Vychází dokument o vztahu mezi hierarchickými a charismatickými dary

Kongregace pro nauku víry vydala nový dokument Iuvenescit Ecclesia (Církev se omlazuje) o vztahu mezi hierarchickými a charismatickými dary v církvi. Teologický text byl dnes představen na tiskové konferenci ve Vatikánu.

^{Foto: Martina Řehořová / Člověk a víra}

Jak uvedl prefekt Kongregace pro nauku víry kardinál Gerhard Ludwig Müller, po 2. vatikánském koncilu došlo v církvi k velkému rozkvětu nových hnutí a uskupení věřících. Sám koncil hovořil o Duchu Svatém, který „vybavuje a řídí církev různými hierarchickými a charismatickými dary“ a silou evangelia ji „omlazuje“ a „bez ustání obnovuje“ (Lumen gentium 4).

Nový dopis Iuvenescit Ecclesia (Církev se omlazuje), který se připravoval od roku 2000, navazuje na tento koncilní text a nabízí reflexi nad vztahem charismat a hierarchické církve.

„Cílem dokumentu je podpořit – skrze prohloubené vědomí základních prvků hierarchických a charismatických darů (…) – jejich řádné společenství, vztah a spolupráci s ohledem na nové misijní nadšení církve a ono ‚pastorační obrácení‘, k němuž neustále vybízí papež František,“ uvedl kardinál Müller.

Text se zaměřuje především na teologické otázky a nezabíhá podrobně do jednotlivých pastoračních problémů.

Hierarchické i charismatické dary patří k samotné podstatě církve, uvádí dokument. Není však možné jedny stavět proti druhým, ani je klást odděleně vedle sebe. Oba musí být ve vzájemném vztahu. Charismatické dary omlazují církev, zároveň se nemohou vymanit poslušnosti vůči hierarchii. Text také představuje kritéria rozlišování pravých charismatických darů.

Shrnutí dokumentu Iuveniscit Ecclesia o vztahu mezi hierarchickými a charismatickými dary

Hierarchické a charismatické dary patří k podstatě života církve

Hierarchické i charismatické dary patří k samé podstatě („coessenziale“) církve. To je hlavní myšlenka dopisu Iuveniscit Ecclesia (Církev se omlazuje), který publikovala Kongregace pro nauku víry. Dokument se obrací k biskupům katolické církve a pojednává „o vztazích mezi hierarchickými a charismatickými dary pro život a poslání církve“. První jmenované jsou udělené ve svátosti svěcení (biskupského, kněžského jáhenského), zatímco druhé rozděluje Duch Svatý svobodně všem věřícím. Vydání dokumentu, datovaného 15. května 2016, nařídil papež František 14. března při audienci udělené kardinálu Müllerovi.

Harmonické a vzájemně se doplňující propojení, v poslušnosti pastýřům

Dokument se věnuje zejména teologickým otázkám (nikoliv pastoračním), které plynou ze vztahu mezi církevní institucí a novými hnutími a sdruženími. Klade důraz na harmonické a vzájemně se doplňující propojení mezi oběma dimenzemi církve. To se však musí odehrávat „v plodné a řádné účasti“ charismat na společenství církve, které je neopravňuje „vymanit se z poslušnosti vůči církevní autoritě“, ani jim neuděluje „právo k autonomní službě“. „Dary, které jsou nezbytné pro církevní život a poslání“, tedy autentická charismata, musí dbát na „misijní otevřenost, potřebnou poslušnost pastýřů a církevní imanenci“.

Nestavět proti sobě „institucionální církev“ a „církev lásky“

Stavět charismatické dary „proti“ nebo „vedle“ těch hierarchických by byl tedy omyl. „Institucionální“ církev se nemá stavět proti církvi „lásky“, protože „i základní instituce v církvi jsou charismatické“ a „charismata se musí tím nebo oním způsobem institucionalizovat, aby měla soudržnost a kontinuitu“. Obě dimenze tak „společně přispívají ke zpřítomňování Kristova spasitelského tajemství a díla ve světě“.

