Biskup Jazłowiecki na pražském setkání: Válka nerozdělila církev na Ukrajině

V Praze pokračuje sdílení plodů synodální práce vykonané na místní úrovni. Ukrajinská církev, zasažená ruskou vojenskou invazí, nebyla schopna v diecézích prohloubit navrhovaná témata. Přesto v tragédii války objevila konkrétní tvář blízkosti a skutečné synodality. Vypráví o tom Mons. Aleksander Jazłowiecki, pomocný biskup kyjevsko-žitomírský. Svěřuje se, že se mezi dvěma stovkami delegátů téměř ocitl ve stavu dezorientace, jako by, jak říká, "uprostřed tolika skutečností, které hovoří o harmonii, v sobě neustále nosil smutek".

Fotogalerie

2

Shromáždění zahájil monsignor Grušas, který se podělil o naději, že ruská agrese na Ukrajině skončí, aby v Evropě zavládl skutečný mír a smíření. Jak na vás tato slova zapůsobila?

Bylo to skutečně velmi vítané, trochu jsme to očekávali, protože přece jen, když jste v katolickém prostředí, kamkoli přijdete, vždycky najdete solidaritu, útěchu, modlitby. Obvykle jsem v Kyjevě, ale čas od času jezdím do Itálie, těsně před příjezdem sem jsem byl ve Spojených státech a vždycky se mi dostalo slov blízkosti.

Co pro vás ale synodalita znamená rok po začátku válečného konfliktu?

Popravdě řečeno je těžké mluvit o synodalitě. Když synoda začala, byl jsem pověřen koordinací práce sedmi římskokatolických diecézí, které máme. Začali jsme jako všichni ostatní, měli jsme své naděje a obavy. Když však vypukla válka, prioritou bylo zřejmě něco jiného. Je pro nás těžké sledovat tuto práci a popravdě řečeno, ani se mi sem moc nechtělo. Chápu, že svět jde dál, že církev musí čelit všem výzvám, ale naše realita a naše myšlenky jsou bohužel daleko.

Na druhou stranu, pokud bychom chtěli zvážit jednu "dobrou" věc, kterou nám život ve válce přinesl, je to právě blízkost k lidem: v krytech, když s nimi pijeme čaj, při pomoci dobrovolníkům. Každá farnost se stala malou Charitou, protože je zde mnoho vysídlených lidí a řada různých potřeb. Stručně řečeno, tato válka pomohla mnoha kněžím na Ukrajině vyjít ze svých bytů a být mezi lidmi s modlitbou a pomocí. Naše diecéze je velmi rozlehlá, v době masakrů v Buči a Irpinu byla zčásti obsazena Rusy. Zde jsem velmi hrdý na to, jak kněží jednali s lidmi, kteří utíkali. Dnes doufám, že tato blízkost, kterou prožíváme, se neztratí, doufám, že zůstane.

Konflikt tedy církev nerozdělil?

Ne, nerozdělila se. Musím říct, že na začátku jsem měl mnoho obav. My mladí a lidé středního věku jsme válku nezažili. Přesto naši lidé obstáli velice dobře. Existují výjimky, ale většina lidí má k církvi velmi blízko. I u nás je mnoho párů, které mají pouze civilní manželství, a když přijde výzva k odchodu do armády, rozhodnou se uzavřít sňatek i ze strachu, že se muži nevrátí. Je to krásné, je zde tolik sňatků, křtů, tolik situací, v nichž se lidé snaží upravit svůj vztah k církvi.