Co můžeme čekat od nové vlády

Ruku na srdce – kdo před volbami čekal, že do nového roku budeme vstupovat s vládou, v jejímž čele nebude populista a jejíž program vznikne na průniku dvou předvolebních koalic? Téměř nemožné se stalo skutkem, moment překvapení a novosti je ale už pryč a lze se ptát, co vlastně od nové vlády skutečně čekat.

Zpočátku možná bude mnohým stačit jen určitá míra konzistence a neužvaněnosti. Neboli že vládní rozhodnutí budou dávat alespoň jakýsi smysl, nebudou přijímána na poslední chvíli, budou proveditelná a vynutitelná. Neužvaněností pak mám na mysli stav jakési informační střídmosti, kdy se ministři nebudou předhánět v tom, kdo dřív co řekne z pracovní porady, aby se to pak o den později po zasedání celé vlády změnilo; že premiér nebude dnes říkat něco jiného, než řekne zítra, a ještě něco jiného, než provede pozítří, aby se pak za týden vysmál těm, kdo si myslí to, co on před týdnem. Tento stav – věřme – skončí. Kdo by si před pár lety pomyslel, že i naplnění takového zdánlivě samozřejmého cíle může být velkou změnou k lepšímu a ulehčením?

Dále můžeme čekat větší snahu o hledání kompromisu, a to se vším pozitivním i negativním, co se s tím pojí. Věřme, že je pryč doba pohrdání menším koaličním partnerem a vlastně každým, kdo má jiný názor. Mohli jsme to pozorovat už v posledním roce – při sestavování a fungování předvolební koalice SPOLU, při povolebních vyjednáváních a sestavování vlády. Ve všech těchto případech osvědčil premiér Petr Fiala schopnost, kterou prokázal už v roli rektora Masarykovy univerzity i při předsedání České konferenci rektorů – schopnost hledat a formulovat smysluplný kompromis a nalézat pro něj podporu. Věřme, že právě v dnešní době, kterou charakterizuje rozbitý společenský dialog, zákopy mezi různými skupinami, nenaslouchání jeden druhému, tuto dovednost premiér a jím vedená vláda neztratí, ale dále posílí.

Politika kompromisů

Se zmíněným kompromisem ale souvisí další věc, která vládě bude jistě z různých stran vyčítána. Vládní strategie asi nebude po chuti těm, kteří mají rádi pravicovou či levicovou politiku jako řemen či obecně jakoukoli podobu ostré politiky.

Zklamáni tak asi budou ti, kdo by z unikátní skutečnosti, že ve vládě zasedá snad nejvíce praktikujících křesťanů po roce 1989 (a dost možná po roce 1918), chtěli odvozovat naděje na polskou cestu směrem k zákazu potratů, na ústavní zakotvení nejrůznějších společenských „pravd“ apod. To se zřejmě nestane, a to nejen kvůli účasti Pirátů ve vládě. A nemusí to být špatně – silná akce totiž většinou vyvolává ještě silnější reakci. Když se podaří udržet stávající nastavení v bioetických otázkách, nebude to málo. Pořád ještě žijeme z polistopadového nalézání rovnováhy mezi sebezbožšťujícími ambicemi státu a svobodou jednotlivce, kdy není člověk nucen popírat své svědomí kvůli udržení pozice v zaměstnání, kvůli zachování osobní svobody či jinému benefitu. A současně kdy si církve a náboženské společnosti nenárokují vůdčí úlohu ve státu a společnosti, ale respektují, že férové a přátelské oddělení státu a církve je prospěšné pro všechny.

Mnoho úskalí

Spokojeni možná nebudou ani ekonomičtí liberálové přísahající na vyrovnanost státního rozpočtu, na minimalizování zásahů státu do ekonomiky a na škodlivost dotací všeho druhu. Společenská a ekonomická realita je složitá, a má-li zůstat zachována základní společenská soudržnost, zcela jistě nebude vláda chtít dělat rychlá drastická opatření – přestože napravit alespoň částečně babišovský „kokainový“ večírek, jehož jsme byli v posledních letech svědky, nebude snadné a bude to bolet. Vláda jen bude muset být opatrná, aby přílišnými a rychlými restrikcemi moc nepřidusila ekonomiku. Vybalancovat snahu o to, být dobrým hospodářem, a přitom neuvrhnout celé společenské vrstvy do finančních problémů bude téměř nesplnitelný úkol.

Přidejme k tomu všemu nesnadnost vládnutí v situaci, kdy poprvé od zavedení služebního zákona dochází k úplné obměně vlády a noví ministři přicházejí do prostředí, kde se mají spoléhat na politické kádry předchozí vládní garnitury, kteří jsou prezentováni jako odborníci, a nemohou být snadno vyměněni.

Nemějme proto velká očekávání. Mysleme na to, že hledání kompromisu mezi pěti stranami je z logiky věci náročné, stejně jako na to, že snad žádná vláda od vzniku České republiky nepřebírala moc v tak obtížné situaci. Nečekejme, že se vše, s čím jsme byli nespokojeni, změní jako mávnutím kouzelného proutku. Už za necelé čtyři roky budeme moci stávající vládní garnituře vystavit ve volbách vysvědčení – a buď prodloužit její působení, nebo vyměnit. To je pravé kouzlo demokratických voleb.

Stanislav Balík Autor je politolog a historik, děkan Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity