13. květen 1981. Den, kdy byl spáchán atentát na papeže

V pátek uplyne 35 let ode dne, kdy turecký vrah Ali Ağca spáchal atentát na sv. Jana Pavla II. Přinášíme svědectví lidí, kteří papeže doprovázeli při těchto dramatických událostech, i úryvky z promluvy, kterou papež připravoval a z bezpečnostních důvodů nakonec nepronesl.

Bylo 13. května 1981, slunečné středeční odpoledne. Papež projížděl mezi lidmi shromážděnými na Svatopetrském náměstí na začátku generální audience. Při ní chtěl oznámit světu založení Papežské rady pro rodinu a institutu věnovaného rodině při Lateránské univerzitě.

Patnáct minut po 17. hodině vzal Jan Pavel II. do náručí dítě. Několik okamžiků poté se ozvaly čtyři výstřely a papež klesl do svého otevřeného jeepu.  

Možná právě díky mladé dívce, dnes sedmatřicetileté Sáře Bartoliové, které žehnal, se polský papež zachránil. Jak později přiznal sám atentátník Ali Ağca, v onen den špatně „mířil, protože papež měl v náručí dítě“.

Automobil s papežem ihned opustil náměstí sv. Petra. Wojtyla byl následně přeložen do sanity, kterou sám o den dříve požehnal. Ovšem ani cesta do nemocnice se neobešla bez komplikací. Vůz vyjel z Vatikánu jiným vchodem, proto se musel obejít bez policejní eskorty. V italském provozu po chvíli přestala fungovat siréna, řidiči tedy museli používat klakson. Během jízdy skončila sanita i na chodníku.

„Byl stále při vědomí a modlil se.“

„Papež byl při vědomí… avšak nemluvil. Ne, nic neříkal. Po cestě se modlil,“ vzpomíná na cestu zdravotník Leonardo Porzia, který papeže doprovázel. Na poliklinice Gemelli byl Jan Pavel II. ihned operován.

V nemocnici panovala stísněná atmosféra. „Situace je zoufalá. Něco je v rukou chirurgů, ale nakonec rozhodne pouze Pán. My se můžeme pouze modlit,“ uvedl papežův osobní lékař Renato Buzonetti. Podle nynějšího šéfredaktora portálu Il Sismografo Luise Badilly si papež nestěžoval: „Byl stále při vědomí a modlil se. Nikdy si nestěžoval.“

Článek pokračuje pod videem.

Zlomový bod pro Jana Pavla II.

Atentát byl pro Jana Pavla II. zlomovým bodem. Jak uvádí postulátor procesu jeho blahořečení Slawomir Oder, v tyto dny začala papežova křížová cesta. Uvědomil si, že život dostal jako dar, aby ho mohl obětovat ve prospěch lidstva. „První život jsem dostal, druhý mi byl darován před deseti lety,“ řekl Wojtyla v roce 1991.

Přes všechna nebezpečí, která mu hrozila, se však nechtěl vzdálit od svých věřících. Když později v televizi sledoval reportáž o atentátu, prohodil: „Přáli si, abych si na sebe navlékal neprůstřelnou vestu, a tak byl stále v bezpečí. Jenže pastýř musí být neustále mezi svými ovcemi, a to i za cenu svého vlastního života.“

„Ona bděla nad vším.“

Atentát se odehrál ve výroční den zjevení Panny Marie Fatymské. Jan Pavel II. vnímal, že za svou záchranu vděčí právě jí. „Jedna ruka střílela a druhá vedla kulku,“ řekl později. Každoročně pak slavil mši svatou na poděkování. „Ona bděla nad tím vším. Totus tuus, celý tvůj,“ prohlásil při jedné příležitosti.

„Modlím se za svého bratra, kterému jsem odpustil.“

Atentátníkovi papež odpustil. Již čtyři dny po dramatických událostech, kdy hovořil k lidem z okna polikliniky Gemelli, řekl: „Modlím se za bratra, který mě postřelil, a jemuž jsem ze srdce odpustil.“ Svého vraha později navštívil ve vězení.

O odpuštění a touze zachovat dialog psal také v nástinu promluvy, která měla být pronesena po atentátu, avšak kterou nakonec nezveřejnil, zřejmě z bezpečnostních důvodů. Její slova však i přesto nesou silné poselství. Mimo jiné zde Jan Pavel II. píše:

„Podstatné je, že ani událost, která se odehrála 13. května, nemůže způsobit hlubokou propast, a způsobit tak mlčení jako známku přerušení komunikace. Kristus, vtělené Slovo, nás učil slovům té Pravdy, která nikdy nepřestane vytvářet kontakty mezi lidmi. A to ani navzdory vzdálenosti, která může vzniknout v důsledku událostí, jež staví jednoho člověka proti druhému.“

„Kristus nás učí odpouštět,“ pokračuje svatý papež v nezveřejněné promluvě. „Vedl Petra k tomu, že je třeba odpustit i sedmasedmdesátkrát. Bůh sám odpouští, když člověk na otázku položenou ve svém svědomí a srdci odpovídá s veškerou vnitřní pravdivostí i obrácením. Na Bohu ponecháváme soud a rozsudek, který má definitivní povahu. A proto nepřestáváme prosit: Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.“

^{(zdroj: Il Sismografo, Radio Vaticana, Slawomir Oder: Proč svatý?, Karmelitánské nakladatelství)}