Celostátní setkání mládeže na Velehradě 1993 bylo jiné, ale nadšení je stále stejné

Právě se nacházím na balkoně univerzity v Hradci Králové společně s mými hosty. Po mé pravici sedí otec Jan Balík - římskokatolický kněz a generální vikář pražské arcidiecéze. Na druhé straně sedí otec biskup Martin David, který momentálně působí v ostravsko-opavské diecézi. Blíží se osmá hodina sobotního dne celostátního setkání mládeže v Hradci Králové. Oba zažili celostátní setkání mládeže na Velehradě v roce 1993, a právě proto jsem si je pozvala dnes na tento rozhovor. Našim cílem je společně zavzpomínat, jaké to tenkrát bylo, co se změnilo nebo také co vnímají stejně dnes i v roce 1993. Celým rozhovorem nás provází malé kapky a tichý rachot účastníků pod balkónem.

Kde jsou kořeny celostátního setkání mládeže?

JB: Setkání vzniklo tak, že svatý otec po setkání v Čenstochové, které bylo v roce 1991, uspořádal světové setkání mládeže v Denveru v USA, a protože to bylo tehdy strašně drahé, tak bylo jasné, že se ho bude účastnit jen pár mladých - asi padesát delegátů to bylo. A tenkrát někdo rozhodl, už přesně nevím kdo, že bude paralelně se setkáním v Deveru také setkání u nás na Velehradě.

Zde v Hradci se momentálně mluví přibližně o čtyřech tisících účastníků? Kolik účastníků bylo ve srovnání součástí setkání na Velehradě?

MD: Necelých osm tisíc.

JB: Ovšem je potřeba říct, že to bylo jiná doba. Doba nadšená…

MD: Porevoluční.

JB: Ano. Setkání bylo něco výjimečného, protože do roku 1989 se katolíci nemohli scházet. Také to byla doba snadná v organizaci, protože nebylo milion předpisů jako je dnes. Bydlelo se velmi provizorně. Vařilo se ve vojenských kuchyních, ale to dnes již není možné, protože to nedovolí předpisy, které jsme si nadělali v demokracii.

MD: Byla to doba bez všech moderních vymožeností - bez videoprojekcí, mobilních telefonů. Když jsme spolu s otcem Jendou pracovali v tiskovém týmu, já teda pod jeho vedením, tak vím, že jsme používali fax. Což už jsou úplně dřevní doby, které už skoro ani nepamatuju.

Dnes máme již moderní pódia, obrazovku na promítání obrazu, druhou na promítnutí textu, několik kamer a fotoaparátů, kteří umožňují přímý přenos všem divákům. Jak to bylo s technickým vybavením okolo pódia v roce 1993?

MD:  Nebyla žádná videoprojekce. Ti vzadu prostě neviděli, ale důležité bylo že slyšeli. Ozvučení bylo na možnosti té doby. Pódium bylo z několika lešeňových trubek.

Letošní setkání nabízelo opravdu spoustu přednášek, workshopů, tvořivých dílen, koncertů, divadel. Tyto nabídky probíhaly ve školách, parcích, kostelích a tak dále, takže měli mladí možnost objevovat krásy Hradce Králové. Jaký program nabízel Velehrad v roce 1993?

JB: Samotný program byl jiný. Nebyly diskuzní skupinky, nebylo tolik přednášek. Byl to spíše program u hlavního pódia. Teprve postupně jsme přišli k tomu, že to jde i jinak.

MD: A také Velehrad neskýtal ty možnosti jako třeba dnes Hradec Králové - studentské město. Na Velehradě nebylo co jiného vymýšlet či dělat než být na programu.

Zmínil jste slovo nadšení. Tento rok se setkáváme s nedostatkem pomocníků v přípravných týmech. Byli mladí nadšení do pomoci s přípravami na Velehradě v roce 1993?

MD: O to být v přípravném týmu byla obrovská rvačka, obrovský zájem.

JB: Přesně tak.

MD: Takže to, že se dneska nedaří do některých skupin přípravného týmu sehnat lidi, mě - skoro bych řekl - udivuje. V té době, před těmi třiceti lety, tohle neexistovalo, protože ten zážitek z přípraváku byl mnohem intenzivnější než ze setkání samotného. Být ve společenství, co tvoří setkání z velkou mírou nadšení, o to byl prostě zájem.

Co myslíte, že je příčinou tohoto rozdílu?

JB: Mě to neudivuje. Dneska je spousta mladých lidí velice aktivních. Máme tu obrovské množství skautů. Skaut vede oddíly, dělá tábory tři týdny o prázdninách. Tohle v roce 1993 teprve začínalo. A pak jsou tu mladí lidé, kteří jsou angažováni v různých dobrovolnických hnutích. Spousta mladých lidí, kteří jsou aktivní v církvi, jsou aktivní i jinde. To je první důvod.

Druhý důvod je, že samozřejmě pokud se mají tito mladí lidé hlásit do přípravných týmů, tak se taky musí začít včas. A toto setkání je poznamenané tím, že mělo být před rokem a potom se muselo zastavit kvůli kovidu. Vlastní příprava se pak spustila až v říjnu, což už je pro mnoho mladých pozdě, protože mají naplánované prázdniny.

MD: Taky tenkrát nebyl přípravný tým tak velký. Nevím kolik nás tam bylo tenkrát.  Tady je myslím nějakých pět set lidí.

JB: To je pravda. Tenkrát bylo tak dvě stě. Což je teda zajímavý, jestliže se to zvládlo.

Na Velehradě se ve čtyři ráno vstávalo, aby se zatopilo pod kamny. V sedm hodin už byl teplý čaj pro všechny. Popsali byste, prosím, jak stravování fungovalo?

