Církev v době velkých změn

Jako církev máme stále hledat Vzkříšeného také za hranicemi vlastní instituce i představivosti, a tím tyto hranice neustále rozšiřovat a otevírat – zdůraznil Mons. Tomáš Halík ve Vatikánu, kde na pozvání Dikasteria pro biskupy přednášel pro nově jmenované biskupy z pěti kontinentů.

Krize naší doby, včetně krizí církve, jsou příležitostí naplnit Ježíšova slova: Prodej svůj majetek a následuj mne! To znamená: Opusť své jistoty a přijmi tuto chudobu jako osvobození, příležitost k novému počátku. Pro porozumění naší dnešní situaci nabízím metodu, kterou nazývám „kairologie“. Kairologický přístup se opírá o kritické analýzy společenských věd, ale doplňuje je o kontemplativní dimenzi, o spirituální diagnostiku doby. Ta spočívá v duchovním rozlišování mezi „duchem doby“ a „znamením doby“.

Duch doby (Zeitgeist) je řečí tohoto světa, znamení doby jsou Boží řečí skrze události v tomto světě. Ježíšovi učedníci, kteří jsou ve světě, ale nikoliv ze světa, musí čelit dvěma nebezpečím – na jedné straně nekritické konformitě vůči duchu doby a na druhé straně ignorování znamení doby.

Konformita vůči duchu doby se projevuje závislostí na „veřejném mínění“, ideologiích, předsudcích a stereotypech. Vnímavost vůči znamením doby předpokládá kritické a sebekritické myšlení, svobodu vůči ideologickým manipulacím; podstatou je však kontemplativní přístup, trpělivé a pokorné naslouchání a rozlišování.

Věrnost není návratem zpět

Biskupové mají zvláštní odpovědnost za věrnost tradici. Tradice je živý proud kreativního předávání (tradere) obsahu víry. Věrnost tradici předpokládá umění duchovního rozlišování mezi jádrem, v němž spočívá identita křesťanství, a vnější formou, která je vždy poplatná měnícím se kulturním a dějinným kontextům. Rigidním lpěním na vnější formě riskujeme nepochopení a zkreslení vnitřního smyslu. Věrnost tradici předpokládá umění zodpovědné reinterpretace a rekontextualizace.

Jádrem křesťanské zvěsti a pilířem křesťanské identity je Boží sebedarování v osobě, životě a učení Ježíše Krista, zejména velikonoční příběh smrti a vzkříšení. Tajemství kříže a vzkříšení pokračuje v dějinách církve. Krize církve jsou účastí na Kristově utrpení a smrti. V krizích vždy něco umírá; krize často znamenají úkol projít temnou nocí opuštěnosti.

Individuální konverze, ale i reformy církve a oživení křesťanství jsou součástí „pokračujícího vzkříšení“ (ressurectio continua). Vzkříšení není laciný happyend, resuscitace minulosti, návrat zpět, nýbrž radikální proměna, překvapení přesahující naše očekávání a představy.

Porozumět naší době ve světle velikonoční události zahrnuje odvahu přiznat si, že mnohé struktury dosavadních jistot ve společnosti i v církvi jsou nenávratně otřesené a mrtvé. Církvi je uloženo hledat Vzkříšeného také za svými institucionálními a mentálními hranicemi a tím tyto hranice neustále rozšiřovat a otevírat.

* * *

Proces sekularizace, kterým různým způsobem a s různou intenzitou prošly či procházejí všechny země naší západní civilizace, neznamenal konec, nýbrž hlubokou transformaci křesťanství, přechod do nové fáze dějin křesťanství. Byl to další krok na cestě zrání křesťanství. Dynamika křesťanství vychází z tajemství vtělení (inkarnace). Inkarnace se v dějinách rozvíjí v procesu inkulturace – vtělení do živé kultury. Evangelizace, hlavní úkol církve, by bez inkulturace byla pouhou povrchní indoktrinací. Během modernity došlo v západní společnosti k určité „exkulturaci křesťanství“; křesťanská víra se postupně ocitla v situaci „kulturního bezdomovce“ a hledá nové formy svého sebevyjádření. Křesťanská víra nemůže svobodně dýchat v úzké podobě uzavřeného světového názoru či ideologie. Je potřeba ji z této podoby osvobodit tak, jako svatý Pavel osvobodil víru z úzkého prostoru jedné z židovských sekt.

Opevněný hrad, nebo živý organismus?

K „exkulturaci“ křesťanství v západní společnosti významně přispěla neschopnost včas rozpoznat znamení doby v několika významných společensko-kulturních změnách. Když církev nerozpoznala včas důsledky přechodu od agrární k industriální společnosti, ztratila velkou část dělnické třídy. Když reagovala panikou a represemi na změny v kultuře, vědě a filozofii zejména na přelomu 19. a 20. století, ztratila velkou část inteligence. Když církev podobně reagovala na kulturní revoluci roku 1968 (a zejména sexuální revoluci, změny v chápání sexuality a sexuální chování tehdejší mladé generace), ztratila velkou část mládeže. Nyní může ztratit velkou část žen, pokud podcení současné změny v sebechápání žen a jejich místa ve společnosti i církvi.

* * *

Druhý vatikánský koncil znamenal důležitý krok na cestě církve od jedné podoby k druhé, na cestě od katolicismu ke katolicitě. Šlo o to nahradit „ideologický katolicismus“ – statický model církve jako pevného hradu jistot, obleženého nepřáteli v apokalyptické kulturní válce dobra a zla, realističtějším a pokornějším chápáním církve jako živého organismu, který se vyvíjí a zraje ke „katolicitě“, univerzální otevřenosti.

„Katolicita“ – podobně jako ostatní charakteristiky církve, její jednota a svatost, se však naplní až v eschatologickém cíli dějin, až „bude Bůh všechno ve všem“. Eschatologická naděje má však povzbuzovat rozvoj a zrání církve v dějinách. K dynamickému chápání církve se přihlásil Druhý vatikánský koncil obrazem církve jako Božího lidu, putujícího dějinami.

Co říká Duch církvím

Katolická církev nabídla na koncilu partnerský dialog s ostatními křesťanskými církvemi, s ostatními náboženstvími a s moderním sekulárním světem. Nabídka smíření s moderní kulturou však přišla příliš pozdě – v době, kdy moderní doba již končila. Koncil reagoval na dobu pozdní moderny; postmoderní a postsekulární doba však přináší nové výzvy a nové úkoly. Na tyto výzvy odpovídá současná snaha o synodální obnovu církve.

Cesta synodality je anamnesis, připomenutí a znovuoživení původní podoby křesťanství jako cesty, podoby, která byla do určité míry zakryta premoderní i moderní podobou křesťanství – jako impéria (Christianitas) a jako světového názoru. Synodální reforma má církev osvobodit od uzavřenosti, od kolektivního narcismu, k pozornému naslouchání tomu, „co Duch říká církvím“. Tento trvalý proces reformy zahrnuje prohloubení duchovního života (komunikace s Bohem), vzájemné komunikace různých skupin v církvi a široce ekumenickou komunikaci s ostatními křesťany, ostatními náboženstvími i s lidmi nevěřícími či jinak věřícími.

Dva fenomény jako výzva

Sekularizace neznamenala zánik náboženství ani zánik křesťanství, nýbrž transformaci náboženství a transformaci podob křesťanství. Zatímco „organizované náboženství“, tradiční institucionální podoba křesťanství prochází krizí, sílí naopak dva fenomény: zájem o spiritualitu a pokusy proměnit náboženství v politickou ideologii. Oba tyto fenomény jsou „znamení doby“ – je to výzva jak ke kultivaci hlubinného rozměru víry, tak i její společenské roviny, politické odpovědnosti křesťanů. S oběma jsou však spojena velká nebezpečí – zejména tehdy, když se spirituální a politická dimenze od sebe odtrhují. Pak se spiritualita mění v kýčovou ezoteriku a veřejná podoba křesťanství v ideologický „katolicismus bez křesťanství“.

Nejen ve světě islámu, ale i ve světě křesťanství – například v postkomunistických zemích – vidíme pokusy o politické zneužití náboženských symbolů, rétoriky a emocí. Náboženství se stávají instrumentem obhajoby skupinové (často národní) identity a mocensko-politických zájmů. Pokus válečného zločince Vladimira Putina rozvrátit mezinárodní právní řád a obnovit totalitární impérium doprovází snaha spojit nacionalismus s pravoslavím. Podobně některé nacionalistické síly v Evropě a USA se snaží navázat na nešťastnou tradici afi nity katolického integrismu k autoritativním režimům ve 30. a 40. letech 20. století a nabízet „katolicismus bez křesťanství“. Na podobná spojení církev v dějinách vždy tvrdě doplácela.

* * *

Agrese Ruska proti Ukrajině není jen lokálním konfl iktem kdesi na okraji našeho světa, nýbrž bude mít globální ekonomické, politické, sociální a morální důsledky. Papež František právem hovoří o fragmentované třetí světové válce. Pokud Západ dostatečně neprokáže solidaritu s Ukrajinou a nedokáže jí pomoci zastavit ruskou agresi, bude to znamenat totální kolaps důvěry v demokratický svět a povzbuzení všech diktátorů a agresorů na celém světě.

Pečovat o komunikaci v církvi i mimo ni

Architekturu církve vytváří dynamické spojení a kompatibilita hierarchických, demokratických a charismatických prvků, z nichž žádný nesmí chybět a žádný nesmí vytěsňovat ty ostatní. Skutečnost, že hierarchická struktura byla dlouhodobě nakažena nemocí klerikalismu, která nejmarkantněji ukázala své tragické rysy v sexuálním, psychologickém a spirituálním zneužívání, neznamená, že tato struktura má být podceňována, zanedbávána, nebo dokonce vyřazena. Jistě má být korigována demokratickým prvkem ve smyslu respektu k důstojnosti celého Božího lidu. Jestliže však i demokratická kultura v politickém životě občanské společnosti musí být neustále chráněna před tím, aby se nestala diktaturou většiny nebo agresivních nátlakových skupin, o to více je třeba pečovat o morální kvalitu vzájemné komunikace v církvi.

Zárukou katolicity synodálního procesu je jeho ekumenický charakter. Ekumenická otevřenost nemůže zůstat pouze v mezích vztahů mezi křesťanskými církvemi („první ekumenismus“) a u mezináboženského dialogu („druhý ekumenismus“). Znamením doby je i „třetí ekumenismus“: změna vztahu mezi „věřícími“ a „nevěřícími“.

Ukazuje se, že pojem víry a vztah víry a nevíry je mnohem komplikovanější, než se zdálo v minulosti. Víra a nevíra jednotlivých lidí nespočívá totiž jen v rovině jejich vědomí, jejich názorů, přesvědčení a výroků, nýbrž mnohem hlouběji. Když dnes uvažujeme o víře, musíme vzít v úvahu také její hlubinnou dimenzi – ono tajemství přítomnosti Boží v srdci každého člověka, o němž s takovou naléhavostí mluví papež František.

Dnes rychle roste počet lidí, které současná sociologie nazývá „nones“, protože na otázku, jaká je vaše náboženská afi liace, odpovídají: žádná. Budoucnost církve do značné míry závisí na tom, jak bude schopna komunikovat s touto skupinou nones, zejména s duchovně hledajícími.

Kandidáti kněžské i jiné pastorační služby v církvi jsou dodnes většinou připravováni na péči o tradiční věřící nebo klasické misie. Komunikace s nones však vyžaduje docela jiný přístup. Je třeba služby duchovního doprovázení, hledání smyslu. Hledání smyslu je zvláště aktuální v tzv. mezních situacích. Nežijeme však dnes všichni v mezní situaci, v situaci hlubokých změn?

Výňatky z přednášky znazvané "33 tezí o církvi v době velkých změn" ze dne 14. září. Autor v ní rozvádí myšlenky ze své knihy Odpoledne křesťanství (NLN 2021), která vyjde během roku v osmi světových jazycích.