Českobudějovická diecéze se raduje z nového kněze

Českobudějovická diecéze prožila v sobotu 29. června 2024 o slavnosti svatých Petra a Pavla kněžské svěcení. Vojtěch Razima, který pochází od Křemešníku a toho času slouží jako jáhen v Prachaticích, potvrdil svým „Zde jsem“ svou připravenost být Ježíši Kristu cele k dispozici a vyslechl homilii biskupa Vlastimila.

V homilii sídelní biskup k Vojtěchovi otcovsky promlouval: „Milý Vojtěchu, patříš do kruhu blízkých přátel Krista Pána a je důležité, abys v tomto přátelství setrval, abys zůstával v Kristově lásce. Náš Mistr a Pán, Ježíš Kristus, Tě dnešním dnem posílá, abys svátostným způsobem povzbuzoval a posiloval svěřené stádce. Máš a musíš být tam, kde je třeba léčit a obvazovat, rozvazovat a osvobozovat, kde je třeba vykročit vstříc a pak i trpělivě doprovázet. Staň se balzámem, který druhé hojí, utěšuje a přináší jim pokoj, a čiň tak s pokorou, dobrotivostí a skromností.“

Biskup Vlastimil kladl Vojtěchovi na srdce, aby s radostí hlásal Boží slovo všem, k nimž bude poslán, aby rozjímal o Božím zákoně a uváděl ho do života. Aby byl bdělý, uchoval si smysl pro odpovědnost, radostnou věrnost slibu čistoty pro „Boží království“, jakož i odevzdanost a ochotu být s Kristem, třeba i skrze oběť, bolest a kříž. „A kdyby někdy přišly pochybnosti o tvém kněžství, nenech se jimi zlomit a věz, že si tě Bůh nevybral jen tak náhodou a pro legraci,“ ubezpečil kandidáta kněžství jeho biskup.

Biskup Vlastimil shrnul konání, které na Vojtěcha jako kněze čeká: „Budeš vysluhovat Eucharistii – Kristovu oběť; budeš křtít, a tak přičleňovat k Božímu lidu; budeš ve jménu Krista odpouštět hříchy těm, kdo je vyznávají a činí pokání; svatým pomazáním budeš posilovat nemocné a umírající; budeš žehnat novomanželům; budeš pohřbívat zemřelé a vykonávat ostatní služby k posvěcení věřících. Budeš se modlit za věřící a za celý svět ‚Denní modlitbu církve‘, ve které budeš chválit a prosit Boha a děkovat mu za všechna dobrodiní.“

Biskup Vlastimil poděkoval jménem svým a jménem církve rodičům budoucího novokněze za dar jeho života i výchovy a poděkoval také všem, kteří Vojtěcha na cestě ke kněžství podporovali, a poprosil všechny věřící své diecéze o modlitby za další kněžská povolání, aby se mohla šířit radostná zvěst o Božím království. Svou homilii zakončil slovy: „Milý Vojtěchu, za okamžik přijmeš svátost kněžství a tím bude stvrzeno tvé vyvolení. Stojíš tedy na startu, ale tentokrát nejde o žádný půlmaraton. Bude to běh na hodně dlouhou trať plnou překážek, ale v cíli na tebe čeká věnec nepomíjející! Velmi si přeji, aby byla tvoje kněžská služba vždy radostná. Aby neskomírala, ale překypovala životem; kéž přináší tvoje kněžství hojný užitek a dobré ovoce! Přeji si, abys jako novokněz vždy nacházel podporu v přátelství s ostatními spolubratry v kněžské službě i se svým biskupem. Kéž nás Pán Ježíš na přímluvu našich patronů, zvláště světců Mikuláše, Petra a Pavla, naplňuje svou milostí, abychom s radostným zápalem sloužili Jeho pravdě a Jeho lásce! A Panna Maria, Královna kněží, kéž mateřsky bdí nad duchovní cestou každého z nás! Amen.“

Po prostraci kandidáta kněžství provázené modlitbami a zpěvem litanií následovalo vzkládání rukou biskupa a všech kněží. A konsekrační modlitbou, kterou používá církev s nepatrnými obměnami již od 6. století a kterou biskup vyslovil nad Vojtěchem, se z jáhna Vojtěcha stal kněz Vojtěch. DEO GRATIAS! Za pomoci spolubratra kněze se oblékl do mešního roucha, poklekl před biskupem, který jeho dlaně pomazal křižmem, a přijal od něj obětní dary. Liturgie kněžského svěcení byla završena pozdravením pokoje. Novokněžské požehnání udělil Vojtěch nejprve svému biskupovi. Biskup políbil jeho dlaně a vyzval věřící, aby činili totéž, protože dlaně novokněze Vojtěcha jsou posvěcené.

Při děkování před koncem mše svaté řekl otec Vojtěch biskupu Vlastimilovi: „Děkuji Vám, otče biskupe, za Vaši odvahu, s níž mne, šestadvacetiletého kluka, vysíláte hlásat evangelium do všech končin země.“ A ocenil vzkládání rukou kněží slovy: „Vždycky mi připadalo, že je žehnání všech přítomných kněží kandidátovi kněžství příliš zdlouhavé a trochu zbytečné. Ale dnes jsem pocítil jeho velikou sílu a moc mi pomohlo, děkuji vám.“ 

Další fotografie Stanislavy Vitoňové a Mirky Dolanské ze sdružení Člověk a víra si můžete prohlédnout ZDE, fotografie od Petra Samce si můžete prohlédnout ZDE.