Blíží se synodní poločas

Na dosavadních výstupech synodálního procesu zaujme fakt, že skupinky po celém světě mluvily velmi podobně. Církev by měla „rozšířit svůj stan“.

Minulý týden byl do češtiny přeložen Dokument pro kontinentální etapu čili shrnutí synodálních výstupů z celého světa, ze všech biskupských konferencí světa a řady dalších zastřešujících struktur – jak z řádů a kongregací, tak z vatikánských úřadů. Protože si ho už mohou všichni přečíst (a stáhnout) na webu ČBK (cirkev.cz), pokusím se místo suchého popisu upozornit na některé prvky, které mi v něm přijdou – zvláště z hlediska pokračování synodálního procesu – zvlášť významné.

Nejdřív malý test

A začnu to způsobem trochu netradičním, nicméně myslím dost funkčním na to, co chci nejdřív zdůraznit. Předložím vám totiž pět výroků, které dokument obsahuje (kromě spousty jiných). Zkuste vždycky po jeho přečtení nečíst dál – a zvažujte, odkud by mohl pocházet. Tajenka je na konci.

1) „Jako biskupové si uvědomujeme, že (…) se většina pokřtěných s církví plně neidentifi -kuje, a tím méně pak cítí misijní spoluodpovědnost. Navíc vedení současných pastoračních struktur ani mentalita mnoha kněží tuto spoluodpovědnost nepodporují. Stejně tak řeholníci a řeholnice, stejně jako laická apoštolská hnutí zůstávají často nenápadně nebo i otevřeně stát na okraji diecézní dynamiky. Takzvaní ‚angažovaní laici‘ ve farnostech (kteří jsou nejméně početní) jsou nakonec přetíženi vnitrocírkevními povinnostmi, které přesahují jejich síly a vyčerpávají jejich čas.“

2) „Podpora laických služeb a přebírání odpovědnosti se děje prostřednictvím volby nebo jmenování věřících, u nichž se předpokládá, že mají stanovené předpoklady.“

3) „Celý synodální proces se nesl ve znamení aktivní účasti na různých úrovních. Aby tento proces mohl pokračovat, je třeba změnit myšlení a obnovit stávající struktury.“

4) „V tomto procesu se vyskytl rovněž odpor, nedostačující zapojení i celá společenství, která se nepřipojila. Částečně to mohla způsobit novost této výzvy, protože mnohá společenství nejsou na tento způsob života církve zvyklá. A bylo to způsobeno i tím, že někteří představení a pastýři se neujali animátorské a vůdčí úlohy, která jim přísluší. Některé diecézní zprávy si také stěžují na nedostatečné nebo slabé zapojení kněží.“

5) „Radost ze vzkříšeného Krista, a nikoliv strach z trestajícího Boha musí podle výpovědí převládnout v osobní spiritualitě i v hlásání církve.“

Nepřišlo vám, že by každý z těch výroků mohl být vyjádřením i té naší, české synodní zkušenosti? Přitom od nás je jenom ten poslední. Jinak jsou z výstupů biskupských konferencí Mexika, Mosambiku, Indie a Chile.

Opravdu globální církev

Zkrátka při pročítání podkladového dokumentu ke kontinentální fázi synodálního putování jsem měl podobný zážitek, jako když jsem před časem četl výstupy za naše jednotlivé diecéze. Na rozdíl od mých předpokladů, daných ohledem na kulturně historické okolnosti i styly jednotlivých biskupů a jejich přístup k synodě, se ty výstupy nijak podstatně nelišily. Vzájemná podobnost byla do očí bijící.

Totéž se mi stalo teď. Proto jsem také začal ukázkou některých textů z „exotických“ zemí. Dokument přitom výběr textů z jednotlivých národních výstupů podřídil hlavně tomuto kritériu: „Tyto citáty byly vybrány spíše proto, že zvláště silným, krásným nebo přesným způsobem vyjadřují pocity, které mnoho jiných zpráv vyjadřuje obecněji.“ Přes všechny možné důvody, kvůli kterým by mohly být pohledy z tichomoří, Dálného východu, převážně muslimských zemí, rovníkové Afriky, Jižní, ale i Severní Ameriky odlišné od naší evropské zkušenosti, to dopadlo právě naopak.

Jistě se objeví řada pokusů tuhle shodu vysvětlit celkovou globální dominancí západní kultury a dneska i ekonomického vlivu, k jejímuž šíření přispívala už desítky let televizní kultura a dneska i všudypřítomný internet. Přesto si myslím, že se ta míra shody napříč celou planetou takhle úplně vysvětlit nedá. Že za to může i metoda naslouchání Duchu Svatému, který – jak známo – „vane, kam chce“, a když dostane příležitost, dělá divy.

