Pronásledovaní a zapomenutí. Smutné osudy křesťanů ve světě

Každé dvě hodiny je na světě zabit jeden křesťan kvůli své víře. Přesto se o jejich osudech mnoho nemluví.

^{Foto:Mazur/catholicnews.org.uk}

Veřejná poprava za převoz léků a biblí

Min-ji se narodila na severokorejském venkově. Panovaly zde však žalostné podmínky. Ilegálně proto překročila hranice s Čínou a vrátila se zpět s pomocí pro své sousedy, mimo jiné s oblečením, léky a také biblemi. Následně byla odsouzena za „podvracení“ korejského režimu a veřejně zastřelena.

Její případ je jedním z milionů útoků, jímž čelí křesťané po celém světě. Podle organizace Open Doors, která monitoruje nábožensky motivované násilí, je každý měsíc kvůli své víře v Krista zabito 322 lidí. Ničeny jsou také kostely a křesťanské budovy, v průměru 214 měsíčně. Útlaky mohou probíhat formou osobních útoků i státem podporovaných nařízení.

„Křesťané jsou s naprostou jistotou nejvíce pronásledovanou skupinou na světě,“ uvedl Peter Sefton-Williams z nadace Církev v nouzi. Až 75 procent náboženských útoků je namířeno proti vyznavačům Krista. Překvapivě však tyto útoky zůstávají často přikryty mlčením.

Dosud nejhorší rok

Rok 2015 byl pro křesťany dosud nejhorším: počet zavražděných kvůli víře stoupl o necelé 3 tisíce na více než 7 tisíc. Do tohoto čísla není započítána Severní Korea, Irák a Sýrie, kde je nemožné vytvořit statistiky.

Na čele žebříčku míry pronásledování křesťanů, který sestavuje Open Doors, je již 14 let Severní Korea. Pouhé vlastnění bible zde může být trestáno smrtí. Křesťané jsou tak nuceni svou víru přísně skrývat, a to dokonce před vlastními dětmi. Odhaduje se, že 25 % křesťanů v zemi žije v otřesných podmínkách pracovních táborů.

Na světě je více autoritářských režimů, jež chtějí kontrolovat náboženský život svých občanů. Po Koreji je to například Eritrea nebo v menší, avšak stále značné míře Čína. Věřící bývají také často perzekuovaní tam, kde tvoří menšinový a nový prvek ve společnosti.

Křesťané jsou vystaveni velkým útlakům v místech, kde existuje militantní forma islámu. Ta je celkově nejčastější formou pronásledování, a to nejen na Blízkém východě, ale například také v subsaharské Africe. Násilí se pojí také s celkovou nestabilitou ve společnostech a neschopností vlád vymáhat právo. Do první desítky zemí s nejhorší situací se tak dostala například Libye, která se zmítá v chaosu.

Arabské jaro: „zima“ pro křesťany

Situace věřících v Krista se tak změnila i po nedávné revoluci v arabském světě, jež přinesla do mnoha zemí anarchii a umožnila vznik některých extremistických uskupení. „Na Blízkém východě vystavilo Arabské jaro starobylé křesťanské komunity bezprecedentnímu tlaku. Jejich schopnost snášet bouře násilí a diskriminace prochází zkouškou v míře, jež nemá v moderní době obdoby,“ píše organizace Církev v nouzi.

V Iráku, kde žilo v roce 2003 jeden a půl milionu křesťanů, jich nyní zůstalo zhruba 450 tisíc. Letos v únoru nazval Evropský parlament vraždění náboženských menšin v Iráku a Sýrii genocidou. Po pádu prezidenta Mubaraka v Egyptě bylo napadeno 80 kostelů a církevních budov. Od roku 2011 opustilo zemi 200 tisíc křesťanů.

Skrytější diskriminace křesťanů se objevuje poslední desítky let také v některých zemích západní Evropy, a to například skrze omezování projevů víry na veřejnosti nebo omezování svobody svědomí.

Nemlčení může zachránit život

Na situaci věřících v Krista opakovaně upozorňuje papež František: „Modleme se za křesťany, kteří jsou pronásledovaní, často za ostudného mlčení mnohých,“ napsal před časem na sociální síti Twitter. „Svět se snaží ukrýt pronásledování křesťanů, ' uvedl jindy.

Že právě nezamlčování těchto zločinů může pomoci, dokazuje i případ súdánské matky Meriam Ibrahimové. V roce 2015 byla pro svou víru v Krista odsouzena k trestu smrti. Ve vězení žila se svým dvacetiměsíčním synem, dceru porodila v okovech. Za její propuštění se zasazovali jednotlivci i vlády a organizace po celém světě. Meriam byla proto propuštěna, avšak následně znovu zadržena kvůli údajnému „falšování“ dokumentů: prokázala se totiž provizorním jihosúdánským pasem, tedy země, jejímž občanem je její manžel. Úřady však neuznaly její křesťanské manželství, a tedy ani státní příslušnost. Meriam se však nakonec podařilo opustit zemi a začít nový život v USA.  

I tento příběh ukazuje, že upozorňování na porušování práv křesťanů, stejně jako jiných pronásledovaných skupin, má smysl a pomáhá k záchraně mnoha životů.