Charismatická dimenze nesmí nikdy v církvi chybět. Je však potřebná církevní zralost

Nové charismatické dary v církvi musí dosáhnout „církevní zralosti“, která znamená také jejich plné docenění a včlenění do života církve, vždy ve společenství s pastýři a v naslouchání jejich pokynům. Nová společenství, zdůrazňuje dopis, naplňují srdce církve „radostí a vděčností“. Zároveň jsou však povolána aby „nacházela pozitivní vztah se všemi ostatními dary přítomnými v životě církve“. Představitelé hierarchie mají tato společenství „velkodušně podporovat a provázet je s otcovskou bdělostí“, aby „vše přispívalo k dobru církve a jejího evangelizačního poslání“. „Charismatická dimenze nemůže nikdy v životě a v poslání církve chybět,“ píše se také v dokumentu.

Kritéria pro rozlišování autentických charismat

Jak je však možné poznat autentické charisma? Dopis vyzývá k rozlišování, které je „úlohou náležící církevní autoritě“. Připomíná také kritéria, která pomáhají k rozpoznání autentického církevního charakteru charismatu: být nástrojem svatosti v církvi; usilovat o misionářské šíření evangelia; vyznávat plně katolickou víru; svědčit o skutečném společenství s celou církví a přijímat ochotně její doktrinální a pastorační směrnice; uznávat a oceňovat jiné charismatické složky církve; přijímat s pokorou momenty zkoušky při rozlišování; mít duchovní dary, jako jsou láska, radost, pokoj, lidskost; dívat se na sociální rozměr evangelizace s vědomím, že „starost o integrální rozvoj těch, kdo jsou ve společnosti nejopuštěnější, nemůže v autentickém církevním uskupení chybět“.

Uznání ze strany církevní autority

Dokument následně představuje další dvě základní kritéria, která je nutné brát v úvahu při uznání ze strany autority: prvním je „respektování charismatické specifičnosti jednotlivých církevních uskupení“, aby se tak vyhnulo „právnickému zkreslování“, jež by „umrtvilo novost“ charismatu. Druhým kritériem je „respekt k základnímu církevnímu režimu“, který „napomáhá účinnému začlenění charismatických darů do života církve“ a vyhýbá se tomu, „že by se charismatické uskupení chápalo jako paralela k životu církve bez řádného vztahu k hierarchickým darům.“

Vztah mezi všeobecnou církví a místními církvemi

Dokument také ukazuje, že vztah mezi hierarchickými a charismatickými dary musí brát v úvahu „nezbytný konstitutivní vztah mezi univerzální církví a církvemi partikulárními“. To znamená, že charismata jsou na jedné straně dávána celé církvi, na druhé straně se však musí realizovat ve službě jedné konkrétní diecézi. „V této souvislosti může být užitečné připomenout zasvěcený život; ten není skutečností vnější nebo nezávislou na životě místní církve, ale představuje způsob poznamenaný specifickým evangelním radikalismem, jak být přítomen v jejím nitru se svými osobitými dary,“ vysvětluje dopis.

Charismata také představují „autentickou možnost“, jak žít a rozvíjet osobní povolání každého křesťana, ať již v manželství nebo v kněžském celibátu. I zasvěcený život se „řadí k charismatickému rozměru církve“, protože jeho spiritualita se může stát „významným zdrojem“ pro laika i kněze, kterým pomáhá žít vlastní povolání.

Dívat se na příklad Marie

V závěru vyzývá dokument k zahledění se na Marii, Matku církve, která je příkladem „naprosté vnímavosti pro působení Ducha Svatého“ a „průzračné pokory“. K ní se lidé utíkají s prosbou, aby „věřící, jimž Duch Svatý hojně rozdává svá charismata, je díky její účinné pomoci a na její mocnou přímluvu dokázali vnímavě přijímat a zúročovat v životě a poslání církve i pro dobro světa.“

^{(zdroj: Tiskové středisko Svatého stolce)}