C. V. Pospíšil: Nikdy se nesnižujme k nízkostem a k hněvu

Profesor systematické teologie Ctirad Václav Pospíšil zaslal Tiskovému středisku ČBK reakci na nedávnou debatu týkající se účasti církve na veřejném a politickém životě. Na jeho žádost text zveřejňujeme.

^{Ilustrační foto}

Nemohu mlčet

V posledních týdnech jsme byli svědky projevů nespokojenosti některých katolických teologů a intelektuálů s tím, jak zejména na politické scéně působí pražský arcibiskup, kardinál Dominik Duka. Vzhledem k tomu, že každý pokřtěný je také občan této demokratické společnosti, má plné právo na vlastní politické přesvědčení a názory na veřejné záležitosti. Zmíněné právo přísluší i otci Dominikovi, jenž své postoje pochopitelně vyjadřuje a rovněž se řídí určitou politickou strategií, která je podle jeho mínění v dané situaci tou nejlepší službou dobru katolické církve v našich zemích.

Zde se ale poctivě věřící katolík s otcem Dominikem v nejedné konkrétní záležitosti nemusí názorově shodovat. V dané souvislosti je proto svrchovaně vhodné připomenout si dobře známé augustinovské pravidlo našeho církevního soužití: V tom nejzásadnějším, jako je víra v Trojjediného, v Kristovo plné božství a lidství atd., mezi námi panuje hluboký souzvuk; v ostatním, a sem patří politická problematika i otázka již míněné strategie, se musí uplatňovat odpovědná svoboda, a proto se také objevuje nevyhnutelná názorová rozrůzněnost; ze všeho pak má vyzařovat naše vzájemná úcta a láska. A právě třetí pravidlo církevního soužití je tím nejpodstatnějším, na co se bohužel tak snadno zapomíná.

Nemíním na tomto místě hájit politická stanoviska otce Dominika, protože i já s něčím souhlasím, zatímco jiné jeho názory a konkrétní kroky ve mně vyvolávají určité otazníky. Rozhodně si ale nepřeji, aby ve mně přicházela zkrátka úcta k osobě mého pastýře, nástupce apoštolů v jejich zvěstovatelské službě, respekt k bratrovi i svědkovi víry v našeho Pána, který byl pro svou víru vězněn v temných dobách komunistické totality. Podotýkám, že přitom nejde tolik o otce Dominika jako o mně samotného a mé vlastní duchovní zdraví. Poctivě přiznávám, že občas podlehnu slabosti a v soukromém rozhovoru vyřknu na adresu svého pastýře slova, kterých potom při zpytování svědomí musím litovat.

Právě osobní důstojnost otce Dominika podle mého soudu nebyla respektována zejména v určitých vystoupeních v rámci televizního pořadu 168 hodin odvysílaného na ČT 1 v neděli večer dne 19. listopadu 2017. Tvrdit o našem arcibiskupovi například to, že už není věřící a že je pouze politikářem, mi připadá hrubě nekorektní, nespravedlivé, nepravdivé, nedůstojné. Demokracie není jen boj různých názorů, je to především dialog, jehož předpokladem je slušnost a respekt. Chceme-li, abychom my sami byli se svými názory respektováni, aby byla vnímána naše vlastní lidská důstojnost, pak jako první my sami musíme respektovat lidskou důstojnost a odlišné názory těch ostatních.

Rád bych ještě podotknul, že vnitrocírkevní dialog je jistě věc potřebná a správná. Zároveň ale v každém podniku a třeba i ve fotbalovém klubu platí pravidlo, že tým se má přít, možná i hádat v kabině, rozhodně ale nikoli na hřišti. Komu jde o dobro jeho podniku, fotbalového týmu, církve nebude vnitřní problémy a spory ventilovat přes média. Nejprve si věci vyříkávejme mezi sebou, vstupujme korektně do věcných sporů, to přece patří k životu. Za církev u nás i ve světě neodpovídá jen otec Dominik, ale svým způsobem každý z nás. Nikdy se ale nesnižujme k nízkostem a k hněvu. Ze všech názorových odlišností by mělo vyzařovat to, že jsme opravdu Kristovi, a tudíž máme vzájemnou úctu a jde nám o dobro nejen mé vlastní, ale i toho druhého a všech ostatních, neboť jedině tak svět pozná, že nebeský Otec poslal na svět svého jediného Syna, aby nás vykoupil a spasil; jedině z naší vzájemné lásky, respektu a úcty bude patrné, jak nebývale nás všechny nebeský Otec miluje (srov. Jan 17,23).

Bude-li ale z našeho jednání a promlouvání vyzařovat nepřejícnost, nespravedlnost, nepravdivost, pak naše posluhování určitému momentálnímu rádoby velmi humanitárně vznešenému politickému cíli nebude nic jiného než určitá forma modloslužby. Už nebudeme vystupovat jako synové Boha, jenž je láskou, ale spíše jako poskokové nějakého rafinovaně ideologického bůžka, který z nás tak snadno učiní otroky zášti, hněvu, nízkosti a někdy i nenávisti. Budeme pak ještě vůbec schopni před tímto světem a hlavně jedni před druhými v rámci našeho společenství vydávat věrohodně svědectví našemu Pánu?

Prof. Ctirad Václav Pospíšil

(pozn. red.: pořad 168 hodin z 19. listopadu je dostupný v on-line archivu ČT)