Proč si dnes připomenout Adolfa Kajpra?

Dnes, 17. září, si připomínáme výročí mučednické smrti velkého českého jezuity Adolfa Kajpra. Co může tento svědek maximálního křesťanství říci dnešku?

^{Foto: archiv Vojtěcha Novotného}

Dětství a mládí mučedníka

Narodil se 5. července 1902 v Hředlích, kam se jeho rodiče, původem z Bratronic, přestěhovali spolu s prvorozeným Josefem poté, co si tu pronajali hostinec a řeznictví. Malý Adolf byl pokřtěn v kostele sv. Vavřince v Žebráku. Matka nedlouho poté onemocněla a roku 1905 zemřela. Otec se spolu se syny vrátil do Bratronic. Sám však r. 1906 zemřel také. O osiřelé chlapce se starala jeho sestra Klára spolu s manželem Josefem Bůžkem, zedníkem. Domácnost byla chudá, teta hodná a přísná. Adolf studoval v obecné škole. Po ní nádeničil u sedláků, krátce se učil ševcem a nakonec vstoupil v roce 1916 do učení v nedalekém mlýně, kde setrval jako pomocník do r. 1924. Samostatně při tom studoval.

Zrání

R. 1926, po službě v armádě, byl ve věku 24 let přijat do kvinty na Arcibiskupském gymnáziu v Praze, které spravovali jezuité. Náklady platil z našetřených peněz a ze stipendií. Po sextě vstoupil do noviciátu Tovaryšstva Ježíšova, který strávil v l. 1928–30 na Velehradě a v Praze, kde se připravil k maturitní zkoušce, již vykonal s vyznamenáním. 15. srpna 1930 složil řádové sliby. Filosofii studoval v l. 1930–32 v Eegenhovenu (Belgie), teologii v l. 1932–36 v Innsbrucku (Rakousko). Dne 26. července 1935 přijal kněžské svěcení. R. 1936–37 absolvoval závěrečný formační rok ve městě Paray-le-Monial (Francie).

Představení rozhodli, že zůstane u sv. Ignáce v Praze. Plnil své povinnosti v řádové komunitě, působil v pastoraci. Vedle toho vyučoval laiky filosofickou etiku na Studium catholicum (1939) a křesťanskou filosofii na Arcidiecésním bohosloveckém učilišti pražském (1940–41). Nejširší dopad ovšem měla jeho aktivita na poli tiskovém. Stal se redaktorem čtyř řádových časopisů, do nichž sám hojně přispíval. Okrajovou roli měl měsíčník Obrození (1939–40), významnou naopak měsíčník Dorost (1939–40), který se obracel k věřící mládeži v Čechách i na Moravě. Poté, co byl list zakázán okupačními orgány, začal Kajpr bez jejich souhlasu vydávat oběžník Nové směry (1940–41). Velkou péči věnoval Kajpr také redakci periodika Posel Božského Srdce Páně (1937–41).

S jasným postojem

Mimořádným darem Adolfa Kajpra byla schopnost zvěstovat evangelium tak, že přitom spojoval výklad křesťanské víry s vnímavou četbou soudobého dění. Od r. 1933 upozorňoval, že v základech fašismu a nacismu stojí brutalita a pyšné, modloslužebné sebeuctívání člověka. Jediným pravým Vůdcem je ale Kristus a křesťan, jeho učedník, musí stát na straně obhájců dobra, spravedlnosti, práva a lidské důstojnosti. Musí odmítat rasismus a antisemitismus, i když současně může a má být pravým vlastencem, neboť domov mu přisoudila a svěřila Prozřetelnost. Proto také Kajpr oponoval tomu, jak se kolaboranti dovolávali sv. Václava, aby jím zaštítili své pojetí přináležitosti Čechů k Říši. Připomínal, že Václav se hlásil ke „společenství křesťanských národů“, jež je spojeno poutem víry a přesvědčením o zásadní rovnosti všech lidí před Bohem a o tom, že „osobní Bůh je vlastním rozhodčím osudu národů“ – tedy poutem, jež „nám dnes chybí“.

Tím vším Kajpr přitáhl pozornost gestapa. 20. března 1941 byl kvůli svým „štvavým“ a „nenávistným“ článkům proti Říši zatčen. Následovalo věznění na Pankráci a v koncentračním táboře Terezín. V září 1941 byl transportován do Mauthausenu a v květnu 1942 do Dachau. Prožil fyzické, psychické i duchovní hrůzy, jež tato místa přinášela. Své uvěznění přitom považoval za takřka nutný výsledek důsledného života víry, plnění kněžských povinností a niterného soužití s národem.

V lepších časech?

Po osvobození se Kajpr vrátil do vlasti. Obdržel dvě státní vyznamenání. 15. srpna 1945 složil čtvrtý řeholní slib a stal se profesem Tovaryšstva Ježíšova. Zapojil se do života pražské komunity i do pastorace. Byl vyhlášeným kazatelem, vedl duchovní obnovy i exercicie. Klíčová byla jeho role výkonného redaktora periodika Katolík: list pro kulturu a život z víry, který se stal vedle kazatelny hlavní tribunou, z níž v l. 1945–48 šířil evangelium vtělené do současnosti. List „byl mluvčím mladého katolictví, které za sebou nechalo austrokatolicismus a ghetto, pocity méněcennosti vůči modernímu světu a hádavou apologetiku. Katolík (Kajpr) učil neutíkat před světem, ale přistupovat k němu bratrsky, popř. samaritánsky, podle potřeby se s ním utkávat, ale bez nenávisti a sofistiky“ (Oto Mádr).

