Gaudete et exsultate – 2. kapitola Dva rafinovaní nepřátelé svatosti

Druhou kapitolu nové exhortace Gaudete et exsultate představil na tiskové konferenci Gianni Valente, italský novinář z Vatican Insider. V této kapitole upozorňuje papež František na dvě falzifikace svatosti, které by nás mohly přivést na špatnou cestu; jedná se o gnosticismus a pelagianismus.

Přestože tyto hereze vznikly na začátku křesťanství, papež v nich vidí nebezpečí, které začíná být opět alarmující. (srov. čl. 35) Pro vysvětlení - gnosticismus představuje odmítání hmotného světa a přesvědčení o spásné roli poznání; pelagianismu zavrhuje nauku o dědičném hříchu a popírá, že by člověk potřeboval zvláštní Boží milost k tomu, aby byl schopen dobra a spásy, ale vše staví na své svobodné vůli.

Svatost a milost

Musíme vyjít ze samé podstaty svatosti, jak církev svatost žije a jak k ní vyučuje. Svatost pochází od Boha, je to dar milosti v životě církve a není tudíž výsledkem naší vlastní snahy, hora, na kterou musíme vystoupat sami. Ani nelze vytvořit strategie nebo pastorační programy, abychom svatost „vyprodukovali“.  Znamená to, že sám Kristus je iniciátor a zprostředkovatel svatosti. Proto je svatost pokladem církve, neboť když jsou svatí, znamená to, že Kristus je živý a stále působí ve své církvi.

Proto jsou zavádějící nabídky navazující na gnosticismus a pelagianismus, neboť představují překážku na cestě k povolání ke svatosti. Nabízejí totiž novým způsobem starověký podvod: skrývají nebo odstraňují potřebu Boží milosti, vyprazdňují reálnou a nám zdarma danou dynamiku Božího jednání.

Pelagianismus: Ježíš jako „dobrý příklad“

Sv. Augustin napsal, že zásadní chybné tvrzení pelagianismu bylo, že identifikoval milost Krista s Jeho příkladem a ne s darem Jeho přítomnosti. Podle Pelagia, mnicha z 5. století, lidská přirozenost nebyla zraněna Adamovým prvotních hříchem, a tudíž všichni měli stále možnost se rozhodnout pro dobro a vyvarovat se hříchu, a to jen na základě vlastní vůle. Tudíž podle jeho nauky Kristus přišel, aby svým životem pomohl dát lidem dobrý příklad a vyrovnal tak „špatný příklad“ Adama a Evy. Kultivování morálních ctností se dle tohoto učení dalo dosáhnout vlastními silami, bez daru Boží milosti.

Exhortace navazuje na stále připomínaná tvrzení církevního magisteria, že „se nemůžeme stát svatými a ani žít správný život jen následováním příkladu Ježíše bez zásahu Jeho milosti, bez tajemného, ale reálného objetí Ducha Svatého,“ zdůraznil Gianni Valente.

Papež František cituje 2. Oranžskou synodu, která v roce 529 dosvědčila, že „již samotná touha po čistotě se v nás rodí díky působení Ducha Svatého.“ (čl. 53)Tato absolutní potřeba Boží milosti je potvrzena také v katechismu (srov. čl. 54), neboť pramení ze samého srdce evangelia.

Vzhledem k tomu, že praktiky pelagianismu, tzn. že zbožnost je považována spíše jako cvičení sloužící k potvrzení sebe samého a neočekává se Boží milost, se dostávají do církevní praxe, se exhortace obrací ke všem, kteří se spoléhají výhradně na vlastní síly a i přestože chtějí zůstat věrni katolickému stylu, ve skutečnosti vyjadřují názor, že všechno závisí na lidské snaze. (srov. čl. 58)

Papež František zdůrazňuje, že povolání ke svatosti je určené všem, kteří uznají v každém životním kroku a kroku víry, že je stále potřeba Boží milosti. Neboť „v tomto životě nejsou lidské slabosti kompletně uzdraveny jednou pro vždy milostí,“ (čl. 49) ale milost jedná v čase a proměňuje nás postupně.

Gnosticismus: „odtělesněné“ křesťanství

Teorie gnosticismu vidí spasení v procesu zbožšťování sebe samého, v cestě za poznáním pravdy, na které si zúčastněný musel uvědomit to božské, jež bylo již přítomno uvnitř něho samého.  Zatímco křesťanství uznává, že spasení a štěstí jsou možné pouze díky Boží milosti, daru, který dostáváme nezaslouženě. Proto i v životech svatých, i těch svatořečených, je potřeba vždy vnějších okolností, konkrétních událostí, ve kterých je zřejmé a hmatatelné Boží jednání, které se dotýká jejich životů a mění je.

Mentalita gnosticismu chce ovládnout tajemství a přivlastnit si ho. Na tuto cestu se v církvi odvolávají především ti, kteří jsou netrpěliví a nečekají s pokorou na objevení tajemství, protože se nedokážou ztotožnit se skutečností, že Bůh nás zcela přesahuje a je stále překvapením, a nejsme to my, kdo určuje, v jaké historické okolnosti se s Ním setkáme.

Exhortace upozorňuje na nebezpečí, kdy se příslušnost k církvi redukuje na řadu úsudků a znalostí a poselství církve se tak omezuje na propagandu, marketing, na hledání metod sloužících k šíření myšlenek a přesvědčení druhých. Dále exhortace upozorňuje na elitářství těch, kteří se cítí povýšeni nad zástupy pokřtěných a pohrdají nedokonalými, kteří upadají.

Exhortace není kulturním bojem proti neognosticismu a neopelagianismu, ale papež se obrací k Pánu, aby to byl sám Kristus, který církev osvobodí od tohoto nebezpečí, které může zabrzdit cestu mnohých ke svatosti.

Cílem exhortace je pozvat všechny, aby každý den hledali tvář svatých, kteří se nacházejí mezi námi, a abychom je uznali jako reálné a účinné znamení přítomnosti a milosrdenství Krista.

^{(Zdroj: Tisková konference, Vatican Insider, Tiskové středisko Svatého stolce, Wikipedia)}