané „Rozeznávat: církev naslouchající skutečnostem“ jsme se nyní začali věnovat druhé části s názvem „Interpretovat: víra a rozlišování povolání“. Sbíráme opět připomínky a připravujeme úpravy tzv. „modus“, které jsou součástí zprávy, jež se poté prezentuje za celou skupinu na společném plénu. Je vybráno pět delegátů, každý zastupuje jeden kontinent, a tito delegáti vytvoří finální podobu s ohledem na sesbírané připomínky.

V první části synody jste také přednesla svůj příspěvek? Co bylo jeho obsahem?

Ve svém příspěvku hovořím o tom, jak se Světová rada církví věnuje mladým lidem. Jeho hlavním poselstvím je, abychom všichni, bez ohledu na náš věk, naše schopnosti, vzdělání a zkušenosti, byli připraveni mladým pomoci, aby se oni poté byli schopni podílet na celosvětovém a celocírkevním usmiřování, aby byla usnadněna komunikace mezi generacemi a aby se vytvářely mosty sblížení.

Ježíš nás zve k tomu, abychom v atmosféře vzájemné lásky a univerzálního bratrství sdíleli a rozvíjeli dary, které máme. Myslím si, že církev má být bezpečným prostorem, kde může mladý člověk rozvíjet svůj potenciál, kde může růst ve své víře a podílet se na věcech, které by mu např. jiné prostředí neumožnilo. Beru to jako výzvu ke změně myšlenkového nastavení, abychom dělali věci dohromady. Jako výzvu k ekumenickému dialogu, aby církve opravdu šly společným směrem, ale zároveň respektovaly vzájemnou diverzitu a radovaly se z ní. Tato diverzita by neměla být překážkou k naplnění Kristova volání.

(Celý příspěvek najdete v příloze.)

Jakým způsobem jste získala podněty pro svůj příspěvek?

Podněty pro svůj příspěvek jsem měla možnost posbírat během své práce, kdy jsem jako předsedkyně poradního organu Světové rady církví ECHOS navštívila mnoho zemí, setkala se s mladými v různých částech světa a zjistila, že problémy, které řeší, jsou velmi různorodé. Naše organizace zahrnuje 350 církví, takže tato různost je opravdu veliká. Ale to, co mladé na celém světě propojuje, je živost jejich prožívání, hloubka jejich emocí a duchovního života, duchovní zrání a hledání smyslu života. Toto je „červenou nití“, která se táhne ve všech oblastech, které jsem navštívila. Mladí, kteří se snaží žít křesťanský život, často třeba i v nějakém zápase, potřebují nějaké vedení a laskavý prostor k tomu, aby se mohli ptát, dál rozvíjet, aby se jednou mohli stát inspirací pro další generace.

Jak se cítíte jako žena – farářka mezi skoro samými biskupy?

Vše se odráží v domě, kde bydlím společně s biskupy. První večer, když jsem přijela, tak jsem seděla sama u celého stolu, nikdo si ke mně rozhodně nechtěl sednout a nikdo si mě nechtěl ani všimnout. Určitě si všichni ti biskupové a kněží říkali: „Doufám, že tady zítra již nebude…“. Trvalo to chvíli, než jeden bratr, biskup z Paraguaye, ke mně přišel, představil se a zeptal se, zda si může přisednout. A on tím přispěl k tomu, že potom i ti další chodili a ptali se, odkud jsem, co to mám na sobě, vy jste farářka atd.

Velkým nezvykem je pro mě také chodit i na ulici v liturgickém oděvu, tj. v černém taláru s červeným kalichem na prsou a se štolou. Tento oděv u nás používám pouze v neděli při bohoslužbě a projdu se v něm jen ze zákristie k oltáři.

A podobně to proběhlo také v plénu, kde se ke mně na začátku chovali velmi váhavě a opatrně. Ale nakonec se ukázalo, že to bratry celkem zajímá, kdo jsem a proč tam jsem. Někteří znají Světovou radu církví, ale neznají husitskou církev. Takže nás to stojí vzájemné vysvětlování.

