Čeká nás vnitřní zápas

Musíme se osvobodit od filozofie barikád, míní slovenský křesťanský demokrat a jeden z politiků v době rozpadu Československa před třiceti lety FRANTIŠEK MIKLOŠKO. „Na českém katolicismu obdivuji pastorační nasazení,“ říká pro KT.

Před nedávnem jste doprovázel prezidentku Zuzanu Čaputovou při setkání s papežem Františkem. Jaké si odnášíte dojmy?

Papež František je pro mě darem z nebe pro svět i pro Slovensko. Každý z velkých papežů přišel z jiného prostředí a s jinou zkušeností. Kardinál Bergoglio navštěvoval na předměstí Buenos Aires tábory odmítnutých lidí, kde vládly drogy, mafie a prostituce. Hleděl těm lidem do tváře, viděl jejich životní příběhy, a tento zvláštní vztah ke každému člověku představuje charisma jeho pontifikátu i poselství světu. Při setkání v prosinci jsem to zažil znovu. Opíral se o hůl, ale každému z nás osobně předal pamětní medaili. Spontánně vtipkoval a my jsme se v jeho přítomnosti cítili svobodně.

Co toto setkání Slovensku přinese?

Prezidentka Čaputová požádala Svatého otce o schůzku po vraždě dvou mladých homosexuálů, která na Slovensku vyvolala velký ideologický rozkol mezi liberálními skupinami a některými křesťanskými kruhy – a to v době, kdy polovina obyvatel chce autoritářskou formu vlády a druhá polovina, ačkoli je pro demokratickou formu, je ideologicky rozpolcená. Prezidentka se vydala na misi k obnově porozumění mezi těmito tábory a chtěla k tomu najít povzbuzení u papeže. Snesla se na mě za to vlna kritiky i od některých kněží. Tato návštěva ale na Slovensku zatím neměla velký ohlas a země bude muset dál hledat svou tvář, nejspíš v nějakém zápasu.

Jak vidíte roli křesťanů ve společnosti?

I křesťany-katolíky na Slovensku čeká vnitřní zápas. Musí si říct, co jsou a čím chtějí být. Lepí se na ně nacionalisté a extremisté, jejichž křesťanství spočívá ve zdůrazňování určitých morálních a etických otázek, čímž se ve společnosti vytváří ještě větší napětí. Církev se od těchto nacionalistů a extremistů musí distancovat a poučit se z období Slovenského štátu, že ji stáhnou do bahna. Druhým úkolem, který nás čeká, je osvobodit se od filozofie barikád, že existuje zlý sekulární západní konzumní svět, který nám vnucuje nemravnosti – což může být i pravda, jenže my na to chceme reagovat barikádami. Bránit se, bránit to, co je naše, a zpoza barikád občas zaútočit. Vrátím se znovu k papeži Františkovi: ten i v pokročilém věku a na invalidním vozíku hledá nové paradigma pro působení církve ve světě. A to znamená jít do světa, být sám sebou, neztratit nic ze svých zásad, ale spoléhat na svědectví života a především na Pána Boha.

Křesťané si nevybírají svět, do kterého se narodili, ale měli by ho přetvářet a prostoupit kvasem…

Když sem v roce 1968 přišli Rusové, Vlado Jukl prohlásil, že jdeme dál. Nastala nová situace, ale my si ji nevybíráme. Církev přežila všechny situace. Nesu v sobě absolutní zkušenost svého života a své generace, že křesťanství zvítězilo nad komunismem a ateismem. A dokud budeme autentičtí, neprohraje ani s liberalismem. Tento věk nám dá nový typ mučedníků a vyznavačů.

O knězi a disidentovi Vladimíru Juklovi jste mimochodem nedávno vydal knihu. Proč právě toto téma?

Jukl byl gigantickou osobností a ne náhodou mu říkáme generál tajné církve. Určoval trendy, překračoval obzory. Otevřel slovenský katolicismus novým výzvám. Jestliže Tomislav Kolakovič, pod jehož vedením Jukl vyrostl, předvídal Druhý vatikánský koncil, Jukl předvídal papeže Františka. Stále překračoval hranice a dotýkal se sekulárního světa. Když viděl novou vizi, byl v ní neuvěřitelně důsledný a systematický. Byl přísný, ale i lidský a laskavý. Klíčová v něm byla věrnost církvi a papeži.

