Být majákem v moři války

Blažennišyj Svjatoslav – to je ukrajinské oficiální označení nejvyššího představitele Ukrajinské řeckokatolické církve, arcibiskupa Svjatoslava Ševčuka. Pod jeho vedením se řeckokatolíci osvědčují jako morální kompas současné ukrajinské společnosti.

Narodil se 5. května 1970 ve starobylém haličském městě Stryj ve Lvovské oblasti. Svjatoslavův otec Jurij Ševčuk byl úředníkem na železnici a matka Vira učila na hudební škole hru na klavír. Svjatoslav ovšem chodil na housle a – jak uvádí – hudba pro něj byla v dospělém životě formou odpočinku. „Sluch se pro mě stal ale velice důležitým prvkem chápání a přijímání světa,“ osvětluje. Kontakty s ilegální církví byly totiž pro naslouchajícího Svjatoslava s hudbou nedílně spojeny. Od svých 13 let se začal učit církevněslovanské zpěvy, nápěvy a žalmy. Tak se dostal mezi církevní zpěváky a jáhny (diákony).

Řeckokatolická církev byla v Sovětském svazu zakázaná (stejně jako v sovětských satelitech) a jakékoli projevy sounáležitosti s ní byly tvrdě potlačovány a trestány. Nynější arcibiskup se od dětství pohyboval na tenkém ledu. Duchovní život jeho rodiny probíhal v úzkých kontaktech s ilegální církví. Vzpomíná na své prarodiče z matčiny strany jako na první učitele náboženství a historie, kteří byli „chodícími encyklopediemi dějin církve a národa“, ale také těmi, kteří ho naučili, jak analyzovat dění v SSSR. Rodina Svjatoslavova otce se rovněž velmi aktivně podílela na životě podzemní církve. K Ševčukovým například tajně jezdil sloužit mše bl. P. Oleksij Zaryckyj (1912–1963), kterého společně s dalšími 27 řeckokatolickými mučedníky blahořečil při své návštěvě Lvova roku 2001 papež Jan Pavel II. A jeden ze Svjatoslavových dědů pracoval kdysi jako lesník u metropolity Andreje Šeptyckého (1865–1944), arcibiskupa a hlavy Ukrajinské řeckokatolické církve v letech 1901–1944 a největší novodobé osobnosti duchovního a kulturního života Ukrajiny.

Zdravotník do semináře

Roku 1985, po ukončení základního vzdělání, odchází Svjatoslav na střední zdravotnickou školu do Boryslavi. „Nebyl tam internát, takže jsme museli bydlet u lidí v soukromí. A já měl to štěstí, že jsem první polovinu studia strávil v polských rodinách – a to v takových, kde se doma mluvilo polsky a kde mívali předplacené noviny z Polska. Začal jsem trochu rozumět a naučil se polsky číst i mluvit,“ říká arcibiskup. Po ukončení střední školy nějakou dobu pracoval jako ošetřovatel a zdravotník a také jako ilegální kurýr mezi jednotlivými skupinami řeckokatolických sester a bratří, kněží a věřících. Povinnou vojenskou službu ještě v sovětské armádě strávil v Luhansku a poté se začal připravovat na studium v semináři. Ještě chvíli sice pracoval na jednotce intenzivní péče v nemocnici ve Stryji, ale pak už nastoupil do konečně legálního semináře.

Jak arcibiskup vzpomíná, odhodlání stát se duchovním v něm zrálo díky religiozitě jeho rodičů a nejbližších příbuzných, celé haličské společnosti, ale nejdůležitějším byl pro něj P. Mychajlo Kosyla (1932–2000), tajný rektor ilegálního semináře na Ivanofrankivsku. Díky němu se mladý Svjatoslav s konečnou platností rozhodl pro duchovní cestu: „Dvakrát byl ve vězení za duchovní činnost, pak byl ustanoven rektorem ilegálního semináře. Síla jeho osobnosti, síla setkávání s ním pro mě znamenaly definitivní rozhodnutí.“

