Církev sloužila jako vzor hospodaření

Deset let od restitucí je sice pořád krátká doba a situaci neulehčuje ani sucho nebo kůrovec, ale církevní instituce i jednotlivci se učí za pochodu a využívají toho, že mají na co navazovat. Tak hodnotí situaci nejen kolem církevního hospodaření VOJTĚCH PELIKÁN z Katedry environmentálních studií Masarykovy univerzity.

Základním dokumentem pro ekologii je v církvi Laudato si’, papežská encyklika z roku 2015. V čem jsou její myšlenky nové?

Papež František si dal při psaní Laudato si’ záležet, aby dostatečně zdůraznil, že křesťané mají při zlepšení svého přístupu k přírodě na co navazovat – od sv. Františka z Assisi přes středověké mystiky až po dnešní environmentální teology. Současně je text encykliky v řadě ohledů revoluční. Zejména pak bezprecedentním zdůrazňováním povinnosti křesťanů pečovat o stvoření a kontemplovat jeho krásu i utrpení nebo výzvou k „ekologické konverzi“ každého z nás. Církev ve světě představuje různorodé společenství, a různorodé byly proto i reakce na dokument. Na jednu stranu encyklika vyvolala kontroverze jako zřejmě žádný papežský text předtím a František si například vysloužil nálepku „marxisty“. Na druhou stranu iniciovala vznik globálního hnutí, které si papežovo poselství bere k srdci – pojednává o něm třeba aktuální film Laudato si’. České církevní prostředí na výzvy, jež před nás papež svou encyklikou staví, reagovalo možná vlažněji než jinde ve světě. I zde však tento hlas začíná být čím dál víc slyšet.

Vaším tématem je mimo jiné ekologie v církevním hospodaření. Jak má vypadat a pomáhá tu třeba i pohled do historie nebo zkušenosti ze zahraničí?

Papež František se v encyklice vymezuje vůči ekonomickému modelu, který na první místo staví růst a zisk za cenu drancování přírody a vykořisťování chudých a marginalizovaných. Uvádí řadu příkladů hodných následování – od podpory drobných farmářů přes svépomocná družstva po principy fair trade. V historii byla církev často brána za vzorového hospodáře, který se o pole a lesy stará zodpovědně a v dlouhodobé perspektivě. V situaci, kdy krajinu sužují dramatické sucho, eroze a úbytek ptáků či hmyzu, ale nestačí pokoušet se navázat na tradici z dob, které neznaly pojem ekologické nebo klimatické krize. Zdá se, že to začíná docházet i tuzemským církevním představitelům, kteří o zemědělském hospodaření a investicích dosud přemýšleli spíše z hlediska efektivity nákladů a výnosů. V zahraničí – například v Německu nebo Irsku – jsou v tomto ohledu jinde. Není proto náhodou, že k ekologicky nejvstřícnějším církevním aktérům u nás patří řeholníci, kteří těží z úzkých vazeb se svými bratry a sestrami v cizině.

Co o realitě hospodaření s nabytým majetkem říká váš výzkum?

S kolegy a kolegyněmi jsme chtěli zachytit jedinečnou situaci, kdy se díky restitučnímu zákonu z roku 2012 dynamicky mění mnoho věcí jak uvnitř církve samotné, tak v jejích vztazích se sekulární společností. Výzkumy z toho nakonec vzešly dva. Jeden je zaměřen prakticky a probíhá ve spolupráci s plzeňským biskupstvím, druhý se snaží uchopit postrestituční situaci šířeji, v kontextu různých denominací a v česko-slovenském srovnání. Ukazuje se, že těch deset let je skutečně pořád ještě příliš krátká doba. Farnosti, biskupství nebo kláštery se mnoho věcí učí za pochodu a situaci jim neulehčuje sucho nebo kůrovec. Logicky jsme tak zaznamenali zejména snahu zorientovat se v nové situaci a vyhnout se přitom pokud možno přešlapům. Na úrovni farářů jsme nejčastěji viděli zdrženlivost, že by si k péči o budovy měli vystudovaní teologové přibrat ještě péči o krajinu. Podobně jako ve společnosti obecně, ani v církvi si lidé obvykle nedokážou představit, proč a jak by se o krajinu měli starat jinak než běžný komerční agropodnik. O to více nás potěšilo, když jsme narazili na farnosti, sbory nebo kláštery, které vnímají péči o krajinu a vše, co v ní žije, jako součást své služby. Často přitom zjišťují, že restituovaný majetek se může stát příležitostí, jak život jejich společenství obohatit a navázat vztahy s „nekostelovou“ společností, a že se jim ekologicky citlivý přístup vyplatí i ekonomicky.

Když od hospodaření postoupíme k dalšímu životu církve: jak to vypadá s ekologií třeba v provozu kostelů nebo v církevních školách?

Ve výzkumu jsme se soustředili na hospodaření v krajině, nicméně k přírodě a její ochraně se hovory stáčely i v dalších situacích. Hojně času jsme třeba strávili právě na školách. Přišlo nám, že patří k prostředím, kde poselství Laudato si’ rezonuje více než jinde. A sociologické výzkumy tento dojem potvrzují: generace dnešních teenagerů a dvacátníků patří k těm, které osud planety znepokojuje ze všech nejvíce. Ostatně i papež František spoléhá na to, že právě mladí lidé se stanou nositeli změn v církvi i společnosti. Ekologičnost provozu kostelů je široké téma – v jejich věžích mohou hnízdit netopýři nebo rorýsi, farní zahrady se mohou stát centrem biodiverzity uprostřed města… Jsem zvědav, zda současná situace ponoukne církev k výraznějším investicím do energetických úspor. Proč topit drahým plynem, když máme k dispozici dřevo z vlastního lesa? Zatím katolická církev dávala peníze do lecčeho, do energetických úspor nebo solárních panelů však – na rozdíl například od českobratrské církve evangelické – takřka vůbec. Pro inspiraci se přitom stačí rozhlédnout po vatikánských střechách.