Při sledování politických šarvátek mě napadá, že na současné politické představitele si po třiceti letech nejspíš nikdo ani nevzpomene…

Je to vážný problém, o němž se musí diskutovat v klidu a zdvořile, ale otevřeně. Mluvil jsem o tom s jedním svým známým, podle kterého po třiceti letech svobody vychází najevo pravda o tom, jací jsme a co jsme. A je to docela krutá pravda… Znamená to, že svoboda v nás nedokázala nic vytvořit. Naše listopadová generace, která byla v politice v nejlepších letech mezi svým dvacátým a čtyřicátým rokem (to jsou léta, kdy se formuje světonázor), bojovala o hodnoty. Jinou možnost jsme ani neměli. Současná generace se vyznačuje čirým pragmatismem, neměla čas na ideály, potřebovala žít (nebo přežít). Dnes vidíme plody této pragmatické generace, a to v okamžiku, kdy už má peníze, ale chybějí jí kořeny a nemá se k čemu obrátit.

Jaký je rozdíl mezi českou a slovenskou křesťanskou demokracií?

Křesťanskodemokratické hnutí (KDH) bylo zásadové. V okamžiku, kdy Mikuláš Dzurinda prohlásil, že nechce parlamentu předložit smlouvu s Vatikánem o výhradě svědomí, jsme z vlády odešli. KDU-ČSL se naproti tomu přizpůsobovala. Když byl zákon o registrovaném partnerství přijat hlasy opozice, KDU zůstala ve vládě. Kdybych to měl říct pragmaticky, KDU je tu pořád, my už ne. KDH padlo kvůli zásadovosti. Přesto toho nelituji, v hnutí vyrostly velké osobnosti. Co bude s KDH, nevím. KDU žije.

Co tu po vás zbude?

Pro nás v KDH bylo úspěchem, že se nám podařilo definovat vztah státu a všech církví. Nenechali jsme se vytlačit do soukromé sféry, jak je tomu na Západě, ale zůstali jsme ve společnosti – ve věznicích, u policie, ve školství… Dnes je to stvrzeno smlouvami, což považuji za skvělou věc. To už by dnes nebylo možné. Byla to kolektivní vize.

Kde leží hranice mezi tím, co křesťan v politice ještě může dělat a co už při prosazování svých hodnot dělat nemůže?

Zabývám se vnitřní linií slovenských dějin, kterou nedokážu zcela uchopit: kde je hranice mezi politikou menšího zla a mučednictvím. Napsal jsem článek, ve kterém jsem se zabýval třemi příběhy. Prvním byl příběh prezidenta Jozefa Tisa. Hrozilo, že národ zanikne a bude rozdělen, ale tváří v tvář bolševismu bylo ohroženo i křesťanství ve svých samotných základech. Tiso se politikou menšího zla spojil s Hitlerem a výsledek byl katastrofální. Snažili se zachránit křesťanství a národ tak, že porušili křesťanské zásady. Druhý příběh je z doby normalizace. Byla tu okupační sovětská vojska a hrozba, že se k moci dostane Vasil Biľak a radikálové. Gustáv Husák opět hrál politiku menšího zla, kterou nejlépe ztělesňoval ministr kultury a básník Miroslav Válek. Pokud ho někdo požádal o pomoc, řekl mu: „Když neuděláš veřejnou sebekritiku, nemohu ti pomoci.“ Básník, který ví, co je slovo a jak na člověka zpětně působí, chtěl intelektuálům pomáhat jen tehdy, když si naplivou do tváře a do duše. I tohle skončilo katastrofálně. Jako protiklad jsem postavil příběh Silva Krčméryho, kterému ve vězení také „hrozilo“ menší zlo. Aby přežili, přistoupili mnozí vězňové na ústupky. A Silvo to vyjádřil docela radikálně. Tři roky snášel mučení. Poukázal na hraniční situace Slovenska, v nichž se zevnitř duchovně zachraňuje. Je to jakási záhada slovenských dějin mezi přežitím a ochotou jít až nadoraz. Na tom je založeno všechno, zákon i proroci. Zákon lze ohýbat, ale prorok jde na smrt. Toto téma mě zajímá.

Jaké jsou vaše kontakty s českým prostředím?

Když se v roce 1993 rozdělilo Československo, Silvo Krčméry navrhl, abychom se jako politici obou zemí nadále setkávali. A to se děje už třicet let. Během pandemie jsme byli online. Je to nesmírně obohacující. Pán Bůh nám, některým Slovákům, dal dlouhý život, ale těchto setkání se účastnili také Oto Mádr, Václav Vaško, Josef Lux, Václav Benda, Petr Příhoda a další, kteří už nejsou mezi námi. Z naší strany to byli třeba zmínění Jukl a Krčméry. Je to obohacující, protože díky společné minulosti a podobné mentalitě k sobě máme blízko. Informujeme se o situaci církve, o politice – po jednom dni v Brně vidíme slovenské problémy v úplně jiných souvislostech. Vedle toho jsem stále v kontaktu s biskupem Václavem Malým. Na Prahu nedokážu zapomenout, takže s manželkou Jankou vždycky v listopadu jezdíme do Prahy a s Václavem Malým si zajdeme do thajské restaurace, abychom probrali nejnovější „drby“.

