Budoucnost pastorace spočívá v péči o malé skupiny věřících

Před 10 lety, 1. března 2012, zřídil pražský arcibiskup kardinál Dominik Duka Duchovní správu pro akademickou obec České zemědělské univerzity. Při příležitosti tohoto kulatého výročí tento týden Českou zemědělskou univerzitu navštívil a odsloužil zde mši svatou. O tom, co duchovní správa vysokoškolských studentů obnáší, jsme si povídali s P. Matúšem Kocianem, který má duchovní péči o akademickou obec ČZU na starost.

Rektor Duchovní správy České zemědělské univerzity P. Matúš Kocian (vedle kardinála Dominika Duky) slouží studentům už deset let.

Jak velká komunita katolíků při České zemědělské univerzitě funguje?

Komunita se stále obměňuje, studenti přicházejí a odcházejí. V posledních pěti letech je stabilní počet těch, kdo se setkávají 15-20 osob. Naštěstí na tom nic nezměnil ani covid, protože společenství se celou tu dobu scházelo. Ti, kteří se za těch deset let alespoň na čas ve společenství objevili, je kolem 50ti. V průběhu působení na ČZU jsem pochopil, že dnes už nám nemůže jít o počty. Naším jediným kritériem úspěšnosti nemůže být „kolik,“ ale „proč“ a „jak.“ V tomto ohledu považuji působení na ČZU za úspěšné. Schází se ti, kteří o to mají zájem, najdou přátele, jsou ochotni něco pro to obětovat a nestačí jim jen mše svatá v jejich farnostech. Vyhovuje jim malé společenství a proto je např. akademická farnost neláká. Musíme si uvědomit, že budoucnost pastorace spočívá v péči o malé skupiny věřících, kteří o to opravdu mají zájem a pojí je víra. Na mše svaté tu a tam chodí i někdo z pedagogů či zaměstnanců univerzity. Problém je, že rozvrhy se každý semestr mění, a velmi často trvá výuka do pozdních večerních hodin. Pak je těžké stanovit čas setkání tak, aby to vždy a všem vyhovovalo.

Co všechno duchovní péče o akademickou obec obnáší? Jaké služby studentům event. pedagogům poskytujete?

Zpočátku jsem myslel, že musím nabízet co nejvíce „služeb“. Po vzoru jiných studentských duchovních správ jsem organizoval přednášky, zval známé hosty, nabízel svátost smíření. Nemělo to žádný valný efekt. Vše začalo fungovat až ve chvíli, kdy se našli studenti, kteří to vzali za své, našli v tom cestu víry pro svá studentská léta. A mým úkolem je zpovzdálí doprovázet, reagovat na jejich poptávku. Sloužím pro ně v průběhu semestru každé úterý mši svatou. Jsme pravděpodobně jedinou univerzitou u nás, kde se slaví liturgie přímo v areálu univerzity. Je to improvizované, žádná krásná liturgie, v zasedací místnosti, ale funguje to. Po mši svaté se mladí už o sebe postarají sami. Občas však zorganizuji nějakou akci navíc. Několikrát jsme společně byli na slovenských horách, jednou jsme několik dní strávili na lovecké chatě Moricka v církevních lesích pod Třemšínem. Měli jsme plavbu po Vltavě i se mší svatou pod Karlovým mostem či návštěvu arcibiskupství. Míváme před Vánoci „večírek“ u mě na faře. Navštívili jsme představení v Národním divadle atd.

Je duchovní péče o studenty s přírodovědným zaměřením v něčem specifická?

Paradoxem je, že do společenství na ČZU nechodí jen studenti této univerzity. Přes své kamarády se tam dostali i lidé z jiných univerzit: UK, ČVUT, z oborů humanitních i technických. A sami studenti ČZU často toho o přírodě moc nevědí. Studují tam třeba ekonomii nebo zemědělskou techniku. Takže bych řekl, že žádnou specifičnost v tomto směru nepociťuji.

Sám jste vystudovaný přírodovědec. Věnujete se i fotografování. Využíváte těchto svých vědeckých a uměleckých sklonů v pastoraci?

Nejsem jen vystudovaný, ale před nástupem do semináře jsem se několik let biologií i živil ve výzkumném ústavu. Entomologii se věnuji pořád, jak mi to čas dovolí. Když jsme např. se studenty byli na horách, tak jsem jim říkal, jak se nazývají různé druhy hmyzu, které jsme tam potkávali. A když už jsem mluvil o těch aktivitách, tak jednou jsme byli i v mé laboratoři, a studenty, které čekala zkouška ze zoologie, jsem pomocí své sbírky instruoval, jak se to od sebe pozná. To mělo opravdu úspěch. Jinak si ale při působení mezi studenty na svém biologickém vzdělání nijak nezakládám. Povětšinou mě vnímají jako kněze, jako člověka. Dnes je v církvi docela módní nějak vybočovat, zdůrazňovat nějaké své specifikum nebo unikum. My kněží však máme hlásat evangelium, nic víc a nic méně a je úplně jedno v jakém prostředí.