Biskup Konzbul: Když je mela, na anděly není čas

Přinášíme zamyšlení pomocného biskupa Pavla Konzbula ke 100. výročí úmrtí blahoslaveného Karla I., které vydal ve svém posledním čísle Katolický týdeník (č. 15).

Začteme-li se do knihy amerického diplomata Henryho Kissingera s názvem „Umění diplomacie od Richelieua po pád berlínské zdi“, tak v ní lze postřehnout autorův názor, že rakouští císaři byli zásadoví v provádění vůle Boží, a proto žádnou válku nikdy nevyhráli. Myslím, že jistým potvrzením této domněnky je i život blahoslaveného císaře Karla I.
V historickém líčení jeho výchovy se setkáváme především s jeho matkou, arcivévodkyní Marii Josefou Saskou, která se vyznačovala zbožností, smyslem pro rodinu a pro charitu. V tomto duchu vychovávala i své dva syny Karla a Maxe. Denně navštěvovala mši svatou a syny brávala s sebou. Habsburská zbožnost byla obecně tvořena třemi pilíři: mariánskou úctou, úctou ke svatému Josefovi a uctíváním svatého Kříže. K poctě Matky Boží byla v monarchii založena řada poutních míst, mezi nimi bylo dominantní Mariazell. Císařovna Marie Terezie zde byla u prvního svatého přijímání a císař Karel se sem odebral hned po svatbě se svojí manželkou Zitou, aby požádal Matku Boží o ochranu. Karel se každý večer modlil růženec a každý den ráno se účastnil mše svaté. Je zajímavé, že významné události jeho života připadaly většinou na den zasvěcený Panně Marii.

Všechny děti Habsburků dostávaly jako jedno z křestních jmen také jméno Josef nebo Josefína. Osud svatého Josefa v dějinách církve připomíná nápadně i osud císaře Karla I. Dlouhou dobu byl totiž posmíván. Z Origenovy „Obrany proti Celsiovi“ víme, že se Josefovi lidé posmívali jako oklamanému manželovi. Ježíšovu pěstounovi se začalo blýskat na lepší časy až v novověku. Jeho „sledovanost“ šla prudce nahoru po třicetileté válce. Vesnice byly zničené, pole neobdělaná a lidé chtěli mít od války konečně pokoj. A tak ocenili tichost a pracovitost svatého Josefa, barokního patrona české země. A to už jsme u Habsburků, kteří se tak v přeneseném slova smyslu stali jeho dobrodinci.
Karlova manželka Zita byla sedmnáctým dítětem svého otce, vévody parmského, a od dětství byla velice starostlivá. Pečovala především o mladší a o mentálně postižené sourozence. Soucit, empatie a zbožnost byly její devizou. Vyznačovala se také úctou k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu. Její manželství s Karlem bylo netypické v tom, že Zita se aktivně zapojovala do politického rozhodování svého manžela.

A tak matka, zbožnost rodu a manželka jsou tři důležité prvky v duchovním životě císaře Karla. Positio pro jeho blahořečení obsahovalo také tři stěžejní body: mírové úsilí, sociální zákonodárství a hlubokou zbožnost. Kdysi jsem slyšel rčení: „Když je mela, na anděly není čas.“ A tak císař Karel ztratil trůn, musel odejít do exilu a umřel ve vyhnanství. I on se vlastně stal válečnou obětí.

Učitel církve Tomáš Akvinský v pojednání „De regimine principum“ říká: „Král má právo očekávat odměnu od Boha.“ Domnívám se, že tato slova platí dvojnásob právě o císaři Karlovi. Pohled na jeho život svědčí o tom, že lidské odměny zde na zemi za jeho upřímné a dobře myšlené úsilí na císařském trůnu byly opravdu skrovné, ba spíše se pohybovaly, řečí burzovních makléřů, v záporných číslech. O to větší odměny se mu dostává na věčnosti, neboť „ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, a člověk ani nepomyslil na to, co všechno připravil Bůh těm, kdo ho milují.

Pavel Konzbul, brněnský pomocný biskup