MD: Bylo to spojeno s obrovskou vlnou podpory, štědrosti ze strany těch místních lidí z Uherskohradišťska. Nebyl den, kdy by nám tam někdo něco nedovezl. Bábovky, buchty, zeleninu. ovoce ze zahrádky. Takovým hitem byla marmeláda. Jak je taková ta písnička Je stále přítomná jeho láska, my jsme si zpívali Je stále přítomná marmeláda. Marmeláda v poledne, ráno a večer. (následoval smích)

JB: Od armády jsme si půjčili armádní kuchyni. Poky se tomu říkalo. Dodneška to armáda má. Tam se nedá vařit několik chodů. Vařila se hustá polívka, čaj.

MD: A účastníci si chodili s ešusem pro oběd.

Jak si to pak umývali? Byly lavory?

MD: Byla nějaká koryta s vodou.

A poté si ešus odnesli někam do regálu, kde se uschoval do dalšího jídla?

JB: To je právě ten rozdíl. Tenkrát žádný předpisy nebyly.

MD: Každý měl svou lžíci a ešus….

JB: A jak se o to staral, to byl jeho problém.

Utkvělo vám v paměti ještě jiné jídlo krom marmelády?

JB: Jídlo ne. Ale chtěl bych říct jednu věc. Byli jsme tenkrát mnohem víc ekologičtější než v pozdějších setkáních. Já sám ctím, že musíme přírodu chránit, ale štve mě, když teď o ekologii básníme, ale ve skutečnosti jsem pak byl na mnoha setkáních mládeže nucenej vyhazovat tuny plastového odpadu, protože teď to prostě jinak nejde. I tady jsou tuny odpadu.

MD: Protože je jídlo balené v plastu.

JB: Přesně. A nebyly tak přísný hygienický předpisy, to znamená, že jsme nepotřebovali tolik obalů, že jo. Dneska je to i na táborech, že musí být háčky na ešusy a tak. O to se nikdo předtím nestaral.

Náš výhled je na několik stánků, které nabízí účastníkům široké možnosti. Kebab, palačinky, merch, zapsání se do dárcovství kostní dřeně, časopis In, kavárna, bar. Byly takové možnosti i předtím?

JB: To nebylo. Byly to první kroky. Vždy po setkání jsme to vyhodnocovali, a potom postupně jsme hledali nové způsoby. Stánky, přednášky, diskuze byly poprvé na Svaté hoře v roce 1999. Ve Žďáru byl pak poprvé bar.

Co jste měl na starosti v tiskovém týmu otče Martine Davide?

MD: My jsme se tenkrát snažili vydávat takový Časopejsek. Byla to myslím složená A4. Sestavovali jsme ho z různých postřehů, vtipů, příběhů, zážitků. Kromě toho si vzpomínám, že jsme komunikovali s rádiem Vatikán, abychom jich dávali podklady pro večerní relaci. A s nadšením jsme pak poslouchali, co jsme tam napsali. To byl život tiskového týmu.

JB: Taky jsme sepisovali svědectví, zpracovávali jsme fotky. Všechno se vyvolávalo. A po setkání jsme připravili knížku, kde byly všechny promluvy biskupů, kázání, fotky. To pak mohli mladí používat na společenstvích později.

Kde se spalo?

MD: V tělocvičnách na karimatkách. Spí se na tom strašně blbě. Dneska už bych se na karimatce nevyspal. (smích)

JB: Spalo se v Uherském Hradišti na školách a pak se chodilo na Velehrad pěšky.

MD: Třídy, tělocvičny. I na stadionuse spalo, myslím.

JB: Prostě všude, kde to šlo. (smích)

Letos máme opravdu bohatý merch. Mikiny, tričky, tašky, brýle… Bylo něco, co si mohl účastník odnést s sebou v roce 1993?

JB: Já myslím, že trička byly.

MD: Já myslím, že trička teda úplně nebyly. Jako největší poklad ze setkání byla samolepka. (smích)

JB:  Ano, trička nebyly. Ani technicky to nešlo. Trička byly na Svaté hoře.

Vzpomínáte si na hymnu?

JB: Přeložili jsme si hymnu z Denveru a ta se používala.

Letos máme každý den jinou kapelu. Jak to bylo tenkrát?

MD: Byla určitě jedna kapela, co doprovázela celé setkání a teď ještě přemýšlím jaká byla denverská hymna…(chvilka odmlky) Všichni jsme jedno tělo.

Je něco, co byste chtěli na závěr dodat?

JB: Dneska se často říká, že mládež je jiná. Samozřejmě máme jiné možnosti a tak dále, ale v zásadě jsou mladí lidé stejní. Protože jsou otevření dobru, lásce, tedy otevřeni také Pánu Bohu, potřebují prožít přátelství mezi sebou, s Pánem Bohem, prožít taky trochu dobrodružství, trochu si sáhnout na dno. Z tohoto pohledu jsou stejní. Když vezmeme to nadšení lidí z přípraváku tady a na Velehradě, to je taky stejný.

MD: Přátelství, která se na setkáních tvoří, zůstávají. I dnes jsem tu potkal kamarádku, s kterou jsme na setkání jezdívali.  I to je pro mě důkazem, že ta setkání mají smysl. Jsou to přátelství důležitá a mohou dlouho trvat. Jsem nesmírně vděčný za ty lidi, které jsem na těch setkáních mohl potkat a potkávám je do dneška.

Krátké ohlédnutí se za setkáním na Velehradě v roce 1993 bylo obohacující pro mě a taktéž doufám, že i pro vás. Změn je dost, ale nadšení zůstává.

Autor: Sára Ondráčková, PR tým CSM