Kajpr sám byl muž výrazně sociálního smýšlení. Z povahy doby nicméně plynula potřeba, aby polemizoval s marxismem-leninismem. Od r. 1945 otevřeně varoval, že tak jako liberalistický kapitalismus vede k ateistickému humanismu, který leží v kořenech nacismu i komunismu, tak zase tento nutně vede k totalitní hrůzovládě a ovšem také k boji proti církvi. Vedle toho Kajpr na konkrétních dobových událostech dokládal nástup nové diktatury. Již 25. února 1948 proto byly konfiskovány ty výtisky Katolíka, jež nesly datum následující neděle. Periodikum bylo prohlášeno za protistátní a reakční a bylo mu odňato povolení k tisku. Tím zaniklo.

Kajpr se poté plně věnoval pastoraci. Uváděl věřící do pravd víry a jen nepřímo pokračoval v polemice s materialismem a marxistickou kritikou náboženství. V prostředí totality ovšem nabyly i tyto jeho postoje ráz resistence vůči těm, kdo si činili nárok na celek pravdy, svobody a moci. Obezřetně, ale statečně se Kajpr zapojil také do odporu místní církve vůči otevřené persekuci, k níž komunisté přistoupili v polovině roku 1949. Věděl, že stejně jako za nacismu, i nyní má co do činění s nepřáteli Krista a že boj za svobodu společenskou je zároveň bojem za svobodu víry. Předvídal, že církev bude vystavena těžké zkoušce věrnosti. A věděl, že on sám bude opět uvězněn.

Persona non grata. Opět ...

Stalo se tak 14. března 1950. Byl totiž vybrán jako jeden z deseti tzv. „nejreakčnějších“ řeholníků pro první velký „proces proti církvi“, který měl veřejnosti ukázat, že je církev společensky nebezpečný protivník, jemuž je třeba se postavit. Byla proto představována jako moci a majetku chtivá zrádkyně národních zájmů, spolupracovnice nacistů, odpůrkyně sociální spravedlnosti a hospodářského pokroku, prodloužená ruka Vatikánů a kapitalismu. Velký prostor byl věnován nedávným událostem v Číhošti, jimiž měla být doložena manipulativní povaha křesťanského náboženství. Soudní líčení mělo také připravit hromadnou internaci řeholníků, k níž došlo jen o několik dní později.

Kajpr byl shledán vinným z velezrady a odsouzen na 12 let do žaláře a k dalším, doplňujícím trestům. Následovalo věznění na Pankráci, od konce dubna 1950 ve věznici Mírov, od května 1950 ve věznici Valdice, od prosince 1951 ve věznici Leopoldov na Slovensku. Svědectví spoluvězňů hovoří o Kajprově hluboké víře a neokázalé zbožnosti, o jeho duchovních promluvách určených uvězněným kněžím, o exhortacích posílaných tajně laikům, o exerciciích, o přípravě tajných noviců Tovaryšstva Ježíšova a o životě s vězněnými jezuity, o vztazích k věznitelům i spoluvězňům, o přednáškách a diskusích ve věci filosofie, liturgie či literatury atd. Z celku těchto vzpomínek vystupuje jednohlasně kladné, ba přímo uctivé svědectví o jeho osobě.

Poskytují také informace o tom, jak tento Kristův kněz ve vězení zemřel. Počátkem září 1959 se namohl při uložené práci. 13. září jej postihl infarkt myokardu. Spoluvězeň jej vyzpovídal a podal mu eucharistii. Byl převezen do vězeňské nemocnice. Jeho stav se lepšil. Dne 17. září 1959 jej však postihl infarkt druhý a Kajpr zesnul. Bylo mu 57 let. Vedení věznice po poradě s nadřízenými orgány rozhodlo o tom, že bude pohřben na místním hřbitově. Až r. 1968, za dočasného uvolnění politických poměrů, bylo jeho tělo převezeno do Prahy a uloženo do řádové hrobky.

Konec dobrý, všechno dobré?

Soudní proces byl v následujících letech opakovaně přezkoumáván. Justice svá rozhodnutí měnila podle toho, jak se měnily politické okolnosti. Definitivní slovo bylo učiněno až na konci r. 1993, kdy soud rozhodl, že je Kajpr účasten soudní rehabilitace, neboť byl zbaven osobní svobody nezákonně. Tím byl prohlášen za nevinného.

Členem Tovaryšstva Ježíšova byl Kajpr 31 let, knězem 24 roků. Z toho byl pro víru v Ježíše Krista a pro věrnost církvi vězněn 13,5 roku a právě ve vězení a v jeho důsledku zemřel. Ti, kdo jej znali, vypověděli, že byl představitelem maximálního křesťanství a služebníkem Slova, který se vědomě snažil předkládat plnost evangelijní zvěsti způsobem srozumitelným a přesvědčivým i pro dechristianizovanou společnost. Dosvědčili také, že v nich zanechal dojem svatosti. Řada osob vyslovila mínění, že byl mučedníkem, a úcta k němu dále vzrůstá. Tovaryšstvo Ježíšovo proto požádalo pražského arcibiskupa, aby zahájil proces Kajprova blahořečení.

^{(Autor: Vojtěch Novotný, vicepostulátor procesu blahořečení Adolfa Kajpra; redakční úpravy: František Jemelka; mezititulky redakční)}