Podobenství Reného-Luca o výstupu na skalní stěnu aneb jak udělat pokrok v duchovním životě

Letos v listopadu vyjde nová kniha francouzského kněze a evangelizátora P. Reného-Luca s názvem „15 podobenství o věcech podstatných“ (15 paraboles tournées vers l'essentiel). Jednotlivé kapitoly knihy budou postaveny na srozumitelných podobenstvích, díky kterým P. René-Luc chce lidem pomoci pochopit různá duchovní témata. Jedno z těchto podobenství, ve kterém přirovnal horolezecký výstup na skalní stěnu k duchovnímu růstu, použil P. Luc v rámci své přednášky „Křesťan v plné polní“ na Katolické charismatické konferenci v Brně.

^{Foto: Vojtěch Hlávka / Člověk a Víra}

„Oblečte plnou Boží zbroj, abyste mohli odolat ďáblovým svodům.“ (Ef 6,11)

P. René-Luc uvedl svoji sobotní přednášku příběhem podivuhodného muže, který vzbuzuje v současné době ve Francii velký rozruch, neboť jde pěšky napříč Bretaní a má na sobě brnění – zbroj. Píšou o tom ve všech novinách. „Dnes se křesťané vzdali své zbroje a jsou velmi křehcí před působením zlého,“ připojil P. Luc a pokračoval: „Rád bych vám dnes nabídl, abychom společně nalezli způsob, jak se posílit pro veškerý duchovní zápas. A k tomu bych vám rád nabídl následující podobenství.“

Podobenství o výstupu na skalní stěnu aneb jak udělat pokrok v duchovním životě

Svoji katechezi uvedl P. René-Luc příběhem. Když mu bylo 30 let, oslovil ho jeho blízký přítel Denis a nabídl mu, že ho vezme na výstup do hor. René sice nikdy na žádnou skalní stěnu nelezl, ale pozvání neodmítnul. Když přišli k obrovské skalní stěně, Denis se upnul do sedáku, navázal lano a začal stoupat k vrcholu. Po chvilce se připevnil na jistící skobu, které byly rozmístěné zhruba po dvou metrech po celé délce skály. Denis vždy, když ke skobě dorazil, tak se lanem k této skobě zajistil a pokračoval ve výstupu. Takže, i kdyby v půlce stěny spadl, tak by byl u posledního záchytného bodu zachycen. Říká se tomu, že je zajištěn. Když Denis vylezl na vrchol, tak se zajistil na posledním záchytném bodě a slanil se dolů. „A poté řekl mi: A teď je to na tobě,“ pokračoval ve svém barvitém vyprávění P. Luc.

René tak začal svůj první výstup na skálu. Kamarád ho jistil zespodu, takže se nepotřeboval zachycovat za jednotlivé mezistupně. Lezl nahoru, výš a výš, a když byl ve výšce asi 15 m nad zemí, tak se podíval za sebe a dostal strašný strach, měl pocit, že spadne. Ani se nestihl chytit posledního chytu, a visel ve vzduchu. Byl přesvědčený, že zemře, ale co se nestalo? „Denis, který dobře držel lano zespodu, mě zachytil. Byl jsem 15 m nad zemí a v  pohodě jsem seděl ve svém sedátku v naprosté jistotě, protože jistící lano bylo pružné. A v ten moment jsem pochopil, že se nemusím bát, že jsem v bezpečí a můžu pokračovat ve výstupu,“ pokračoval P. Luc ve svém příběhu a dodal: „Rád bych přirovnal náš duchovní rozvoj k tomuto výstupu na stěnu.“

Svoji katechezi rozdělil do čtyř bodů:

1. Uvědomit si, kde je náš cíl, náš vrchol

P. Luc vyprávěl, že se mu jednou podařilo dostat se až na vrchol hory Mont Blanc, na nejvyšší horu Evropy. Do údolí Chamonix přijíždí spousta turistů, ale většina z nich zůstává jen v údolí a nestojí jim za to, vystoupit na vrchol hory.

