Homilie kardinála Parolina u příležitosti 75. výročí lidické tragédie

Ve středu 31. května sloužil vatikánský státní sekretář kardinál Pietro Parolin v Římě mši svatou za dětské oběti válek. Bohoslužba ve zdejší bazilice Svatého Kříže v Jeruzalémě se konala u příležitosti připomínky 75. výročí lidické tragédie. Kromě českých poutníků a zástupců církevního i politického života byla přítomna také Veronika Rýmonová, která vyhlazení Lidic přežila. Mši svatou, jež také připomněla zesnulého kardinála Miloslava Vlka, koncelebroval kard. Dominik Duka, biskup Jan Vokál i další biskupové a kněží. Homilii kardinála Parolina zveřejňujeme v českém překladu.

Homilie při mši sv. u příležitosti 75. výročí lidické tragédie

Bazilika sv.Kříže v Jeruzalémě, 31. května 2017

Pane kardinále,

spolubratři v biskupské a kněžské službě,

pane velvyslanče,

vážené autority,

bratři a sestry v Pánu!

Dnes večer se nacházíme ve významné bazilice sv. Kříže v Jeruzalémě, která střeží relikvie utrpení našeho Pána, nalezené císařovnou Helenou v blízkosti Kalvárie. Na tomto místě rozjímáme o krutých utrpeních Spravedlivého, které přijal svobodně a z lásky k lidem a pro jejich spásu, a zároveň si připomínáme strašné události, jež před pětasedmdesáti lety postihly české vesnice Lidice a Ležáky.

Chybějí nám slova pro to, abychom vylíčili, co se tam 10. června 1942 stalo: všichni muži z vesnice včetně faráře P. Josefa Štemberky, který nechtěl své farníky opustit, byli zavražděni, ženy deportovány do koncentračních táborů, v nichž mnohé z nich na následky strádání zemřely, a děti za nepředstavitelného násilí odděleny od svých rodin. Ze 105 dětí se jich na konci války do Lidic vrátilo jen 17, zatímco 6 jich umřelo v sirotčincích a 82 jich bylo  ve věku od jednoho roku do patnácti let zavražděno v plynových komorách ve vyhlazovacím táboře v Chelmně. Pachatelé tohoto masakru se nezastavili ani před mrtvými: na hřbitově dokonce exhumovali i mrtvoly, aby je okradli a spálili. S úmyslem vymazat jakoukoli stopu po vesnici založili požár, obec zcela zničili a nechali ji úplně zmizet ze zeměpisných map. O dva týdny později byl podobný osud připraven i malé vesničce Ležáky. Trpíme už jen při představě o rozsahu zla, které se rozpoutalo proti těmto dvěma malebným českým vesnicím, a naše srdce se otřásá při pomyšlení na ukrutnou bolest a slzy obětí, jež byly zbaveny svého majetku, svých blízkých, a dokonce i svého života.

Lidice, Martabotto, Sant’Anna di Stazzema, Oradour-sur-Glane, Telvåg: tato litanie jmen udržuje živou paměť na ukrutnosti způsobené během druhé světové války nacistickým běsněním v různých oblastech Evropy. Tato místa budou navždy symbolizovat všechny oběti tohoto hrozného konfliktu, včetně milionů dětí zabitých a zmizelých během války.

Při vzpomínce na vyhlazení Lidic a Ležáků se chceme modlit za oběti a především za děti dnešní i každé doby, které trpí z důvodu válek a vnitřních konfliktů, jež i nadále trýzní naši planetu. Lidice se staly symbolem hrozivých válečných utrpení, ale představují rovněž protest proti násilí a symbol naděje. Nepochybně s tímto vědomím věnovala sochařka Marie Uchytilová dvě desetiletí svého života – až do své smrti v roce 1989 – práci na sugestivním památníku dětských obětí války, který se dnes nachází na lidické pláni. Podle jejího záměru sochy 82 dětí, které krutě přišly o život, symbolizují všechny děti trpící z důvodu lidského násilí.

Bohužel ani dnes násilí proti dětem neustalo. Pomysleme na děti jako oběti ozbrojených konfliktů, zabité, naverbované jako vojáci a nucené být svědky nebo vykonavateli lidsky nepředstavitelného a bezostyšného násilí. Pomysleme na děti jako oběti kupčení, otroctví, sexuálního násilí, prostituce a jiných forem vykořisťování. V minulém roce se v 80 zemích samostatně přemisťovalo na tři sta tisíc dětských uprchlíků a migrantů. Nikdo je nedoprovázel a všichni byli odděleni od rodiny. Jedná se o číslo čtyřikrát vyšší v porovnání s rokem 2010. Tyto děti, trpící fyzicky i psychicky, vyžadují ochranu, péči a opětovný kontakt se svými blízkými. Jedná se o naléhavou výzvu pro mezinárodní společenství, které nesmí šetřit námahou ani prostředky k řešení tohoto strašného humanitárního dramatu.

