Co vyhání Íránce do ulic?

V Íránu už přes měsíc probíhají nepokoje, které vyvolal zákrok mravnostní policie a následná smrt mladé ženy v policejní vazbě. Nejde ale jen o lidská práva, těch problémů má země mnohem víc.

Zaslouží si Íránci přívětivější a schopnější vládu, než mají? Bezesporu ano. Dostane se jim lepšího vedení automaticky svržením současné revoluční teokracie? To už vůbec jisté není. A „mlčící většina“ Íránců – tedy nikoli protivládní demonstranti, na které se momentálně upíná pozornost západních médií – to zjevně dobře ví. Příčin je hned několik.

„Cílem Spojených států by mělo být svržení teheránského režimu, Chomejního revoluce se nesmí dožít svého čtyřicátého výročí,“ prohlásil před pěti lety John Bolton, který se zkraje roku 2018 stal poradcem pro národní bezpečnost nového prezidenta USA Donalda Trumpa. Bolton coby jeden z nejradikálnějších proizraelských a protiíránských jestřábů v americkém vedení pronesl řeč před davy desítek tisíc lidí mávajících vlajkami předrevolučního Íránu a plakátky s tváří Marjam Radžavíové, která se považuje za exilovou prezidentku Íránu. Zdálo by se tedy, že pád režimu podpořený Washingtonem je na spadnutí a existuje pro něj i dobře připravený nástupce. Jenže íránský režim se v lednu 2019 čtyřicátin dožil – a od té doby své výročí oslavil ještě třikrát.

Takzvaná Íránská rada národního odporu (NCRI), v jejímž čele Radžavíová stojí a která je politickým křídlem extremistické organizace Lidoví modžáhedové, se v minulosti natolik zdiskreditovala, že lze v Íránu opravdu jen těžko najít někoho, kdo by se k ní hlásil.

Íránští odpůrci teheránské teokracie žijící na Západě míří i na každoroční pařížská shromáždění. Jenže jejich počty jsou masivně doplňovány nic netušícími studenty ze střední a východní Evropy, kterým organizátoři slibují levné zájezdy do Francie a pak je na jedno odpoledne naženou na stadion mávat oněmi vlaječkami. (Toto je fakt, o němž před pár lety vysílala americká Svobodná Evropa, kterou určitě nelze podezírat z proíránských sympatií, a mně ho zase opakovaně potvrzovali mí studenti na univerzitách v Praze a Olomouci.)

Modžáhedové, kteří byli ještě před pár lety v EU i USA na seznamu teroristických organizací, se vydávají za relevantní a seriózní alternativu k nynějšímu íránskému vedení i celému systému. A někteří západní politici včetně českých, kteří se zhusta nechávají zvát (a to i opakovaně) na zmíněná shromáždění na podporu Radžavíové, tomu možná i věří. Realita je ale mnohem střízlivější. Nejenže modžáhedové jsou přes masivní lobbování na Západě reálně zcela nedůvěryhodnou, a tedy bezvýznamnou silou, ale neexistuje ani žádná jiná relevantní opoziční síla. Po pádu íránského režimu dnes sice volají lidé v íránských ulicích, vyjadřuje se tak nejeden politik na Západě či v Izraeli, ale je zcela příznačné, že nikdo z nich nezmiňuje potenciální nové vedení – žádného disidenta, žádnou renomovanou organizaci, nikoho.

Nynější protesty v íránských městech spuštěné v půli září smrtí Mahsy Amíníové zadržené mravnostní policií mohou vyvolávat mezinárodní sympatie i podporu. V Íránu zvěsti o incidentu, opět dokládajícím brutalitu režimu, dostaly do ulic desetitisíce lidí. Znovu se ale ukázalo, je spojuje jen jediná věc – společný protivník, tedy současný íránský establishment. Zatímco liberálně laděné městské elity bezesporu může pobuřovat povinnost žen nosit na hlavě šátek (Mahsá byla zadržena s odůvodněním, že nebyla řádně zahalená), jinde lidi opět vyhnala do ulic primárně nespokojenost se sociální situací, s letitým nedostatkem pitné vody a haprujícími dodávkami elektřiny, drahotou či nezaměstnaností. V konzervativních částech země je šátek to poslední, kvůli čemu by lidé šli skandovat „smrt diktátorovi“, tedy nejvyššímu vůdci země.

Perská hrdost a nedůvěra

Írán je na Blízkém východě prakticky jedinou zemí, která nikdy nebyla pod cizí nadvládou – ať již přímou, koloniální nebo tzv. mandátní, kdy kontrolu dotyčných zemí přidělila evropským mocnostem Liga národů. Zároveň je Írán patrně jediným státem – i v globálním měřítku – který dokázal (Chomejního revolucí v roce 1979) setřást režim napojený na Spojené státy a sloužící americkým globálním zájmům.

První z těchto faktů vysvětluje, proč i řadoví Íránci, kteří mají řadu výhrad k režimu a možná ho i nenávidí, velmi nelibě nesou náznaky, že by se jejich země mohla stát předmětem „nemístného“ zájmu cizích mocností. Proto třeba i kritici režimu v Íránu odmítají snahy Západu torpédovat íránský jaderný program, a staví se tak de facto za vedení země.

Druhý ze zmíněných faktů zase přispívá k objasnění toho, proč USA tak vehementně po desítky let pranýřují právě Írán a blahosklonně přehlížejí nedostatky svých spojenců – tu v oblasti lidských práv (jako kdyby jich občané Saúdské Arábie neměli víc než Íránci) či zbrojení (jako kdyby Saúdská Arábie nevydávala na vojenské účely násobně více než teheránský režim). Ani případný sen o svržení íránské teokracie tak v očích běžných Íránců nečiní regionální politiku USA (potažmo jejich spojenců v Rijádu a Jeruzalémě) jakkoli přitažlivější, byť momentálně prezident Biden vyjadřuje podporu íránským protestům.

To vše vytváří realitu, kdy Íránci pokládají na váhy nejen represivní povahu režimu, o níž se dnes oprávněně hodně mluví, ale i neblahé konce povstání, které v poslední dekádě proběhly v arabském světě (často za přímé intervence vnějších sil). Ostatně sami Íránci si už nenáviděný režim svrhli v onom přelomovém roce 1979. A s odstupem čtyř dekád se mohou dennodenně přesvědčovat, že zdaleka ne každá taková změna je změnou k lepšímu.

Autor vede Centrum pro studium Blízkého východu Metropolitní univerzity Praha