Chci zpěvem přinášet radost

Na benefičním koncertě Dnů lidí dobré vůle letos na Velehradě vystoupil poprvé operní zpěvák ADAM PLACHETKA. Při této příležitosti jsme se ho zeptali, co mu přinášejí jeho role i co nyní chystá.

Co vás na Velehrad přilákalo?

Tato akce mi přijde hezká a zajímavá. Schází se tu spousta lidí kvůli něčemu, co má smysl si připomínat, a ještě si u toho poslechnout pěknou muziku. Nikdy dřív jsem na Velehradě opravdu nebyl, z koncertu jsem ale občas viděl kousek v televizi a líbila se mi jeho atmosféra.

Kdo vybíral váš repertoár pro večerní koncert?

Program jsme řešili s Jurou Pavlicou, který vše dával dohromady po hudební stránce a dramaturgicky. Vybrali jsme něco, co má duchovní tématiku a hlavně pro dnešní dobu je zároveň pozitivně naladěné. Takže to byly dvě z Biblických písní od Antonína Dvořáka, které jsou energičtější, rychlejší, veselejší. A jako finále Panis Angelicus – ten poskytl prostor, jak zapojit sbor, Hradišťan a všechny.

To není jediná příležitost, kdy se letos přibližujete Moravě a folklóru, protože v tyto dny se rozjíždí Hudební festival Znojmo a vás čeká opět jedna z hlavních rolí. Jaká?

Festival jako takový je na pomezí folkloru, protože v něm má místo i folklorní muzika, ale občas tu zazní také nějaký popovější koncert. Znojemský festival existuje od roku 2005 a čas ukázal, že žánry jde takto propojovat. Spojení s folklorem i s vínem z něj dělá uvolněnou akci, na kterou se odváží přijet více lidí, kteří by se do divadla nevypravili. Náš projekt na festivalu je však čistě klasický: je to Haydnův Návrat Tobiáše do vlasti, kde hraju Tobiášova otce Tóbita. Jeho biblický příběh je takový, že oslepne, protože rozdává příliš dobroty chudým (i když nevím, proč je za to potrestán). Tobiáš po návratu domů přinese lék, který otci vrátí zrak. Ale ten sám neví, jestli chce zase vidět, protože si na slepotu už zvykl. Na to, že jde o oratorium, je to dramaticky velmi zapletený děj.

Je asi těžké si z takové postavy něco odnést do života.

Právě naopak, režisér Tomáš Pilař přišel opět důkladně připraven. Řešili jsme variantu, jestli si náhodou Tóbit svou slepotu jen nesugeruje, pak by dávalo smysl, proč se nechce vyléčit. Našel si v ní berličku, vetkl do slepoty tak velký díl vlastní identity, že se o ni teď bojí přijít. Baví nás všechny společně hledat tyto nuance. A Tobiášova manželka předtím přišla o sedm manželů, protože je vždycky hned po svatební noci zabil démon. Tobiáš je první, který přežil a vyšel ze souboje vítězně. Je otázka, jestli ona je chudinka, kterou uzurpuje démon, nebo naopak má s démonem něco společného a manžely mu obětuje. Je to sice na první pohled velmi jednoduché a oratorně strohé dílo, ale zároveň, když se člověk vydá do hloubky, najde v něm strašně moc osobních příběhů, vítězství, proher, tragédií. Věřím, že navážeme na Saula (na festivalu byl s velkým úspěchem uveden v roce 2019 – pozn. red.), se kterým to trochu souvisí, i když jde o jiného autora a Händelovo dílo bylo napsáno o pár let dříve. Joseph Haydn se prý do jisté míry nechal inspirovat právě příběhem zhrzeného panovníka, který představuje nejhorší životní období v Saulově životě. Vizuální pojetí, koncepce a celkové vyznění by tedy letos mohlo být podobné jako u Händelova Saula. Doufáme, že se nám povede naplnit očekávání, která od uvedení Saula existují.

Asi každý zpěvák se snaží ponořit se do role, pochopit ji, ale proměňuje to i vás osobně?

Nejsem člověk, který by se do rolí nořil bezhlavě, bez kontroly. Snažím se je zpracovávat opravdově, aby si divák odnesl komplexní zážitek, a nemyslím si, že bych kvůli tomu musel ty role vyloženě prožívat. Nejsem typ stanislavského herce, spíše se snažím postavu vystavět tak, aby na jevišti byla přesvědčivá a divákům něco dala. Samozřejmě už jen při uvažování o životních situacích dané postavy se člověk může nějak poučit. Ale co jde do plusu, může jít i do mínusu: naštěstí to nemívám jako ten herec z divadla Járy Cimrmana, že se do každé role natolik vžil, že když hrál Maryšu, báli se s ním kolegové zajít na šálek kávy. Já mám dojem, že ten, kdo ve své postavě takto žije, často děj prožívá spíš pro sebe a posílá do diváků méně emocí než někdo, kdo na ně cílí a priori.