Naše připomínka připadá na den radostné slavnosti Navštívení Panny Marie. Ta nám ukazuje láskyplnou starostlivost Panny Marie o její sestřenici Alžbětu, její přijetí Boha a jeho plánu do svého života a také úlohu dvou dětí, Ježíše a Jana Křtitele, v dějinách spásy. A připomíná nám, že Bůh stále navštěvuje svůj lid, který má zapotřebí jeho pomoci a podpory.

Maria vychází ze sebe, aby šla vstříc potřebám druhého. Mariina blízkost její starší sestřenici ve chvíli, kdy to potřebovala, nás učí, že Maria je stále nablízku i nám ve všech okamžicích našeho života, ale především v těch nejtemnějších a nejtragičtějších chvílích. Ona nás bere za ruku a vede nás po našich často křivolakých a temných cestách. Ona nám poskytuje nutnou pomoc ve chvíli, kdy ji potřebujeme, vzbuzuje naději v našich srdcích a ukazuje nám cíl. Ona nás uvádí do svého Neposkvrněného srdce, vtiskuje do nás své cítění a dává nám poznat jistou cestu, abychom došli k jejímu tolik milovanému Synu.

Mariina cesta z Nazareta do Alžbětina domova v judských horách se často přirovnávala k putování archy úmluvy před vybudováním jeruzalémského chrámu. Tak jako archa byla považována za příbytek Boha, tak i lůno Mariino se stalo výsostným místem Boží přítomnosti. Maria přijala ve svém lůně vůli Boží a souhlasila s tím, že se stane Ježíšovou matkou. Když rozjímáme o Panně Marii, která bezvýhradně přijala Boží záměr, můžeme se ptát: Přijímáme my Boží přítomnost ve svém životě? Přijímáme skutečně jeho vůli? Dokážeme z Božího podnětu vycházet ze sebe samých, abychom šli vstříc potřebám bližního?

Nacistický režim, který způsobil během války tolik hrůz, takovéto úvahy vylučoval, protože vyloučil Boha. Jen Bůh nás vede na travnaté pastviny života, jen on nám dává naději; když je vyloučen, cesta vede pouze k zoufalství a k smrti.

Před tragickými událostmi roku 1942 se v centru Lidic nacházel pěkný farní kostel svatého Martina, z dálky viditelný jako hmatatelné znamení Boží přítomnosti. Po válce byly Lidice znovu vybudovány. Ovšem stavba kostela, plánovaného podle původního projektu rekonstrukce, nebyla kvůli diktátorskému režimu, který se dostal k moci v roce 1948, bohužel realizována. Jako by šlo o způsob, jak znovu vyloučit Boha ze života lidí. Kde však můžeme bez Boha nacházet onu naději, jež nám dovolí pozvednout hlavu? Kde najdeme smysl svého života, nasazení pro lepší život a cestu, po níž můžeme jít, aniž bychom pozbývali odvahy a ztráceli ze svého zřetele cíl?

Lidice během války ztratily téměř všechny své děti. V příběhu o Mariině navštívení slyšíme o dvou dětech ještě v lůně svých matek: o Janu Křtiteli, synu Alžběty, a o Ježíšovi, synu Panny Marie. Oba jsou nositeli radostného poselství uprostřed všech lidských dějinných osudů. Po narození Jana Křtitele říká jeho otec Zachariáš, že bude nazván prorokem Nejvyššího, protože půjde před Pánem připravit mu cesty (srov. Lk 1,76). Pokud jde o přislíbeného Spasitele, popisuje ho mimo jiné jako toho, kdo „nás zachrání od nepřátel, z rukou všech, kdo nás nenávidí“ (Lk 1,71), a zakončuje: „Z milosrdné lásky našeho Boha, s kterou nás navštívil ten, který vychází z výsosti, aby zazářil těm, kdo žijí v temnotě a v stínu smrti a uvedl naše kroky na cestu pokoje“ (Lk 1,78-79).

I tyto děti se v dospělém věku stanou oběťmi násilí. Po Ježíšově narození nařizuje král Herodes vyvraždění betlémských dětí. Jako dospělí, nejprve Jan a pak Ježíš, podstoupí násilnou a nespravedlivou smrt, i když jsou nevinní. Jako oběti týrání a lidské nenávisti zůstávají nablízku všem, kdo trpí nespravedlností a násilím.

Někdy se zdá, že násilí má navrch. Avšak evangelium nás učí naději: zlo nebude mít poslední slovo. Obětovaný Beránek zvítězí. Maria, Ježíšova Matka, již předjímá vítězství svého Syna. Ve zpěvu Magnificat Maria chválí Všemohoucího, že učinil veliké věci: rozptýlil pyšné, mocné sesadil z trůnu, Dnešní slavnost nám tedy dává možnost, abychom si připomínali dramatické události z minulosti a dívali se na současný svět ve světle, aniž bychom ztráceli ze zřetele konečné vítězství. Ať obraz lidické Madony, který byl dnes ráno představen Svatému otci, je nám výzvou odevzdávat se Panně Marii jako naší útěše v soužení a s důvěrou se nasazovat pro růst Božího království, království lásky a míru, v srdcích i ve světě. 

Maria, Útěcho zarmoucených, oroduj za nás. 

Maria, Královno míru, oroduj za nás.