Boží hlas slyší jen pozorné ucho

Ve čtení čtvrté adventní neděle slyšíme krátký rozhovor mezi králem Achazem a Hospodinem: „‚Vyžádej si znamení od Hospodina, svého Boha.‘ Achaz však řekl: ‚Nebudu žádat, nebudu pokoušet Hospodina.‘“ Končí známým příslibem o panně, která počne a porodí syna (Iz 7, 10-14).

Příběh se odehrává ve velmi napjaté historické situaci. Sousední králové se Achaza pokusili přesvědčit, aby s nimi vstoupil do koalice proti velkému asyrskému impériu. Achaz odmítl a musí se vypořádat s následky svého rozhodnutí. Uvažuje o tom, že by se mohl obrátit k samotné Asýrii. V této chvíli Bůh sesílá k Achazovi proroka Izaiáše a nabízí mu znamení své blízkosti. Achaz však předstírá pokoru a odvrací se od Božího poselství. Chce jednat podle svých plánů. Zatvrdí si srdce a zacpe si uši, aby neslyšel, jak Izaiáš naléhavě apeluje na jeruzalémský královský dvůr.

Mariin snoubenec Josef, kterého nám představuje dnešní evangelium (Mt 1, 18-28), je Achazovým přesným opakem. Achaz nevěděl, co dělat, ale odmítl poslechnout hlas Božího posla, aby mohl nezodpovědně manévrovat podle svých politických záměrů. Josef naopak věděl, co dělat, protože se zodpovědně rozhodl učinit krok, který ve svém svědomí považoval za správný. Navzdory tomu neváhá vzdát se svého plánu a podřídit se instrukcím Božího posla. Hlas Božího posla, jenž k Josefovi promlouvá ve snu, je ve srovnání s osobní přítomností proroka na Achazově dvoře velmi tichý a nenápadný, a přece jej Josef zachytí a uposlechne. Achaz se o něco podobného ani nepokouší.

Achaz neměl trpělivost čekat na Boží znamení. Prorokem zprostředkovaný Boží hlas mu asi připadal příliš banální. Líbivé projevy potenciálních politických partnerů mu přišly mnohem přesvědčivější. Josefovi naopak nebyla přislíbena žádná znamení. Nepotřeboval je. Josef měl duchovní sluch natolik vytříbený, že dovedl zachytit Boží poselství i v extrémně prchavém okamžiku nočního snu.

Tichá tónina Slova

Bůh většinou jedná zcela opačně než lidé. Důležité události se obvykle oznamují hlasitě a velkolepě. Týmy, které technicky zabezpečují veřejná vystoupení osobností politiky či kultury, pečlivě dbají o stoprocentní spolehlivost ozvučení a kvalitu vizuální prezentace. Boží události se naopak odehrávají v tichu a ve skrytosti. Totéž platí i pro stěžejní událost dějin lidstva: ke vtělení Božího Syna dochází v naprostém tichu. Čím více se člověk blíží k tomuto tajemství, tím více touží umlknout a ukrýt svou nepatrnost ve stínu Božího milosrdenství.

Jak se tedy lze naladit na tichou tóninu Božího hlasu? Jak si vytříbit duchovní sluch, aby zachytil Slovo, které nemá ve zvyku hřímat z reproduktorů? Zaslechnout jej může pouze to srdce, které se nechalo vyhladit působením Božího ducha.

Naladit se na Boží frekvenci

Ráno, ještě než ke tvému sluchu proniknou každodenní zvuky, nastav své srdce na Boží ticho a pros Ducha Svatého, aby tě naladil na Boží frekvenci. V průběhu dne zkus méně mluvit a více naslouchat. Nesnaž se mít ke všemu poslední slovo a raději vyslechni někoho, kdo nikdy nepozvedá hlas, aby protlačil svůj názor. Na závěr dne se opět ztiš a pokus se v uplynulém dni identifikovat chvíle, kdy k tobě promlouval Bůh: Oslovil tě skrze někoho, kdo ti otevřel své srdce a sdílel s tebou své těžkosti? Nebo k tobě promlouval slovy Písma, která v tobě rezonovala navzdory obvyklému dennímu hluku? Poděkuj Hospodinu za jeho dary a svěř jeho milosrdenství ty chvíle, kdy tě od něj něco vzdálilo.

Duchu pokoje, naplň naše srdce zmítaná všemožnými starostmi, aby se uměla soustředit na to, co je opravdu důležité. Otevři naše uši ucpané bezbřehou zvědavostí po novinkách a nalaď je na Boží poselství spásy, ať mohou zachytit tiché kroky a hlas Spasitele, který je už blízko.

Podle knihy sestry Anny Mátikové Adventní kúra pro duši

Dejte shůry vláhu, nebesa!

Advent by nás měl probudit z ospalosti a otupělosti a zažehnout v nás žízeň po absolutnu, po oné „nebeské moudrosti, která zúrodní naše nitro“. Adventní rorátní písně odvozují svůj název od latinského verše rorate caeli desuper – „rosu dejte, nebesa, shůry“. Božího tvůrčího Ducha Písmo i liturgie často připodobňují k rose, k osvěžující, zúrodňující vláze: „Sešli rosu svého Ducha na tyto dary a posvěť je,“ říká kněz při eucharistické bohoslužbě. „Ať nebeská moudrost (tedy – Boží Duch) zúrodní naše nitro,“ stojí v této modlitbě. To také znamená: Ať nás nerozptylují, nezotročují, nespoutávají pozemské zájmy – to všechno, co nás táhne dolů. „Napřimte se a zvedněte hlavy“ (L 21,28) – to je adventní výzva ke svobodnému nadhledu, který nám dává živá víra – možnost pohlédnout na náš život a svět „ze zorného úhlu věčnosti“. Prosíme o rosu Ducha, která zavlaží, a tím zúrodní naše nitro. K pojmu vláha, vlhkost, má blízko ještě jiný pojem, a sice humor. Neměli bychom zapomínat, že humor patří k našemu životu a zdravé zbožnosti. Kéž Boží rosa a žízeň po lásce beze dna a bez hranic zavlaží a zúrodní všechno, co je v našich srdcích i naší zbožnosti suché a sucharské, vyprahlé, vyhořelé, bez jiskry a bez šťávy!

Podle knihy Mons. Tomáše Halíka Procitají andělé