Zmínil jste Davida a Goliáše. Zůstávají u vás na rovině jen dávného příběhu? Samozřejmě mám na mysli teď Ukrajinu a Rusko.

Rozhodně je to příběh, který se opakuje. Už jen prvotní reakce byla neuvěřitelná: ukrajinská armáda, která absolutně neměla mít šanci, nad očekávání snadno odrazila útok giganta. A když mají lidé Davida rádi, pomáhají mu a jemu se pak snadněji vyhrává. Nějakou opotřebovávací válku by Ukrajinci bez pomoci ostatních vyhráli stěží.

Jste basbaryton. Je pravda, že barytonisté mívají duchovně hlubší role než třeba tenoři?

Hlubší ve smyslu výšky tónu ano, ale ve smyslu mentálně komplexnějším ne. Jde čistě o hlasové rozdělení, kdy basbaryton leží níž než tenor.

Přesto, mají role s tímto hlasem nějakou podobnou psychologii?

Když budu hodně generalizovat, většinou to bývají záporné role, nějaký rival, závistivý zneuznaný milenec. Teď se bavíme převážně o romantismu a dál, ve velkých operách typu Rigoletto se nedá říct, že by šlo o negativní postavy. Tenoři bývají milovníci a hlubší hlasy jsou spíš otcové nebo někdo významnější, ve vyšším věku, vyzrálejší. Ale také někdo, kdo plní negativní roli, jako třeba Jago v Othellovi.

Dostal jste se k hudbě už v dětství, zpíval jste ve sboru. Co byste poradil rodičům, kdy je dobré začít?

Těžko říct. Myslím, že dokud si děti nevybudují předsudky, muzika je vždycky baví a každý si potom najde, co ho přitahuje nejvíc.

Zpívají i vaše dcery?

Rády poslouchají písničky, zpívají, tancují. Starší chodí do sboru a na klavír. Vlastně nedokážu úplně posoudit, kdy nejlépe začít, protože naše děti v tom vyrůstají a přišlo jim to vždycky přirozené. Řekl bych, že klidně ještě před školou není chyba dát je na nějaké tanečky nebo do dětského sboru. Když však někdo chce cílit na výkonnost a opravdu z dítěte vychovat klavírního či houslového virtuosa, musí začít ve čtyřech pěti letech. Ale má-li jít jen o součást vzdělání nebo koníček – což je myslím rozumnější varianta –, není třeba pospíchat a na děti tlačit. Musí je to bavit, protože ony pak nakonec rozhodují o tom, v čem budou pokračovat.

Co podle vás přináší hudba do života, když se jí člověk neživí?

Strašně moc, už jen možnost realizovat se je krásná. A fakt, že je tolik amatérských sborů, orchestrů a formací, vypovídá o tom, že lidé jsou si ochotni i platit, aby mohli před ostatními vystupovat. Je to pro ně forma naplnění. Mně umění dalo i velkou část mých přátel a bylo pro mě formující.

Často se píše o prospěšnosti základních uměleckých škol. Vy jste působil v Rakousku, nyní v USA, máte tedy možnost srovnávat. Jak je to s touto výukou tam?

Mám naučenou frázi, že náš systém „zušek“ je světově ojedinělý, ale vlastně jsem si to nikdy neověřoval. V Rakousku nějaká taková forma existuje, ale rozhodně není tolik rozšířená jako u nás, je tam mnohem méně tříd a je běžnější chodit na hodiny privátně.

Máme za sebou dva roky pandemie, které na nás zanechaly různé stopy. Co to udělalo s vámi po umělecké i životní stránce?

Manželka (rovněž operní zpěvačka Kateřina Kněžíková – pozn. red.) těžce nesla, že se najednou nemohla realizovat. Ač jsem nikdy neměl pocit, že jsem vyhořelý, přepracovaný, ve chvíli, kdy se svět zastavil, jsem s rodinou odjel na vesnici na Znojemsku a začal místo divadla chodit do vinohradu – a kupodivu mi práce ani na chvíli nechyběla a vlastně jsem si ten čas užíval. Léta jsem snil o tom, že bych si pořídil nějaký srub v Alpách a utekl tam před vším, ale zároveň jsem věděl, že by mě to bavilo měsíc a potřeboval bych zpátky. Na Znojemsku to nikdy nenastalo, pořád je nám tam dobře – máme skvělé sousedy a kamarády. Teď jsme se tam zase na pár týdnů vrátili po dobu festivalu a každá hodina je krásná. Na rodinu bych jinak určitě tolik času neměl. Snažím se vše i teď plánovat tak, abych mohl být častěji doma.

Je nějaká role, která se stala vaší životní?

Řekl bych, že je to spíš Mozart a opery než role. Don Giovanni a Figarova svatba jsou opery, s nimiž jsem strávil daleko nejvíc času a tím pádem k nim mám blízko. Neřekl bych, že mě přímo formovaly, ale když člověk s něčím prožije několik set večerů, už k tomu mít musí nějaký vztah. Pořád mě fascinuje, jak úžasná hudba to je. Před pár lety jsem měl čtyři produkce Figarky za sebou (třikrát Figara, jednou hraběte), vlastně jsem půl roku neslyšel jinou muziku. Bál jsem se, že ji pak už budu nesnášet a nebudu ji chtít slyšet. Ale když jsem šel na poslední představení a zazněla předehra, došlo mi, že si to rád znovu poslechnu jako poprvé.

Mozart byl prostě geniální.

Rozhodně.

S jeho hudbou se dá pořád žít, je v ní kus přirozenosti.

Určitě. Samozřejmě opera je stylizovaná forma, ale je bezprostřední. Každý ji pochopitelné vnímá jinak. Na jedné straně jsme my, kteří jsme hodně kritičtí, jestli někdo nezazpíval osminku místo čtvrtky nebo že by se nějaké slovo mělo vyslovit jinak než v dané době. A na druhé straně je někdo, kdo je v divadle poprvé a jen sleduje, jak na něj představení působí po stránce nějaké energie, mimoverbálních sdělení, dojmů. Myslím, že je potřeba nezapomínat ani na jednu z těchto stran. Musíme být řemeslně dobře připraveni a dělat umění na úrovni a poctivě pro ty, kdo tomu rozumí. Zároveň by se ale nemělo zapomínat na nepoučeného diváka, aby si z představení odnesl zážitek. Vlastně se mu ani nemusí líbit, ale pokud v něm probudí nějakou emoci, nějak s ním interaguje, pak má o čem přemýšlet.

Líbilo se mi vyjádření jednoho dirigenta, že práce v orchestru se jim daří proto, že směřuje k něčemu vyššímu, ke sladění, k vyššímu cíli.

Nevím, jestli bych se na to díval až tak spirituálně. Nicméně když všichni táhnou za jeden provaz, většinou se podaří něco výjimečného a je to radost. Například zmíněný Saul ve Znojmě – jel jsem tam s tím, že je to jedna z mnoha inscenací, kterou ten rok dělám. Ale dohromady se všechno tak úžasně sešlo, bez rušivých prvků, že se zrodilo něco naprosto nadstandardního a neočekávaného.

A co vás čeká v nejbližší době?

Přes léto se musím naučit dvě věci, což bude náročné: Balstroda z Petera Grimese do New Yorku a Janáčkovu Věc Makropulos do Národního divadla. Čekají mě přípravy na žánr, kterému se zatím tolik nevěnuji – Benjamin Britten i Leoš Janáček jsou pro mě „okrajoví“autoři, ke kterým ale asi s věkem pomalu dozrávám. Peter Grimes je velmi silný příběh, nedá se však říct, že by byl hezký. Když jsem byl osloven, jestli bych tu roli nezvážil, šel jsem se podívat na Petera Grimese do Opery Národního divadla v Brně. Představení mě naprosto nadchlo a hned jsem věděl, že tu roli chci.

Co vlastně chcete hudbou přinášet?

Chci dělat radost. Zároveň byl bych pokrytec, kdybych nepřiznal, že jsem před lidmi rád, a mám pocit, že nejlepší věci vznikají, když se baví obě strany – my i diváci.

ADAM PLACHETKA (nar. 4. května 1985 v Praze) je světově uznávaný operní zpěvák – basbarytonista. Absolvoval Pražskou konzervatoř, kam se přihlásil spontánně bez sólové přípravy, posléze studoval na HAMU. Od roku 2005 se začal objevovat na scéně Národního divadla v Praze, o pět let později (tedy ve svých 25 letech) získal angažmá ve věhlasné Vídeňské státní opeře a za dalších pět let (v únoru 2015) debutoval na scéně Metropolitní opery v New Yorku v roli Masetta v Mozartově Donu Giovannim. Se svou ženou Kateřinou Kněžíkovou, také úspěšnou operní zpěvačkou, mají dvě dcery.