"Církev trpělivosti": Z Kypru světlo na synodální cestu

František ve svých slovech sleduje rysy křesťanských komunit, které nechávají lidi růst tím, že je doprovázejí - bez nářků a stesků po velikosti.

Papež František z Kypru, kde promluvil k malé, ale živé katolické komunitě, nabídl cenné podněty pro synodální cestu, kterou univerzální církev právě započala.

Papež připomněl postoj svatého Barnabáše, patrona ostrova, a popsal jeho víru, rozvahu a především trpělivost. Apoštol byl vybrán, aby navštívil novou křesťanskou komunitu v Antiochii, kterou tvořili noví konvertité z pohanství, a setkal se s lidmi, kteří přišli z jiného světa, z jiné kultury, s jiným náboženským cítěním. Lidé, jejichž víra byla plná nadšení, ale přesto křehká. Barnabáš je přijal, naslouchal jim a čekal. Uměl čekat, až strom vyroste, s trpělivostí "vstupovat do života dosud neznámých lidí; přijímat to, co je nové, aniž by to ukvapeně odsuzoval. Dělal to s trpělivostí rozlišování, která umí všude zachytit znamení Božího působení". Je to především trpělivost doprovázení, vlastnost, která papeže nejvíce zasáhla: trpělivost, která "umožňuje růst, doprovázet. Nedrtí křehkou víru nováčků přísnými a nepružnými postoji ani příliš náročnými požadavky na dodržování předpisů."

Nejsou v měnící se době, kterou prožíváme, podobnosti? Neprožíváme snad období, kdy se hlásání evangelia snaží osvítit "jiné světy" a "jiné kultury", v nichž jsme ponořeni? Tváří v tvář starému, které se rozpadá, existuje pokušení uzavřít se do nostalgického a stěžujícího si postoje nebo snít o tom, že se církev vrátí tam, kde byla dříve, tedy do "relevantního" postavení na světové scéně. František namísto toho řekl, že církev poznamenaná krizí víry, jakou je dnes církev v Evropě, by se měla inspirovat Barnabášovým postojem a znovu začít hlásat evangelium trpělivě, zejména novým generacím, prostřednictvím svědectví milosrdenství.

Církev trpělivosti není statická, ale je otevřená nepředvídatelnému působení Ducha svatého. Není homogenní, protože ví, že základním předpokladem každého dialogu je duchovní postoj naslouchání, tedy přijímání a vytváření prostoru pro ty, kdo mají odlišnou citlivost nebo vize, a oceňování bohatství, které spočívá v různosti, kterou Duch svatý přivádí k jednotě. Přijímání jiných, aby se udělal prostor pro Jiného. Je to církev, která také živě diskutuje, ale nerozděluje. František na Kypru v projevu k různým katolickým komunitám na ostrově řekl, že se diskutuje, ale "nevede se válka, nevnucuje se, ale vyjadřuje se a žije vitalita Ducha, která je láskou a společenstvím. Diskutujeme, ale zůstáváme bratry." Stejně jako v rodině. To je cesta vpřed, aby se synoda nezmenšila na byrokratickou povinnost, která se má pak zahrnout do pastoračních plánů studovaných u stolu nebo do strategií náboženského marketingu - moderní varianty proselytismu -, ale aby byla příležitostí k prožívání bratrství. Potřebujeme, řekl papež, "bratrskou církev, která je nástrojem bratrství pro svět".

(vac)