Ukrajinská řeckokatolická církev se ukrajinsky nazývá Ukrajinska hreko-katolycka cerkva (dále UŘKC) a vyšla z ilegality v říjnu 1989 (roku 1945 byla totiž bolševiky zakázána). Po obnovení semináře vybrala lvovská arcidiecéze skupinu 12 studentů, kteří byli posláni k přípravnému studiu do Argentiny. Byl v ní zahrnut i Svjatoslav Ševčuk, jenž během dvou let (1991–1992) absolvoval v Centru Dona Bosca pro filozofii a teologii v Buenos Aires kurz filozofi e, který předepisují osnovy jako přípravu na kněžství. Ve studiích pokračoval ve Lvovském semináři Sv. Ducha a jáhenské (diákon) svěcení přijal v květnu 1994 od biskupa Fylymona Kurčaby (1913–1995). Do roku 1999 pak jako mladý jáhen na doporučení svých představených studoval na Papežské univerzitě svatého Tomáše Akvinského, kde získal doktorát Summa cum laude (s vyznamenáním) v oborech teologická antropologie a základy morální teologie byzantské teologické tradice.

Podruhé v Argentině

Po návratu na Ukrajinu působil ve Lvovském kněžském semináři Sv. Ducha a zároveň byl proděkanem Teologické fakulty Lvovské teologické akademie (později Ukrajinská katolická univerzita, která nyní patří mezi nejprestižnější vysoké školy na Ukrajině). V červnu 2007 byl zvolen rektorem zmíněného kněžského semináře a o dva roky později ho papež Benedikt XVI. jmenoval pomocným biskupem diecéze Panny Marie Pomocné v Buenos Aires a titulárním biskupem Castra di Galba. Biskupské svěcení přijal o slavnosti Zvěstování Páně 2009 v katedrále sv. Jiří ve Lvově. Během působení v Argentině se Svjatoslav Ševčuk seznámil s kardinálem Jorgem Bergogliem, současným papežem Františkem.

V únoru 2011 přijal Svatý stolec rezignaci tehdejší hlavy UŘKC, kardinála Ljubomyra Huzara (ze zdravotních důvodů). Na volebním synodu pak 40 biskupů z celého světa zvolilo biskupa Ševčuka novou hlavou UŘKC, tedy vyšším arcibiskupem kyjevsko-haličským. Výběr byl obratem potvrzen papežem Benediktem XVI. a intronizace Svjatoslava Ševčuka proběhla 27. března 2011 v ještě nedokončeném novém katedrálním chrámu Kristova Vzkříšení v Kyjevě.

Kdo je kdo na Ukrajině

Na Ukrajině působí vlivem minulosti tři pravoslavné církve: Ukrajinská pravoslavná církev Kyjevského patriarchátu, Ukrajinská autokefální církev a Ukrajinská pravoslavná církev Moskevského patriarchátu. Dlouhou dobu se ukrajinští pravoslavní domáhali utvoření jednotné autokefální (svébytné či samostatné – pozn. red.) ukrajinské pravoslavné církve nezávislé na Moskvě. To se stalo až v roce 2019, kdy ekumenický konstantinopolský patriarcha Bartoloměj udělil tzv. tomos, tedy autokefalitu ukrajinské pravoslavné církvi s podmínkou, že se všechny pravoslavné církve spojí a stanou se jednou autokefální a nezávislou ortodoxní církví. Bohužel Moskva tento krok neuznala a nesváry mezi stávajícími církvemi nepřivedly dlouho očekávanou pravoslavnou jednotu. Pravoslavná církev Moskevského patriarchátu se podílí na rozdělování ukrajinského obyvatelstva a má pověst prodloužené ruky Kremlu.

Stávající autokefální církev má velmi malý dosah, působí pouze lokálně. Nejsilnější je tedy Ukrajinská pravoslavná církev Kyjevského patriarchátu, k níž zvláště v posledních osmi letech přestoupila velká část farností původně Moskevského patriarchátu. Nyní tempo přestupů ještě zrychlilo, zvláště po odhalování zvěrstev páchaných ruskou armádou. Nicméně ani církev Kyjevského patriarchátu není příliš sjednocující – handrkování o posty a pozice vyvolávají u některých věřících nejistotu a nedůvěru v církevní autority.

Dále na Ukrajině působí římskokatolická církev se sídlem ve Lvově, která je ale také omezena především lokálně a má nízký počet věřících. Na Ukrajině najdeme pochopitelně i nejrůznější protestantské denominace, které paradoxně na východě země měly velkou podporu, protože tamní pravoslavná církev (ve většině Moskevského patriarchátu) se o věřící příliš nezajímala.

