V Japonsku blahořečili Kristova samuraje

Kristův samuraj. Tak byl nazýván japonský laický křesťan Justus Takajama Ukon, který v úterý došel k úctě oltáře. Jeho působení zanechalo v zemi vycházejícího slunce hluboké stopy: křesťanství se zde nazývalo Takajamových zákonem podle jména šlechtického rodu, z něhož světec pocházel. Beatifikační bohoslužbu slavil v Osace kardinál Angelo Amato.

V době, kdy se na celém světě promítá snímek Martina Scorceseho Mlčení o misionářích v Japonsku (představení filmu se budeme věnovat v samostatném článku), jeden mučedník ze země vycházejícího slunce došel k úctě oltáře. V zastoupení papeže Františka v Osace blahořečil prefekt Kongregace pro svatořečení kardinál Angelo Amato laického křesťana Justa Takajamu Ukona.

Ukon se tak stal prvním japonským samostatně blahořečeným světcem. Narodil se roku 1552 v prefektuře Osaka. Ve 12 letech jej nechal otec pokřtít. Oba byli daimjó, členové vysoké šlechty, která měla právo na soukromou armádu nebo na samuraje. Sám Justus nejprve praktikoval „cestu meče“. Stal se také správcem města Takatsuki.

Když o necelé desetiletí později bojoval v souboji, zabil sice protivníka, avšak utrpěl těžká zranění, kvůli kterým byl delší dobu upoután na lůžko. Právě v tomto okamžiku začal přemýšlet o hlubším smyslu života. V roce 1574 se Justus oženil s Justou, s níž měl následně pět dětí. Zásadní obrat v jeho životě nastal, když měl zasáhnout do konfliktu mezi feudálními pány. Justus učinil něco zcela nemyslitelného: dostavil se před nepřítele neozbrojen a namísto bitvy se snažil o vyjednávání a zamezení ztrátám na životech. Člověk uvyklý hrdinským bitvám tak zakusil vlastní bezmocnost a plně se svěřil Bohu.

Justus se stal misionářem a zasazoval se o formaci katechetů a zakládal semináře. V jednom z nich studoval na kněze také svatý Pavel Miki s druhy, které si církev připomíná jako mučedníky 6. února. Koncem 16. století se v Japonsku mnoho lidí obrátilo na křesťanství.

Roku 1587 však japonský vrcholný státník Tojotomi Hidejoši vykázal křesťanské misionáře ze země. V důsledku toho zapřelo mnoho šlechticů svou víru. Justus se však rozhodl zříci se půdy i poct a pobýval v exilu, než byl roku 1592 rehabilitován.

Světec pobýval v zemi ještě několik let, především díky pomoci svých šlechtických přátel. Roku 1614, kdy bylo křesťanství zapovězeno úplně, byl bývalý daimjó deportován do Nagasaki a následně do exilu na Filipíny, kam s ním přišla také skupina 300 věřících. Po 40 dnech zde 3. února 1615 zemřel na vyčerpání.

„Nesestoupil ke kompromisům. Namísto toho se zřekl poct a majetku a přijal pokoření a exil. Zůstal věrný Kristu a evangeliu. Proto představuje obdivuhodný příklad síly ve víře a oddanosti v lásce,“ řekl ve středu k blahořečení papež František.

Podle kardinála Amata světec usiloval o hlásání spásy v Kristu, aniž by vedl apologetické polemiky: „Justus obdržel formaci podle Duchovních cvičení sv. Ignáce z Loyoly, pokořil se a plně svěřil prozřetelnosti svého Otce. Evangelium nikdy nepovažoval za vnější realitu, neslučitelnou s japonskou kulturou. V souladu s jezuitskými misionáři, kteří se vyhýbali apologetickým polemikám, se zaměřoval výlučně na hlásání evangelia a Ježíše Krista, který daroval život za spásu lidí a za jejich vysvobození od zla a smrti. Svůj život nabídl za obrácení Japonska a umíral s modlitbou za své pronásledovatele. Svým životem naplnil ústřední Ježíšovo poselství – tedy zákon lásky. Byl milosrdný vůči svým poddaným, pomáhal chudým, podporoval potřebné samuraje. Navštěvoval nemocné a byl štědrý v almužnách. Spolu se svým otcem Dariem nosíval rakev chudých zemřelých, kteří neměli rodinu, a staral se o jejich křesťanský pohřeb. To vše vyvolávalo údiv a také touhu po následování,“ řekl pro Vatikánský rozhlas prefekt Kongregace pro svatořečení.

^{(zdroj: Asia News, Raio Vaticana, L´Osservatore Romano)}