Bude blahořečen Petro Oros, ukrajinský kněz umučený za sovětského komunistického režimu

Papež v pátek 5. 8. uznal mučednictví kněze z řeckokatolické mukačevské eparchie na Ukrajině, který byl zabit v roce 1953 v Sovětském svazu. Podepsal rovněž dekrety o hrdinských ctnostech pěti nových ctihodných, mezi nimiž je i ředitel „Radia Aparecida“, Vítor Coelho de Almeida, a zakladatel dobročinného díla „Sorriso Francescano“, kapucín Umile da Genova.

Několik hodin poté, co otec Petro Pavlo Oros dosloužil tajnou liturgii, mu výstřel z pistole vnikl do brady, prošel krkem a vyšel z ramene: 28. srpna 1953 sovětští komunisté ukončili život tohoto kněze z Mukačevské řeckokatolické eparchie, který se vyznačoval pevnou vírou a obětavostí pro nejslabší. Papež uznal jeho mučednictví při dnešní audienci pro kardinála prefekta Dikasteria pro svatořečení, Marcella Semerara. Oros bude proto brzy blahořečen. Spolu s jeho mučednickou smrtí byly uznány hrdinské ctnosti pěti Božích služebníků, kteří se tak stali ctihodnými.

Původ a povolání

Oros se narodil 14. července 1917 v maďarské vesnici Biri v hluboce křesťanské rodině. Jeho otec byl řeckokatolický kněz a zemřel, když Petrovi byly dva roky. V devíti letech přišel o matku. V roce 1937 nastoupil do semináře v zakarpatském Užhorodě, 18. června 1942 byl vysvěcen na celibátního kněze v řeckokatolické mukačevské eparchii a zahájil pastorační službu v několika vesnicích jako kaplan, přičemž se okamžitě proslavil svou horlivostí a láskou k chudým. V roce 1943 se zúčastnil kurzu pro vojenské kaplany poblíž Košic a  poté se vrátil do své farnosti, která se v roce 1944 ocitla stejně jako celé Zakarpatí pod okupací sovětských vojsk Rudé armády a byla připojena k Ukrajinské sovětské socialistické republice, později k SSSR.

Léta pronásledování

Po násilné anexi začalo pronásledování řeckokatolické církve. V roce 1946 byl Oros přeložen jako farář do Iršavského okresu. Už tehdy na něj byl vyvíjen nátlak, aby přestoupil k ruské pravoslavné církvi, který v roce 1948 ještě zesílil. Odolal a zůstal věrný papeži. V roce 1949 pak byla zakázána pastorační činnost a všechny řeckokatolické kostely byly uzavřeny. Byla zrušena i samotná mukačevská eparchie.

Atentát

Otec Oros tedy žil s vědomím a odvahou v situaci podezřelého člověka, kontrolovaného tajnými službami a vystaveného svévolnému zatýkání a bezpráví. Když byla v roce 1949 řeckokatolická církev postavena mimo zákon a osobnosti, kterých si společnost vážila, byly systematicky likvidovány, Boží služebník pokračoval v tajné službě. V roce 1953 na něj byl vydán zatykač. Pokusil se o útěk, ale 28. srpna ho na nádraží v obci Siltse zastavil policista a zabil ho. Vražda byla okamžitě považována za mučednickou smrt, ačkoli tělo zavražděného kněze zůstalo ukryto až do rozpadu Sovětského svazu. Jeho památka zůstala v paměti věřících a dodnes přetrvává spolu s přesvědčením o účinnosti jeho přímluvy u Boha.

„Věčné světlo“

Kromě mučednické smrti Petra Orose papež povolil vyhlášení dekretů o uznání hrdinských ctností pěti nových ctihodných. Jedním z nich je Jesús Antonio Gómez Gómez, kolumbijský kněz, který byl zpovědníkem, rektorem vysokých škol a profesorem dogmatické teologie. Věnoval se zejména zpovědím a duchovnímu vedení kněží, seminaristů, řeholníků, řeholnic a také laiků. Lidé mu říkali „Věčné světlo“, protože trávil mnoho hodin na adoracích, i když byl nemocný.

Zakladatel italského dobročinného díla

Další z dekretů o heroickém stupni ctností se týká kapucína Umileho da Genova („Pokorného z Janova“, rodným jménem Giovanni Giuseppe Bonzi), zakladatele díla „Sorriso Francescano“, poskytujícího pomoc chudým, osiřelým a opuštěným dětem, v bezprostředně poválečném období. Kněz pro ně denně chodil žebrat o potřebné peníze. A díky tomu, co nasbíral, mohl také založit Kongregaci malých služebnic Dítěte Ježíše. Přestože utrpení a trauma, které prožil během bombardování Janova, na něm zanechalo emocionální stopy, které neusnadňovaly mezilidské vztahy, byl svými spolupracovníky nadále milován a vážen. Janovský arcibiskup, kardinál Giuseppe Siri, ho podporoval a vždy mu důvěřoval.

Španělský kněz, který pomáhal kněžím

Papež poté ocenil hrdinské ctnosti Juana Sáncheze Hernándeze, španělského kněze ze Spolku diecézních kněží, dělníků Srdce Ježíšova, zakladatele Sekulárního institutu služebnic Ježíše Krista Kněze, který vznikl s cílem pomáhat kněžím v jejich službě.

Evangelizace prostřednictvím rozhlasu

Vítor Coelho de Almeida, redemptorista, který vykonával pastorační službu v mariánské svatyni v Aparecidě, kam byl převezen během rekonvalescence po tuberkulóze, byl Brazilec. Období jeho nemoci pro něj bylo příležitostí k seznámení se s rozhlasovými médii. Do týmu Rádia Aparecida se zapojil hned od začátku vysílání v roce 1951, v roce 1958 se stal zástupcem ředitele a v roce 1965 generálním ředitelem. Využíval rozhlasovou stanici jako nástroj evangelizace a šíření koncilní nauky. Byl oceňován pro svou jednoduchost v komunikaci, brzy získal velkou známost a mnoho lidí se na něj obracelo o radu a pomoc. V roce 1969 bylo vysílání Rádia Aparecida pozastaveno na příkaz vojenského režimu, který považoval za podvratný Coelhův projev z 1. ledna, v němž komentoval Deklaraci lidských práv. 

Indická mystička

Na seznamu nových ctihodných je také indická voršilka Maria Celine Kannanaikal, která byla během noviciátu ve své kongregaci pronásledována kvůli mystickým zážitkům, které vyvolávaly pochybnosti u představených a znepokojovaly novicky. Novicmistrová v ní rozpoznala snahu o svatost, ale mnozí navrhovali, aby ji nepřipustila k slibům. Po šestiměsíčním prodloužení noviciátu - nad rámec kanonických dvou let - byla připuštěna k prvním řeholním slibům. Poté učila na základní škole, ale brzy vážně onemocněla častými horečkami, bolestmi hlavy a zvracením se stopami krve. Nikdo nedokázal stanovit přesnou diagnózu. Zemřela v roce 1957 ve věku 26 let, pouhých 35 dní po řeholních slibech.