Biskup Varden o konverzi a křesťanství v dnešním světě

V těchto dnech navštívil trapistické opatství v Novém dvoře biskup Erik Varden. Tento norský konvertita, trapistický mnich a posléze od roku 2019 biskup Trondheimu a předseda Skandinávské biskupské konference patří mezi duchovní osobnosti, které s nasazením hledají odpovědi na žízeň po Bohu v dnešní sekularizované západní společnosti. V rozhovoru s americkým novinářem Carlem E. Olsonem hovoří o konverzi, čistotě, synodalitě a dalších tématech.

V knize Rozbití samoty: O křesťanské paměti píšete: „Boží tajemství se mi zjevilo v zahaleným, hustě vtěleným, způsobem. Prožíval jsem svou cestu od jednoho stupně uvědomění k dalšímu.“ Můžete se trochu podělit o něco z prožitku své konverzi a o své cestě ke katolické církvi a do ní? Jaké byly zásadní momenty, vhledy, rozhodnutí? 

Konverze je nutně nedokončená záležitost. Stále se modlím za to, aby ta moje mohla opravdu začít. K otevření se víře došlo skrze zážitek transcendence zprostředkovaný hudbou. Moje cesta do katolické církve probíhala postupně během mého pozdního dospívání. Některými důležitými vodítky byly knihy, jinými věrohodní věřící. Zásadně důležité bylo objevení liturgie církve. Byl jsem ohromen naprostou objektivitou slaveného tajemství; a s úlevou jsem zjistil, že je pro mě stanovena pedagogika modlitby, kterou mohu následovat.  

V knize Entering the Twofold Mystery (Vstoupit do dvojího tajemství), která pojednává o obrácení, popisujete konverzi jako obrácení se k Bohu, „abychom plnili jeho vůli a snažili se žít v jeho přítomnosti. Jako takové je to proces s etickými důsledky“. Jaké jsou podle vaší zkušenosti a vašich úvah o dnešním světě nejvýznamnější překážky na cestě k obrácení? A jaké jsou některé z nejtěžších etických a morálních důsledků, které obnáší konverze v 21. století na Západě?

Konverze je v podstatě „obrácení“. Začíná sebezpytováním a niterným pocitem, že jsem někde, nějakým způsobem povolán k něčemu víc, k jinému životu. Hlavní překážkou takového obratu je sebepotvrzování, které brzdí mé vnitřní naslouchání jakémukoli hlasu kromě takových, které mě utvrzují v tom, co jsem. Je příznačné, že náš kulturní a politický, do jisté míry i církevní diskurz se snadno stává ozvěnou takových hlasů. Vzpomeňme si na různé způsoby, jimiž chceme být „oslavováni“, což je v dnešní době všudypřítomné slovo, které se rozhodně nevyskytuje pouze v sekulárním kontextu. Tím, že zůstávám zahleděný sám do sebe, uzavřený před druhými, pěstuju si subjektivní pohled na svět, vypínám přijímač a jen vysílám, ať už v niterných monolozích, nebo v ponurých příspěvcích na sociálních sítích. Proto rád trvám na pontifikálním, tedy mosty stavějícím poslání katolíků.

Synodalita je v posledních letech v církvi velkým tématem a v říjnu se v Římě uskutečnilo měsíční setkání na toto téma. Jak chápete synodalitu vy? Co si myslíte o tomto neustálém zdůrazňování synodality, co z toho podle vás může vzejít?

Troufám si říci, že jsme možná všichni už trochu unaveni ze slova „synodalita“. Každý termín, který se používá po delší dobu, může vyznít do prázdna. Synodos je doslova „cesta, kterou společně sledujeme“. Znamená společenství v pohybu ke společnému cíli. Není žádnou zvláštní ctností být jen na cestě. Cesta musí někam vést. Musíme vědět, kam jdeme. Nyní, když formální synoda zřejmě dospěla ke svému závěru, se můžeme ohlédnout za jejími výsledky a zeptat se: Posílil jsem se ve svém odhodlání následovat Kristovu cestu celým srdcem? Pokud ano, budu ji uskutečňovat tím, že se budu plněji angažovat ve své farnosti nebo společenství? Je naše cesta rozpoznatelně odlišná od cesty světa? Následujeme ji v Kristově smyslu, tedy tím, že jdeme jako on a bereme na sebe svůj vlastní kříž?

Na závěr dvě vzájemně související otázky. Proč by se nekatolíci a nekřesťané měli stát katolíky a křesťany? A pro katolíky: jaká znamení naděje vidíte v dnešní církvi? Jak nejlépe růst hlouběji ve víře, naději a lásce? 

Proč být katolíkem? Protože to, co víra učí, je pravda a protože pravda nás osvobozuje. Znovuobjevit pravý smysl svobody je dnes - kdy je pojem „svoboda“ často rétoricky instrumentalizován a amputován od svého základu v pravdě - velkým úkolem. Pokud jde o znamení naděje v církvi, vidím jich obrovské množství, žijící v milosrdné lásce a dobrotě. Povzbuzuje mě upřímnost mnoha mladých hledajících, které zjevné slabosti našeho světa nutí hledat souřadnice, jež vydrží. V kardinálních ctnostech rosteme tím, že na nich zakládáme svou existenci, že je prožíváme, a to nejen v příležitostných veřejných gestech, ale i ve skromné každodenní realitě našich životů. Poznáváme tedy pravdu velkých Pánových podobenství o hořčičném zrnku a o kvasu v těstě.  

Nějaká myšlenka závěrem? 

V poslední době jsem se hodně zabýval odkazem blahoslaveného Jurgise Matulaitise, velkého litevského zpovědníka, který zemřel v roce 1927. Do svého deníku si zapsal: „Pane, dej, ať jsem ve tvé církvi hadrem na nádobí, vhodným k utírání nepořádku a pak k odhození do nějakého temného kouta. Chci být takto používán a opotřebován, aby tvůj dům byl o něco čistší a světlejší.” V dnešní době, kdy by světská tendence chtěla křesťanské povolání triumfalisticky přetavit v kulturní války, tento pohled potřebujeme. Vyzývá nás, abychom se věrně věnovali pokračujícímu Kristovu spásnému dílu, abychom se nechali používat tam, kde je nás zapotřebí, bez zájmu o to, abychom byli viděni a chváleni, abychom usilovali o dobro, protože je dobré, abychom ho milovali, protože je milé, abychom se o něj dělili, protože chceme, aby druzí byli opravdu šťastní. Takto dochází ke skutečné obnově církve. Takto se postupně obnovuje tvář země.  

Zdroj: coramfratribus.com , redakčně zkráceno