Napadlo by vás, že takhle – „Vzhledem k tomu, že naši mladí lidé zažívají vysokou míru odcizení, musíme přednostně věnovat zvláštní pozornost právě jim.“ – to vidí na Malých Antilách v Karibském moři? A takhle zase na Srí Lance: „Seminární příprava je sice zdlouhavá, zaměřuje se ovšem na přípravu duchovních ke kněžskému životnímu stylu a neškolí je v koordinaci pastorace. Teoretická i praktická příprava na spolupráci, vzájemné naslouchání a sdílení poslání jsou pro kněžskou přípravu zásadní.“

Každý tu může najít domov

Rozšiř prostor svého stanu – tak autoři nazvali svůj dokument. Vycházeli jednak z Hospodinova pokynu „Rozšiř prostor svého stanu, roztáhni své plachty bez obav, prodluž své provazy, své kolíky pevně zaraz!“ (Iz 54,2), který je zaznamenán v (Deutero)Izaiášově knize. A jednak z toho, co obsahovaly prakticky všechny výstupy, které zpracovávaly: Jádrem synodálního procesu je vize církve schopné radikálního začlenění, sdílené sounáležitosti a silné pohostinnosti podle Ježíšova učení: „Místo toho abychom se chovali jako ostraha a snažili se ostatní vyloučit od stolu, musíme více usilovat o to, aby lidé věděli, že tady každý může najít své místo a domov“ (z výstupu farní skupiny USA). Biskupská konference USA pak tuto myšlenku rozvádí: „Lidé žádají, aby církev byla útočištěm pro zraněné a zlomené, nikoli institucí pro dokonalé. Chtějí, aby se církev s lidmi setkávala tam, kde se oni nacházejí, aby s nimi šla, a ne aby je soudila, a aby budovala skutečné vztahy postavené na zájmu a autentičnosti, nikoliv na účelové nadřazenosti.“ Ukazuje se totiž, že v dnešním světě je těch, kteří jsou tak či onak „zlomení a zranění“, většina. Svět, jenž je rozdírán ohromnými sociálními a majetkovými rozdíly, násilím všeho druhu, ohromným tlakem na výkon a narůstajícími obavami z budoucnosti, vyjevuje křehkost a zranitelnost prakticky všech. A tak dokument konstatuje: „Mezi nejčastěji zmiňované vyloučené skupiny patří nejchudší, osamělí senioři, domorodé obyvatelstvo, migranti s nejistou existencí, děti ulice, alkoholici a narkomani, prostitutky, oběti obchodu s lidmi, osoby, které byly zneužívány, vězni, skupiny trpící diskriminací a násilím kvůli rase, etnickému původu, pohlaví, kultuře a sexualitě. V církvi i příslušníci LGBTQ+, ti, kteří opustili duchovní službu a uzavřeli manželství, rozvedení a znovu sezdaní.“

Pro nás je podstatné, že v prostoru katolické církve se za často značně znevýhodněné pokládají i příslušnice její nejpočetnější složky – ženy: „Ze všech kontinentů přichází výzva, aby se katolické ženy oceňovaly především jako pokřtěné a rovnoprávné členky Božího lidu. Téměř jednomyslně se prohlašuje, že ženy církev hluboce milují, ale mnohé pociťují smutek, protože jejich život není často dobře chápán a jejich přínos a charismata nejsou vždy doceňovány.“ Situace je zvlášť křiklavá tam, kde ve společnosti je už přece jenom určitá míra rovnosti žen a mužů samozřejmostí: „Chybějící rovnost žen v církvi se považuje za kámen úrazu pro církev v moderním světě,“ konstatuje Biskupská konference Nového Zélandu.

Startovat procesy

Hned ve svém prvním dokumentu Evangelií gaudium (Radost evangelia) papež František mimo jiné napsal, že „čas má přednost před prostorem“. Tomu skoro nikdo nerozuměl. Občas se to tedy snažil vysvětlit tím, že důležité je „startovat procesy“, nikoliv „obsazovat prostory“. Teď tuto jeho strategii zažíváme v praxi. František „nastartoval“ proces, který nepochybně přinese své hlavní plody v době, kdy na ně už František bude hledět z věčnosti.

Ale už teď mnozí zažili první osvobozující doteky: „Boží lid si všímal jedinečné možnosti svobodně mluvit a naslouchat při organizovaných rozhovorech, které byly otevřené a pozorné, pod vedením Ducha Svatého. Lidé hovořili o tom, že po desetiletích chození do kostela se od nich poprvé žádalo, aby promluvili“ (Biskupská konference Pákistánu). Je to tím důležitější, že – jak konstatuje Biskupská konference Portugalska – „svět potřebuje církev, která jde vpřed, odmítá rozdělení na věřící a nevěřící, dívá se na lidstvo a nabízí mu víc než učení nebo strategii. Nabízí zkušenost spásy, přelití darů jako odpověď na nářek lidstva a přírody.“