To samé se týká i duchovního života. Spousta lidí zůstává v duchovním životě v údolí a nestojí jim ta námaha za to, aby vystoupali na horu. „Ale naším úkolem je, na tu horu vystoupat, protože my jsme takto stvořeni, stvořeni pro Boha. Tento výstup k Bohu je neustále snažení. Není to jednorázový výstup na Mont Blanc, ale s Bohem je to neustálý výstup na horu,“ pokračoval P. Luc.

Dále uvedl, že se často se v životě lidí děje tzv. „duchovní jojo“. Jak např. když jsme na Charismatické konferenci v Brně, tak jsme na vrcholu, pak se vrátíme domů, už se nemodlíme, nečteme Boží slovo, díváme se na televizi a náš duchovní život je na bodě mrazu. Ale po roce se opět vrátíme na konferenci, ale týden po konferenci…se vrátíme domů a čekáme zase na příští rok… „Ale takto to s Ježíšem nefunguje. Je potřeba opustit ´duchovní jojo´, aby člověk vstoupil do určité duchovní vytrvalosti,“ povzbudil P. Luc.

K rozvoji v duchovním životě patří také pravidelná četba, a to nejen Božího slova, ale i knih autorů, kteří nás mohou vést duchovním životem. Důležité je také číst životopisy svatých, protože „Bible je jako noty a číst o životech svatých je, jako když slyšíme ty noty hrát,“ uvedl P. Luc přirovnání a vybídl, abychom si na četbu udělali čas a nebyli stále jen zaměstnaní obrazovkami všeho druhu, na kterých hledáme rozptýlení. Četba je dle něho nástroj, který pozvedá naši duši.

2. Najít dobrého vůdce

Druhým bodem, který nám pomůže udělat pokrok v našem duchovním životě, je nalézt dobrého vůdce. Jak uvedl P. Luc: „Pokud jsem tenkrát dokázal vystoupit na tu skalní stěnu, tak jen díky tomu, že můj kamarád Denis byl zkušený.“ Takže je důležité, aby byl tento průvodce zkušený, žil v úzkém spojení s Kristem a ne někdo, kdo o duchovním životě jen četl. V duchovním životě nás může vést kněz, řeholník, řeholnice nebo např. aktivní laik či vedoucí modlitební skupinky. „Ti, kteří říkají, že se bez duchovního průvodce obejdou, se podobají těm, kteří zůstávají v údolí a nikdy nevystoupají moc vysoko,“ dodal P. Luc.

Najít dobrého duchovního průvodce není snadné, je potřeba velké důvěry. P. Luc také upozornil na to, že si často všiml, že pokud se pak tento průvodce odstěhuje do jiné farnosti, spousta lidí zůstane bez duchovního vedení a nového průvodce si nehledá. Ale kvalitě našeho duchovního života je potřeba věnovat stejnou pozornost, jako např. našemu zdraví, protože „když se odstěhuje váš lékař nebo zubař, tak si najdete jiného, a proč ne stejně tak i v duchovním životě?“ upozornil P. Luc.

3. Být spojen záchranným lanem

Při výstupu na skalní stěnu byl P. Luc navázán se svým průvodcem na jednom laně, které bylo velmi pevné a silné, spletené z drobných provázků, ale zároveň pružné. To samé platí i pro náš vztah s  duchovním průvodcem. Znamená to, že svému průvodci nebudu nic skrývat a budu mu naprosto důvěřovat. A jelikož toto „lano“ má být také pružné, vyplývá z toho, že duchovní průvodce nás nemá řídit a jeho úkolem není, nám říkat, co máme dělat. Nikdy to není o tom, že duchovní průvodce rozhoduje za nás, vždy jsme to my, kdo se musí rozhodnout. Doprovázet znamená, pomoci nalézt světlo, které nám pomůže objevit naši cestu a lépe porozumět sami sobě. „Kromě slabostí je potřeba objevit i své silné stránky a nabídnout své přednosti Pánu, dát mu své ruce, své oči, svůj úsměv, dát mu svoji dobrou vůli a Pán si nás použije,“ dodal P. Luc.

