Ve Vatikánu byl v tomto týdnu představen dokumentární film o životě a odkazu honduraské řeholnice Maríe Rosy Leggolové, přezdívané honduraská „Matka Tereza“. Tato žena za svého života pomohla téměř devadesáti tisícům honduraských dětí, aby se vymanily z chudoby a vykořisťování.
Honduraské velvyslanectví u Svatého stolce spolu se španělskou redakcí listu L´Osservatore Romano zorganizovaly soukromou projekci filmu nazvaného „Con esta luz“, „S tímto světlem“, který přibližuje život honduraské františkánky, sestry Maríe Rosy Leggolové, nazývané „honduraská Matka Tereza“. Tato neúnavná, houževnatá a všeobecně ctěná žena zemřela v říjnu 2020 v důsledku nákazy koronavirem. Honduraská církev shromažďuje svědectví, aby zahájila její beatifikační kauzu.
„Vždy budu potřebovat nějaký maják, vrhající světlo, abych v tomto světle přistupovala k lidem a porozuměla jim, mohla jim pomoci nalézt útočiště. V tomto spočívá můj život: Jak pomáhat druhým? Jak jim mohu dát pocítit, byť nepatrně, že je Bůh miluje?“ Tato slova vystihují celoživotní milosrdenství sestry Maríe Rosy, která za svou sedmdesátiletou službu vyprostila z krajní chudoby více než osmdesát tisíc dětí. Sama vyrůstala v sirotčinci, kde ve svých šesti letech poznala dvě františkánské řeholnice, což změnilo její budoucí život. Rozhodla se k nim připojit a učinila tak ve svých jedenadvaceti letech.
Roku 1966 založila sestra Leggolová Společnost přátel dětí (Sociedad Amigos de los Niños), neziskovou organizaci, která poskytuje zdravotní péči, školní vzdělání a různé typy další pomoci dětem, dospívajícím i rodinám v různých částech Hondurasu. Již předtím se nicméně tato honduraská řeholnice ujala skupiny dětí, které do té doby vyrůstaly se svými rodiči ve věznicích, což je vystavovalo různým formám šikany a ochuzovalo je o možnosti vzdělávání. Vytvořila pro ně první rodinné domovy – tzv. hogares, přičemž toto dílo se rozrostlo natolik, že zakrátko již domovů fungovalo pět set po celé Latinské Americe. „Pomohla jsem jim, protože Bůh mne k tomu poslal. Tyto děti mi nejsou nijak dlužny“, vyhodnotila honduraská františkánka svou celoživotní práci a dodala: „Měly by se snažit o to, aby totéž milosrdenství vnášely všude tam, kam půjdou“.
Laura Bermúdez, spolurežisérka dokumentárního filmu, vysvětlila vatikánskému listu L´Osservatore Romano, že se natáčelo rovněž v některých nechvalně proslulých čtvrtích Tegucigalpy. Filmovému štábu se ale otevíraly všechny dveře, jakmile jeho členové prohlásili, že natáčejí film o sestře Maríi Rose. Tato žena totiž pokračovala ve své práci na nejchudších a nebezpečných periferiích navzdory státním převratům, diktaturám či přírodním katastrofám. Jak vysvětluje další z tvůrkyní filmu, Nicole Bernardi-Reis, víra této řeholnice skutečně přenášela hory:
„Za sedmdesát let služby pokračovala v tolika projektech, že se nám nepodařilo sestavit jejich úplný seznam. Vnímala totiž, že lidé potřebují nejenom péči, ale musí pociťovat svou důstojnost. V této souvislosti například založila léčebnu pro děti nemocné AIDS, anebo na počátku našeho tisíciletí otevřela skutečně inovativní ženskou školu pro sociálně nejslabší honduraské ženy, které zde učila zásadě rovných příležitostí. Ještě ve svých jedenadevadesáti letech vytvářela nová pracovní místa. Při realizaci filmu jsem skutečně zamilovala jak do této ženy, tak do honduraského národa. Poznali jsme a zapojili opravdu Hondurasanů, což bylo pro natáčení filmu zásadní“, uzavírá spolurežisérka filmu o „honduraské Matce Tereze“.
Přeložila: Jana Gruberová