Ale je krásné, jak to nabralo přirozený vývoj a vyšli jsme si vzájemně vstříc. Sice to na začátku trvalo asi dva dny, než jsme k sobě našli cestu, ale vnímám podporu dalších zde přítomných duchovních, že mě berou jako mezi sebe a nepřehlížejí mě. Pro ekumenu je to velmi významný krok, že papež František na synodu přizval Světovou radu církví. Je to znamením nové naděje.

A jak na vás působí papež František?

S papežem Františkem jsem se měla možnost setkat již letos v červnu v Ženevě během 70. výročí existence Světové rady církví. Během společného oběda jsem se papeže mohla zeptat na situaci mladých. A poté následovalo jeho přizvání Světové radě církví na synodu do Říma a náš generální tajemník delegoval mě. Takže já jsem se dozvěděla až na konci prázdnin, že pojedu na synodu.

Jinak i zde ve Vatikánu jsem se několikrát s papežem Františkem setkala, ale asi nejvíce jsem v kontaktu s kardinálem Kurtem Kochem, který je prezidentem Papežské rady pro jednotu křesťanů.

Jsou témata, o kterých na synodě diskutujete v rámci katolické církve, rozdílné od těch, které řeší mladí v nekatolických církvích?

Vzhledem k tomu, že zastupujeme 350 církví, tak okruh témat je veliký. Takže my spíše řešíme, co a jakým způsobem můžeme dělat společně a jak můžeme prakticky pomoci mladým v různých částech světa. Např. na základě naší návštěvy v Egyptě pak např. vznikly projekty, které daly práci 5 000 mladých lidí. Takže naše úloha více spočívá v mapování praktického žití ekumeny, směřování ke vzájemné toleranci a podporování dialogu.

Liší se v něčem názory mladých z České republiky od těch ostatních?

U nás v Čechách je situace specifická a ve všech církvích podobná. Já jsem ve farnosti sv. Mikuláše v centru Prahy, kde již nejsou skoro žádní rezidenti, a naši dlouhodobí členové bydlí třeba na druhém konci města a často jsou to starší lidé. Ale přesto do našeho kostela chodí i lidé, kteří se zde chtějí nechat pokřtít, nebo uvažují o biřmování, protože hledají nějakou duchovní cestu, a stále více párů přichází proto, aby uzavřeli manželství duchovním způsobem. Takže já osobně se setkávám s realitou, kdy mladí do církve přicházejí, ale obecně si myslím, že situace mladých a toho, co církve trápí, je velmi podobná.

Mladí také často komunikují přes sociální sítě a vy sama jste na nich aktivní. Vidíte v tom novou cestu k mladým?

Oblast digitálních médií není jednoduchá, má své světlé stránky, ale i negativní v tom, že vše je ve zkratce, lidi nejsou ochotni přečíst si více než deset vět. Na druhou stranu ale ta mládež na sociálních sítích je, takže není správné odmítavě říci, že tímto směrem nepůjdeme. Byla by to škoda, neboť bychom ztratili spoustu potencionálních čtenářů. Je ale potřeba upozorňovat na rizika tohoto světa. Mnoho mladých žije pouze ve virtuální realitě a už se přestávají bavit s lidmi, proč by chodili do kostela, když si můžou pustit bohoslužbu online…? My musíme mladým ukázat, že to není jediná cesta, a inspirovat je k setkání člověka s člověkem a ne člověka s mobilem…

Napadají vás již nyní nějaké nové cesty, nová směrování, jak mládeži vyjít vstříc? 

Obecně mám pocit, že se zvýrazňuje role laiků v duchovní péči o mládež, že nemusíme spoléhat pouze na kněze nebo biskupy. Mládež hledá lidi, ke kterým bude mít snadný přístup, u kterých se bude cítit v bezpečí, bude jim moci říci, co si myslí, aniž by byla posuzovaná. Takže možná tuto roli laiků, kteří by byli schopni a ochotni o mladé pečovat, trochu zanedbáváme. Role duchovního doprovázení mladých na synodě hodně zaznívá. Je proto důležité podpořit formaci těchto laiků, kteří budou schopni a kompetentní duchovně doprovázet.

Děkujeme za rozhovor.