Jsou Češi ateistický národ?

Český katolicismus na mě působí velmi dobře a inspirativně, závidím jim ho (rozhovor vedl náš slovenský spolupracovník – pozn. red.). Vědí, že jsou v menšině, a chovají se velmi dobře. Obdivuji jejich pastorační nasazení. Nemají v sobě takový mocenský potenciál jako my. Kněží na Slovensku stále berou za jisté, že lidé chodí do kostela a jsou zbožní. Naši kněží nezažívají pocit ohrožení, že stádo je malé. A to je rozdíl mezi českým a slovenským katolicismem.

Když je stádo malé, máme čekat, až ovce samy přijdou?

Četl jsem krásný citát T. S. Eliota, který napsal: „Svět se snaží vytvořit civilizaci zbavenou křesťanské morálky. Pokus ztroskotá, ale trpělivě vyčkejme a vykupujme čas, aby se i v temných dobách, které jsou před námi, udržela živá víra a mohli jsme opět oživit a vybudovat civilizaci.“ Pán Bůh nás postavil do této konkrétní situace a tento čas máme vykupovat.

Zanikne se Západem, jak ho známe, i křesťanství?

Je zde několik linií. První je křesťanství v Evropě. Zatím se za dva tisíce let vypořádalo s každou situací. Zda se dokáže vyrovnat třeba s obrovskou migrační vlnou, dnes nedokážu říct, ale bude to velká zkouška. Druhá linie: Četl jsem článek Jána Čarnogurského, podle kterého, pokud Rusko zvítězí nad Ukrajinou, skončí pětisetletá nadvláda Západu. To je pro mě nepřijatelné. Dovedu si ale představit, že v této válce jde také o to, kdo bude mít v Evropě příští velmocenskou a ideologickou převahu. A dokud budu žít, chci bojovat za západní civilizaci, jejíž součástí se cítím být, a odmítnout jakékoli východní ideologie.

Je vám 75 let a sršíte svěžestí. Jak to, že váš zájem o veřejné záležitosti nepolevuje?

Musím děkovat Bohu, že jsem zdravý. Je to určitá dispozice, že ještě něco dokážu udělat. Mám dobré zázemí, výbornou ženu, Moravanku z Hukvald, se kterou si mohu o všem popovídat. A pak mám přátele, což je velmi inspirující. Stále také přicházejí nové podněty. Mám rád Slovensko. Dospívám ovšem k tomu, že už nestačí vidět ho jen z našeho pohledu. Hledám způsob, jak najít identitu Slovenska ve větším celku. Jen v našich dolinách, dědinách a údolích to nestačí. Slovensko buď najde své místo v Evropě, anebo ne. Otázkou je, co se stane s Evropou a světem. Nelze vyloučit, že dojde k dramatickým událostem, že se vše začne kymácet a že vrcholná západní civilizace bude připomínat babylonskou věž.

Když jste byl mladší, psalo se o vás, že nemáte televizi a že jste svobodný. Co se o vás dá napsat dnes?

Jsou ve mně dva rozměry: první je ten, že mám rád lidi, přátele, společenství. Druhá věc je, že mám rád samotu. Nemohl bych bez ní žít. Dnes máme televizi v kuchyni, kde manželka žehlí a vaří a já se občas dívám na sport, Poirota nebo detektivky. Nejvíc se stydím, když sledujeme nějaký romantický film od Rosamunde Pilcherové a na konci mám v očích slzy. Stydím se jako pes, že jsem takhle dopadl… (smích) Tak končí všechna lidská sláva. (smích)

FRANTIŠEK MIKLOŠKO se narodil v Nitře (1947), od studií žije v Bratislavě. V březnu roku 1988 byl svolavatelem tzv. Svíčkové manifestace. Po roce 1989 se stal prvním předsedou Slovenské národní rady a dlouholetým poslancem za Křesťanskodemokratické hnutí (KDH). Kandidoval na prezidenta. Napsal několik knih o období komunismu, např. „Nebudete ich môcť rozvrátiť“, „Desať spravodlivých“ a nejnověji „Vladimír Jukl: V prvej línii veľkého príbehu“. Nadále zůstává publikačně a literárně činný. V 60. letech se oženil s moravskou rodačkou Janou Sasínovou.