Brána naděje: druhé adventní kázání kardinála Cantalamessy

Po Ježíšově příchodu "smrt už není přistáním, ale vzletem". Převratné poselství naděje, které Kristus přinesl svým vtělením, dnes dopoledne znovu přiblížil kardinál Raniero Cantalamessa během druhého adventního kázání ve vatikánské aule Pavla VI.

Kazatel Papežského domu si pro letošní rok vybral verš ze Žalmu 24, 7: Zdvihněte, brány, své klenby, zvyšte se, prastaré vchody, ať vejde král slávy!, a sice s úmyslem, jak vysvětlil, "aby se otevřely brány teologických ctností: víry, naděje a lásky". K druhé z nich dodal: "Jeruzalémský chrám měl bránu, které se říkalo Krásná", a "Boží chrám, kterým je naše srdce, má také "krásnou" bránu", totiž "bránu naděje". Právě tuto bránu se dnes chceme pokusit otevřít Kristu, který přichází.

Abychom si uvědomili naprostou novost, kterou Kristus přinesl v tématu naděje - tak zněla premisa kapucínského kardinála -, je třeba "postavit evangelijní zjevení na pozadí starověkých představ o záhrobí", na které ani Starý zákon neměl odpověď. Teprve "na jeho konci se výslovně hovoří o posmrtném životě. Předtím," upřesnil Cantalamessa, "se víra Izraele nelišila od víry sousedních národů. Smrt navždy ukončuje život; všichni skončíme, dobří i špatní, v jakémsi 'hromadném hrobě'" a "ne jinak tomu bylo i v řecko-římském světě, soudobém s Novým zákonem".

Izrael se však "liší od ostatních národů", dodal, protože "navzdory všemu stále věřil v dobrotu a lásku svého Boha". Jistěže v některých okamžicích, přiznává papežský kazatel, "biblický člověk nezamlčel své zmatení tváří v tvář osudu, který jako by nedělal rozdíl" "mezi spravedlivými a hříšníky"; ale ke konci Starého zákona dozrálo přesvědčení, že "přežití spočívá ve vzkříšení z mrtvých, a to těla i duše (Dan 12,2-3; 2 Mak 7,9)".

Ale především u Ježíše se tato jistota "poté, co ji oznámil v podobenstvích a výrocích", uskutečňuje v jeho osobě tím, že "sám vstal z mrtvých". V této souvislosti kapucínský kardinál citoval anglickou královnu Alžbětu II., která si přála, aby při pohřebním obřadu byl pronesen známý úryvek z listu apoštola Pavla Korinťanům (1 Kor 15,54-57) se známou větou "Smrti, kdepak je tvůj bodec?". Kazatel pak poznamenal, že "chybí potřebné kategorie, které by nám představily, v čem spočívá věčný život s Bohem", zatímco "některým mystikům bylo dáno zakusit několik kapek z nekonečného oceánu radosti, který si pro nás Bůh připravil".

Poté kardinál Cantalamessa vyzval, abychom se nehledě na to, "co bude v posmrtném životě", zamysleli nad přítomností svých životů, protože "zamyslet se nad křesťanskou nadějí znamená zamyslet se nad konečným smyslem naší existence". A v tomto ohledu identifikoval "jednu věc, která je všem společná": totiž "touhu po dobrém životě". Podle Cantalamessy totiž "žít 'stále' není v rozporu s tím, žít 'dobře'. Naděje na věčný život je to, co činí současný život krásným nebo alespoň přijatelným. Všichni máme v tomto životě svůj díl křížů. Něco jiného je však trpět, aniž bychom věděli za jakým účelem, a něco jiného je trpět s vědomím, že 'utrpení tohoto času se nedá srovnat s budoucí slávou' (Řím 8,18)." Z toho plyne výzva k zohlednění teologální naděje, která má také "důležitou roli při evangelizaci" a "na osobní cestě posvěcení".

Pokud jde o první aspekt, kardinál Cantalamessa vycházel z postřehu, že "jedním z rozhodujících faktorů rychlého šíření víry v počátcích křesťanství bylo křesťanské hlásání posmrtného života, který je nekonečně plnější a radostnější než život pozemský". Proto "dnes potřebujeme obnovu naděje, máme-li se pustit do nové evangelizace. Lidé jdou tam, kde dýchají vzduch naděje, a utíkají odtud, kde "necítí její přítomnost". Naděje "dává mladým lidem odvahu založit rodinu nebo jít za řeholním či kněžským povoláním, chrání je před drogami a jinými podobnými způsoby propadání zoufalství".

Oproti minulosti má toto hlásání naděje jednu výhodu: už nemusíme "trávit čas" její obranou "před útoky zvenčí; můžeme tedy dělat to nejužitečnější a nejplodnější, a to je hlásat ji, nabízet ji a vyzařovat ji do světa", když - jak uvedl jako příklad - byla více než sto let přímým terčem kritiky mužů jako Feuerbach, Marx a Nietzsche.

Nyní se však "situace částečně změnila" a naději už není třeba "filozoficky a teologicky obhajovat a zdůvodňovat", ale je třeba ji hlásat, ukazovat a dávat "světu, který ztratil smysl pro naději a stále více se propadá do pesimismu a nihilismu, který je skutečnou 'černou dírou' vesmíru". Z toho plyne výzva "obnovit hnutí naděje, které zahájil II. vatikánský koncil", "mluvit o 'radosti a naději' (Gaudium et spes)", aniž bychom se obávali, že budeme vypadat naivně nebo že budeme zklamáni.

Za druhé, "naděje je pomocníkem na osobní cestě k posvěcení", pokračoval kazatel, protože "u těch, kdo ji uplatňují, se stává principem duchovního pokroku. Umožňuje objevovat stále nové "možnosti dobra", stále něco, co lze udělat. Nedovolí člověku upadnout do vlažnosti a lenosti. A i když se situace stane krajně těžkou a zdá se, že už se opravdu nedá nic dělat, zde naděje stále ukazuje na úkol: vytrvejte až do konce, neztrácejte trpělivost a spojte se s Kristem na kříži."

A zde papežský kazatel dospěl k závěru, že "Vánoce mohou být příležitostí k záchvěvu naděje" ve škole dvou velkých básníků teologálních ctností: Charlese Péguyho, který "napsal, že víra, naděje a láska jsou tři sestry, dvě velké a jedna malá. Jdou ulicí a drží se za ruce: dvě velké, víra a láska, po stranách a malá holčička naděje uprostřed. Když je všichni vidí, myslí si, že ty dvě velké táhnou tu maličkou uprostřed. Mýlí se! Je to právě naopak, protože když chybí naděje, všechno se zastaví. A pak Dante Alighieri, který popisuje Pannu Marii jako tu, která "nám smrtelníkům zemských plání je naděje zdroj živý v každém čase".

Zdroj: L´Osservatore Romano