Cantalamessa: Kdo slouží v pokoře, napodobují Boha

Kazatel Papežského domu pronesl v aule Pavla VI. za přítomnosti papeže páté a poslední kázání v postní době: „Mytí nohou je svátost křesťanské autority“.

V pátek ráno se ve vatikánské aule Pavla VI. konalo poslední postní setkání s kázáním kapucínského kardinála Raniera Cantalamessy za přítomnosti papeže a členů římské kurie. Nabízíme vám jeho hlavní část.

Při tomto letošním pátém kázání, které kardinál Cantalamessa nazval „DAL JSEM VÁM PŘÍKLAD“, se postní kazatel soustředil na Ježíšovo mytí nohou učedníkům při poslední večeři v kontextu eucharistie.

Tato poslední meditace začala otázkou: Proč Jan ve vyprávění o Poslední večeři nemluví o ustanovení eucharistie, ale místo toho mluví o umývání nohou? Ten, který věnoval celou kapitolu svého evangelia přípravě učedníků na to, aby jedli jeho tělo a pili jeho krev?

Důvodem je, že Jan ve všem, co se týká Velikonoc a eucharistie, ukazuje, že chce zdůraznit více událost než svátost, tedy více význam než znamení. Pro něj nové Velikonoce nezačínají ani tak ve večeřadle, kdy je ustanoven obřad, který je má připomínat (víme, že Janova Poslední večeře není "velikonoční" večeří); začínají spíše na kříži, kdy se uskutečnila událost, která má být připomínána. Tam se odehrává přechod od starých Velikonoc k novým Velikonocům. Proto zdůrazňuje, že Ježíšovi na kříži "nebyla zlomena žádná kost": protože to bylo předepsáno pro velikonočního beránka v Exodu (J 19,36; Ex 12,46).

Je důležité pochopit význam úkonu mytí nohou pro Jana. Nedávná apoštolská konstituce Praedicate evangelium ho zmiňuje v preambuli jako ikonu služby, která musí charakterizovat veškerou činnost reformované Římské kurie.  Pomáhá nám pochopit, jak lze ze života udělat eucharistii, a tak "v životě napodobovat to, co se slaví na oltáři". Máme před sebou jednu z těchto epizod (další je ta o probodnutí boku), v níž evangelista dává jasně najevo, že se za ní skrývá tajemství, které přesahuje eventuální skutečnost, jež by se sama o sobě mohla zdát zanedbatelná.

"Já", říká Ježíš, "jsem vám dal příklad". Jaký nám dal příklad? Jak umývat nohy svým bratrům a sestrám pokaždé, když usedáme k jídlu? Rozhodně ne jen to! Odpověď je v evangeliu: "Kdo chce být mezi vámi velký, bude vaším služebníkem, a kdo chce být mezi vámi první, bude otrokem všech. Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé" (Mk 10,44-45).

Vraťme se k tématu. Musíme se hlouběji zabývat tím, co znamená "služba", abychom ji mohli uskutečňovat v našem životě a nezůstali jen u slov. Služba sama o sobě není ctností. V žádném seznamu ctností nebo plodů Ducha, jak je nazývá Nový zákon, nenajdeme slovo diakonia, služba. Mluví dokonce o službě hříchu (srov. Řím 6,16) nebo modlám (srov. 1 Kor 6,9), což rozhodně není dobrá služba. Sama o sobě je služba neutrální: označuje životní stav nebo způsob vztahu k druhým při práci, závislost na druhých. Může to být i negativní, pokud se to dělá z donucení (jako v otroctví) nebo jen z vlastního zájmu.

Každý dnes mluví o službě, každý říká, že je ve službě: prodavač obsluhuje zákazníky, o každém, kdo plní nějaký úkol ve společnosti, se říká, že je ve službě nebo že slouží. Je však zřejmé, že služba, o níž mluví evangelium, je něco zcela jiného, i když sama o sobě nevylučuje nebo nutně nediskvalifikuje službu, jak ji chápe svět. Rozdíl je pouze v motivaci a vnitřním postoji, s nímž je služba vykonávána.

Přečtěme si znovu vyprávění o umývání nohou, abychom viděli, v jakém duchu to Ježíš udělal a co ho k tomu vedlo: "Miloval své, kteří jsou ve světě, a prokázal svou lásku k nim až do konce" (J 13,1). Služba není ctnost, ale vychází ze ctností a především z lásky; je to vlastně největší projev nového přikázání. Služba je způsob, jak projevit agapé, tedy lásku, která "nehledá svůj vlastní zájem" (srov. 1 Kor 13,5), ale zájem druhých, která se skládá nejen z hledání, ale také z dávání. Je to zkrátka účast na jednání Boha a napodobování toho, který je "dobrý, samé dobro, nejvyšší dobro", a proto může milovat pouze bezplatně, bez jakéhokoli vlastního zájmu.

Proto není evangelijní služba, na rozdíl od té světské, vlastní těm slabším, potřebným, těm, kteří nemají, ale spíše těm, kteří mají, těm, kteří jsou postaveni vysoko, těm, kteří disponují. "Komu bylo mnoho dáno, od toho bude mnoho žádáno", i pokud jde o službu (srov. Lk 12,48). Proto Ježíš říká, že v jeho církvi je to především "ten, kdo vládne", kdo musí být "jako ten, kdo slouží" (Lk 22,26), ten, kdo je "první", musí být "služebníkem všech" (Mk 10,44). "Mytí nohou," říkaval můj profesor exegeze ve Freiburgu Ceslas Spicq, "je svátostí křesťanské autority".