Není také třeba se bát zkoušek, protože často ty bývají tím místem, které nám lépe pomůže dosáhnout vrcholu a posunout nás v naší víře. „Důvěřujte tedy pevnému a zároveň pružnému spojení s duchovním průvodcem, které vám pomůže kráčet dopředu,“ zdůraznil P. Luc.

4. Nezapomínat na jistící skoby

Když tenkrát přišel P. Luc se svým kamarádem Denisem ke skále, tak tam byl před nimi již někdo, kdo na skálu umístil jistící skoby. A to byl ten důvod, proč mohli tak rychle a bezpečně vystoupat nahoru. „Používejte a využívejte jistících skob, které se nacházejí na lezecké stěně vašeho života,“ podtrhl P. Luc.

Co patří mezi tyto „jistící skoby“ v duchovním životě? Bezpochyby je to každodenní četba Božího slova, osobní modlitba, modlitba ve společenství, chvály, přítomnost na mši svaté… Je důležité zřeknout se hříchu, přestože jsme hříšníci a slabí, musíme udělat ve svém srdci rozhodnutí zřeknout se všeho zlého, neboť jsme si zvolili Boha. Proto je jednou z důležitých „skob“ také svátost smíření, která nám pomůže bojovat proti hříchu. Dále sem také patří naše starost o bližní, především o ty nejchudší, nejen po materiální stránce, ale i po té duchovní, prostě být starostliví k tomu, co se děje kolem nás.

„Je mnoho těch, kteří chtějí udělat pokrok v duchovním životě, ale myslí si, že se můžou obejít bez některých těchto záchranných skob. Vyberou si třeba jen jednu duchovní skobu, a řeknou si, že ostatní nepotřebují,“ upozornil P. Luc na nebezpečí, že nestačí např. chodit pravidelně na mši svatou, ale nikdy nejít ke svátosti smíření… Podobají se tak tomu, kdo leze na té stěně, ale nejistí se na každé skobě a může velmi ošklivě spadnout, až na zem. Takže pokud chceme kráčet dopředu ve svém duchovním životě, tak nemáme na výběr a musíme se jistit na každém záchranném bodě.

Faktem je, že čím více člověk stoupá ve svém duchovním životě, objeví a začne sám „instalovat“ nové záchytné body. Ty se pak mohou stát jistícím bodem pro další, kteří díky nim budou moci udělat pokrok ve svém duchovním životě. Každý najde ten záchytný bod, který je pro něho ten pravý. Pro P. Luca je to např. modlitba růžence, která je dle něho perfektně přizpůsobena našemu uspěchanému životu, neboť ho můžeme mít stále při sobě a můžeme se ho modlit, třeba i na cestě. Každý má svou jedinečnou cestu a jde dopředu podle toho, jak ho vede Duch Svatý.

Další „doporučenou skobou“ P. Luca je vést si duchovní deník. Zapisovat si do něho sami pro sebe, jaké úžasné věci nám Bůh učinil, všechny Boží doteky, abychom se mohli v době zkoušek, když ztrácíme odvahu, k těmto chvílím vrátit a znovu si je připomenout. Je to výborný nástroj k upevnění vztahu s Bohem, sám P. Luc si ho vede již od svých 14 let.

„Bůh se zjevil na hoře Sinaj Mojžíšovi a na hoře se zjevil také Eliášovi. I Ježíš brával pravidelně své učedníky na horu, Petra, Jakuba a Jana vzal na horu Tábor. Pán rozhodně nechce, abyste zůstali v údolí. On chce, abyste i vy vystoupali na horu. A proto je třeba se rozhodnout, najít dobrého průvodce, se kterým budete propojeni pevným a pružným poutem důvěry a je potřeba neignorovat žádný z jistících bodů, které nabízí církev. A jednoho dne, a jsem o tom přesvědčen, všichni, co jsme zde, budeme shromážděni na hoře hor, na Mount Everestu lásky, v Himaláji lásky u toho, který nás čeká, u toho, ke kterému všichni chceme jít. Budeme na vrcholu lásku, s Ježíšem Kristem, který čeká vás, který čeká mě a s kterým pak budeme spojeni již navždy. Amen,“ uzavřel P. René-Luc ochutnávku ze své nové knihy.