Bratrství vůči nemocným činí svět lidštějším, upozorňuje papež

V poselství k 31. světovému dni nemocných, který si připomeneme 11. února, František poukazuje na model milosrdného Samaritána jako na křesťanský styl soucitu. Lhostejný život tváří v tvář bolesti není řešením.

Kdo je nemocný člověk? Ten, kterého je třeba se zbavit, který obtěžuje svou zátěží a slabostí. Nebo někdo, kdo narušuje pevný krok těch, kteří nemají žádné problémy, "kdo vyrušuje lhostejnost a zpomaluje tempo těch, kteří postupují, jako by neměli žádné bratry a sestry". Je to osoba na křižovatce mezi lhostejnými kolemjdoucími a milosrdným Samaritánem z evangelijního příběhu, v němž je potlučený a polomrtvý muž u cesty překážkou před "odmítnutým bratrstvím" i tváří v tvář faktům a soucitným hnutím těch, kteří se rozhodnou zastavit a pomoci, a tak "vytvořit bratrštější svět". Papež se vrací k tak často citovanému podobenství a staví ho do středu poselství k 31. světovému dni nemocných, který se bude slavit 11. února, a to s celou řadou důsledků.

"Postarej se o něj" je název poselství, které si vypůjčuje doporučení Samaritána hostinskému, vyzvaného, aby se věnoval zraněnému muži, dokud se solidární pocestný nevrátí. Slova, píše papež, která "Ježíš vznáší také ke každému z nás" a která ukazují - což je koncept zdůrazněný také ve Fratelli tutti - "s jakými iniciativami lze obnovit společenství, počínaje muži a ženami, kteří činí křehkost druhých svou vlastní" a staví se proti "společnosti vylučování". Právě encyklika o bratrství, připomíná František, navrhuje "aktuální čtení podobenství", protože si všímá "mnoha způsobů", jimiž se dnes lidé obracejí zády k trpícím. "Skutečnost, že zbitý a okradený člověk je opuštěn na cestě," poznamenává František, "představuje stav, v němž je ponecháno příliš mnoho našich bratří a sester ve chvíli, kdy nejvíce potřebují pomoc." Říká, že "útoků" na lidský život a důstojnost je mnoho a jsou rozmanité a že "veškeré utrpení se odehrává v nějaké 'kultuře' a mezi jejími rozpory".

Organizovaná péče

To, co zachraňuje nemocného a trpícího člověka před osamělostí a opuštěností, kterou může zažívat, je onen "okamžik pozornosti", "vnitřní hnutí soucitu". Samaritán, říká papež, tím, že se chová k cizinci a nešťastníkovi, na kterého narazí, jako k bratru, "aniž by o tom přemýšlel, mění věci, vytváří bratrštější svět". A právě tímto evangelijním příkladem, pokračuje, se musí církev poměřovat, pokud chce být skutečně "správnou polní nemocnicí". A ve schopnosti Božího slova být "vždy osvěcující a aktuální" vidí František, jak se "uplatnění bratrství", které začíná jako v podobenství "od setkání tváří v tvář, může rozšířit na organizovanou péči".

Lekce z Lurd

V závěru poselství se František vrací k letům pandemie, která, jak tvrdí, "zvýšila náš pocit vděčnosti za ty, kdo každý den pracují pro zdraví a pro vědecký výzkum". A přesto z "tak velké kolektivní tragédie nestačí vyjít s vyznamenáním hrdinů", protože covid také "ukázal strukturální limity stávajících sociálních systémů". Podle papeže je tedy nutné, aby vděčnost "odpovídala aktivnímu hledání strategií a zdrojů v každé zemi, aby byl každému člověku zaručen přístup k péči a základní právo na zdraví". Z Lurd, uzavírá, pochází "lekce svěřená církvi v srdci moderny. Nezáleží jen na tom, co funguje, a nezáleží jen na tom, kdo produkuje. Nemocní lidé jsou středem Božího lidu a postupují spolu s ním jako proroctví lidstva, v němž je každý cenný a nikdo není zavržen".