Na straně důstojnosti

Nejčastěji ale slýcháme a také vidíme výsledky práce UŘKC, která vyšla z minulých dekád přes všechny perzekuce, zastrašování a nenávist ze strany sovětského a následně ruského režimu jako největší katolická církev byzantského obřadu na světě. Byl to právě arcibiskup Ševčuk, který se během Revoluce důstojnosti (tak se na Ukrajině říká tzv. Majdanu, protestům obyvatel proti prokremelské a zkorumpované vládě oligarchů a kriminálníků v letech 2013 a 2014) jako první postavil mezi ozbrojené represivní složky státu a pokojné demonstranty. Někdy vydržel stát a udržovat ozbrojence silou své osobnosti, modlitbou a prosbami hodiny, dny a noci. Pravoslavní duchovní (ne Moskevského patriarchátu) se k němu posléze přidali a společně sehráli obrovskou podpůrnou a stabilizační roli proti krutým útokům a vraždám pokojných demonstrantů. Kostely, chrámy a kláštery v Kyjevě tehdy doslova sloužily jako pevnosti (kam se utíkali lidé schovat), nemocnice a úkryty před tzv. tituškami – Kremlem vyslanými ozbrojenci vraždícími obyvatele ukrajinských obcí.

Řeckokatoličtí duchovní mají staleté zkušenosti s prací „mezi lidmi“, v ilegalitě, kultuře a zdravotnictví. Jsou to lidé, kteří nejsou odtrženi od svých farníků a všech ostatních potřebných. UŘKC ústy arcibiskupa Ševčuka vždy jasně stála na straně obyčejných lidí a prokazovala neuvěřitelnou sounáležitost a lásku k bližnímu. Svjatoslav Ševčuk patří k nevelkému počtu veřejně známých osobností, které nejsou propojeny s politikou, oligarchy, korupčními skandály (např. kyjevský katedrální chrám byl postaven z příspěvků věřících a jednotlivců z Ukrajiny a ze zahraničí), a svým životem a prací denně obyvatelům Ukrajiny ukazuje, že UŘKC záleží na jednotlivcích i celé ukrajinské společnosti bez rozdílu vyznání či politické příslušnosti. Jeho církev si nenese škraloupy skandálů či honby za světskou slávou, ale naopak – jde o velice silný stabilizační prvek ukrajinské společnosti.

Zvyklí na útlak

Stejně jako v minulosti i nyní jsou řeckokatoličtí duchovní s lidmi, na frontové linii, v domobraně, zabezpečují humanitární a zdravotní pomoc. A přestože možná nejsou příliš vidět, jejich přítomnost je neocenitelná. Od počátku ruské invaze na Ukrajině se UŘKC jasně postavila na stranu obyvatel a státu. Arcibiskup Ševčuk navštěvuje raněné, děti, nemocné, staré, setkává se s nejvyšším vedením a velením země, s generály i vojáky, organizuje pomoc a duchovní podporu téměř ve všech sférách lidského života.

Jak uváděl již kardinál Huzar: „Jaká bude naše Ukrajina, záleží na každém z nás.“ To je asi nejdůležitější motto, které se dnes nese celou UŘKC a její arcibiskup je následovníkem svých předchůdců, kteří žili buď v emigraci, nebo působili v ilegalitě, vyhnanství, lágrech…, ale nikdy neopustili běžné lidi. UŘKC se v podstatě neustále nacházela „v boji“: za svoji existenci, za možnost duchovně provázet lidi, za důstojnost člověka, kterou se pokoušel zlikvidovat SSSR a Rusko ho v této dehumanizaci následuje. Řeckokatoličtí duchovní, sestry a bratři dovedou fungovat a pomáhat v neuvěřitelných podmínkách. Není pak divu, že historie UŘKC a Ukrajiny se téměř ve všem prolíná: snahou o nezávislost, vlastní stát a společnost, jazyk, kulturu a již zmíněný důstojný život na úrovni jednotlivce a společnosti.

Rita Lyons Kindlerová, Autorka je ukrajinistka, pracuje v Národní knihovně v Praze. Do češtiny přeložila knihu Svjatoslava Ševčuka „Majdan a řeckokatolíci na Ukrajině“ (KNA 2016).