Vedle bezplatnosti vyjadřuje služba další velkou vlastnost božského agapé: pokoru. Ježíšova slova: "Musíte si navzájem umývat nohy" znamenají: musíte si navzájem prokazovat služby pokorné lásky. Láska a pokora společně tvoří službu evangeliu. Ježíš jednou řekl: "Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce" (Mt 11,29). Ale když se nad tím zamyslíme, co udělal Ježíš, že se nazývá "pokorným"? Měl snad o sobě nízké mínění nebo mluvil nízce o své osobě? Naopak, v samotné epizodě mytí nohou říká, že je "Pán a Mistr" (srov. J 13,13).

Co tedy udělal, aby se mohl označit za "pokorného"? Snížil se, sestoupil, aby sloužil! Od okamžiku vtělení nedělal nic jiného, než že sestupoval až do onoho krajního bodu, kdy ho vidíme klečet a umývat nohy apoštolům. Jak asi muselo anděly otřást, když viděli Božího Syna, na kterého se neodvažovali ani pohlédnout (srov. 1 Pt 1,12), v tak nízkém postavení. Stvořitel klečí před stvořením! "Červenej se, pyšný popele: Bůh se snižuje a ty se zvedáš!", říkával si svatý Bernard. Takto chápaná - tedy jako snižování se ke službě - je pokora skutečně královskou cestou k připodobnění se Bohu a ke ztotožnění se s eucharistií v našem životě.

O službě pastýřů je třeba říci ještě jednu věc Sslužba bližním, jakkoli důležitá a svatá, není na prvním místě a není to nejdůležitější; na prvním místě je služba Bohu. Ježíš je především "služebník Hospodinův" a pak také služebník lidí. Připomíná to svým vlastním rodičům slovy: "Nevěděli jste, že se musím věnovat záležitostem svého Otce?". (Lk 2,49). Neváhal zklamat zástupy, které ho přišly poslouchat a nechat se uzdravit, a náhle je opustil, aby se odešel modlit do samoty (srov. Lk 5,16).

Služba evangeliu je dnes také ohrožena nebezpečím sekularizace. Příliš snadno se považuje za samozřejmé, že každá služba prokázaná člověku je službou Bohu. Svatý Pavel mluví o službě Ducha (diakonía Pneumatos) (2 Kor 3,8), k níž jsou určeni služebníci Nového zákona. Duch služby se musí v pastýřích projevovat skrze službu Ducha!

Ten, kdo je jako kněz povolán k takové "duchovní" službě, neposlouží bratřím, když jim poskytne sto nebo tisíc jiných služeb, ale zanedbá tu, kterou od něj člověk právem očekává a kterou může poskytnout jen on sám. Je psáno, že kněz "je ustanoven pro dobro lidí ve věcech, které se týkají Boha" (Žd 5,1). Když se tento problém v církvi objevil poprvé, Petr ho vyřešil slovy: "Není správné, abychom zanedbávali Boží slovo kvůli službě u stolů..... Budeme se věnovat modlitbě a službě slova" (Sk 6,2-4).

Existují pastýři, kteří se skutečně vrátili ke službě u stolu. Zabývají se nejrůznějšími materiálními, ekonomickými, administrativními, někdy i zemědělskými problémy, které v jejich komunitě existují (i když by je mohli stejně dobře přenechat jiným), a zanedbávají svou skutečnou, nenahraditelnou službu. Služba Slova vyžaduje hodiny čtení, studia a modlitby.

Hned poté, co Ježíš vysvětlil apoštolům význam mytí nohou, řekl jim: "Když to víte, blaze vám, jestliže to také činíte" (J 13,17). I my budeme blahoslavení, pokud se nespokojíme s tím, že tyto věci víme - totiž že nás eucharistie podněcuje ke službě a sdílení -, ale budeme je uvádět do praxe, a to třeba už dnes. Eucharistie není jen mystériem, které je třeba slavit, přijímat a uctívat, ale také mystériem, které je třeba napodobovat.

Než však skončíme, musíme připomenout pravdu, kterou jsme zdůrazňovali ve všech našich úvahách o eucharistii, totiž působení Ducha svatého!  Dávejme si pozor, abychom nezmenšovali dar na povinnost! Nejenže jsme dostali příkaz umývat nohy a sloužit si navzájem: dostali jsme milost, abychom to mohli dělat. Služba je charisma a jako všechna charismata je "zvláštním projevem Ducha pro společné dobro" (1 Kor 12,7); "Každý ať žije podle daru (charismatu!), který dostal, a dává ho do služby druhým", říká apoštol Petr ve svém prvním listu (1 Pt 4,10). Dar předchází povinnosti a umožňuje její splnění. To je "dobrá zpráva" - evangelium -, kterou nám eucharistie denně útěšně připomíná.

Svatý otče, ctihodní otcové, bratři a sestry, děkuji vám za vaši laskavou pozornost a srdečně vám přeji dobrý Svatý týden a šťastné Velikonoce!

Přeložil Petr Vacík