Česká výprava v africkém sirotčinci

Sirotčinec Karibu Nyumbani se nachází v africké Tanzanii a je dílem tří žen: Ludmily z České Republiky, Fiony z Velké Británie a Ester z Tanzanie. Tyto tři „Mamas“ vybudovaly společnými silami sirotčinec, vedle kterého později v roce 2018 vyrostla i škola Welcome Home School. V srpnu se do sirotčince vypravilo několik dobrovolnic z Česka, aby místním dětem pomáhaly.

Fotogalerie

11

„Do sirotčince jsem se dostala poprvé před pěti lety. Toužila jsem pomáhat a dělat něco smysluplného. Teď, když jsem jela podruhé, vedla mě touha opět navštívit své africké přátele a dát jim kus sebe, svého času a sdílet s nimi Boží přítomnost.“ Říká Sarah Haváčová, 33letá herečka, která se nyní věnuje popularizaci sirotčince a jeho aktivit na sociálních sítích.

„Já se do Tanzanie podívala poprvé před více než 6 lety a od té doby mám část svého srdce tam,“ přiznává sestra Fidelis, řeholnice z Kongregace Školských sester de Notre Dame, která působí jako učitelka němčiny a dějepisu na Biskupském gymnáziu v Českých Budějovicích. „S dětmi navážete vztah velmi rychle, jakmile poznají, že je máte rádi. Jsou o dost odolnější a samostatnější než většina českých dětí v jejich věku, umí se radovat z mála a žít naplno. V tomhle vás Afrika prostě nabíjí energií: přestanete chvátat, naučíte se všímat si lidí okolo a mnohem víc a radostněji komunikovat. A také je inspirující vidět víru zdejších lidí a to, jak ji propojují s každodenním životem. Tohle jsme u nás bohužel dost ztratili…,“ doplňuje.

Dalším členem výpravy byla 27letá Katka Machulová, která pracuje jako učitelka na základní škole a gymnáziu v Praze. „Můj první zážitek z Tanzanie byla cesta z letiště. Projížděli jsme Dar es Salaam, asi největší město Tanzanie a bylo velmi brzy ráno. Ale i tak bylo všude plno různých vozidel – aut, různě velkých autobusů, motorek a dodávek. Všichni troubili a různě se předjížděli. Pokračovali jsme dále, to se situace uklidňovala a silnice postupně horšily. Poslední část cesty byla jen prašná silnice s hlubokými výmoly. Když jsme přijeli do Karibu Nyumani, okamžitě se nám dostalo vřelého přivítaní od Ludmily, jedné ze zakladatelek, a dětí, které šly zrovna do školy. Ty starší si dokonce pamatovaly Fidelis z její minulé návštěvy. Musím říct, že jméno Karibu Nyumbani (přeloženo Vítejte doma!) opravdu sedí, to místo se nám velmi rychle stalo domovem,“ popisuje Katka svůj první dojem z Tanzanie.

Na otázku, jak probíhal jejich běžný den v sirotčinci Sarah odpovídá: „Mou hlavní činností bylo každý den nacvičit s dětmi dramatizaci evangelia. V Karibu Nyumbani totiž děti každý den při večerní modlitbě čtou evangelium z následujícího dne. A když jsem tam byla, každý den jsem ho s nimi nacvičila jako takovou scénku, aby si to dovedly lépe představit, aby to mohly prožít. Když jsem se byla podívat ve škole Welcome Home School, která byla založená stejnými lidmi jako sirotčinec, tak jsem zjistila, že potřebují vybavit školní knihovnu. V tuhle chvíli je tam jen úplně prázdná místnost. A tak mě napadlo založit sbírku na Doniu, část dne jsem tedy také věnovala přípravě materiálů pro sbírku a její propagaci.“

Dobrovolnice se shodují, že děti v sirotčinci nejvíce potřebují lásku, péči a pozornost, kterých se jim naštěstí dostává od místních pracovníků.

„Ale mnozí z nich, konkrétně teď tři – Devota, Emanuel John a Sabina, jdou na střední školu a potřebují někoho, kdo by jim mohl dlouhodobě přispívat na školné (ročně cca 500 liber). Takže pokud by někdo chtěl přispět a adoptovat si tyto děti na dálku, budou moc vděčné. Sabina s Devotou jsou skvělé ve sportu, takže se bude hledat sportovní střední škola. Emanuel John by chtěl jít do semináře, takže kdyby chtěl někdo podpořit studenta v semináři, tak může podpořit jeho,“ vysvětluje Sarah.

„Ještě bych k tomu dodala,“ připojuje Katka, „že jsme v Africe viděli obří tržnice s hromadami čínského zboží té nejhorší kvality, města spojující pár luxusních budov pro bohaté s plechovými chatrčemi pro zbytek apod. Mnoho zvyků a věcí importovaných z Evropy a Ameriky nepůsobilo vůbec dobře. Naopak Karibu Nyumbani mi přišlo jako příklad velmi smysluplné intervence Evropy. Děti tam zůstávají Tanzánci, není snaha z nich udělat evropské děti. Jen mají lepší možnost využít svůj potenciál a rozvíjet se. A to i přes těžký start do života, který mají všichni za sebou – přece jen je to sirotčinec. Po všem, co jsem tam viděla, mi dává smysl podporovat právě takové projekty, protože vím, že všechny prostředky budou dobře využity.“

Fidelis, která strávila ze zmíněných dobrovolnic v sirotčinci nejdéle, si budoucnost tamních dětí představuje velmi pozitivně.

„Karibu Nyumbani se od většiny ostatních tanzanských sirotčinců liší tím, že podporuje děti až do té doby, než dostudují a osamostatní se. Zázemí domova je na místní poměry nadstandardní, děti jsou materiálně zabezpečené a vedené ke křesťanské víře, studiu i manuální práci, odmalička slyší kromě svahilštiny i angličtinu od rodilé mluvčí a jsou zvyklé komunikovat oběma jazyky (byť svahilština zůstává jejich mateřštinou), pokud je to možné, chodí do kvalitnějších škol a kromě maminek, tet a strýců se v sirotčinci různě střídají evropští dobrovolníci, od nichž získávají další podněty a širší rozhled. Karibu Nyumbani funguje jako velká rodina, a přestože si děti nesou různá traumata a odmítnutí z raného dětství, zde najdou přijetí a domov. Věřím, že mají velký potenciál se postavit do života a najít práci podle svého nadání. Zatím se ještě žádné z dětí nedostalo tak daleko, šest nejstarších je v tuto chvíli na internátních středních školách a na prázdniny se rády vrací domů. Dvě z nich by rády studovaly medicínu a moc jim držím palce, aby měly dost vůle i podporovatelů, aby se jim podařilo jejich sen naplnit…“

Odkaz pro případnou finanční podporu najdete ZDE.