Biskup Carlassare: Papež požehnal Jižnímu Súdánu, zemi "odzbrojené" hněvem

Christian Carlassare, biskup jihosúdánského Rumbeku, vypráví o dnech Františkovy návštěvy, kterou prožil zblízka a velmi intenzivně. Začala cestou, která ho zavedla do hlavního města Džuby v rámci pouti za mír. Biskup pěšky urazil asi 200 kilometrů se skupinou 60 mladých lidí z různých klanů a různých vyznání, katolíků i protestantů.

Z Rumbeku vyrazili 25. ledna a po dobu devíti dnů denně ušli asi dvacet kilometrů se zastávkami v různých křesťanských komunitách po cestě, s chvílemi modlitby a sdílení, které vyvrcholily 2. února příchodem do Džuby a setkáním s Františkem.

Můžete vzpomenout na tyto dny papeže v Jižním Súdánu? Jaké momenty vás nejvíce zasáhly?

Papežův přílet byl pro mě velmi dojemným okamžikem. Stál jsem v zástupu s ostatními biskupy, všichni jsme čekali, a když se papežovo kolečkové křeslo dotklo země, slyšel jsem z dálky výkřiky lidí, kteří ho už viděli, a cítil jsem se velmi dojatý při pomyšlení, že Svatý otec, který tak dlouho chtěl přijet do této země, je konečně mezi námi. Když přijíždí návštěva, vždycky žehná, taková je africká kultura, a tak jsem si pomyslel: "Papeži Františku, teď jsi tady, abys požehnal této zemi, která bude požehnána pokojem", který vychází ze srdcí lidí, kteří jsou vnitřně proměněni, se srdcem konečně odzbrojeným od všeho hněvu, který přináší násilí, a připraveným na dialog, modlitbu, přímluvu, společenství, bratrství a také odpuštění. Pak bych řekl, že dalším momentem bylo jeho poselství diplomatickému sboru, velmi silné a velmi přímé: už žádná slova, ale činy! Myslím, že právě to Jižní Súdán potřebuje nejvíce, tedy připomenout si obraz Nilu, který je velmi africkým způsobem chápání reality, a vidět, že osvobození nebylo dosaženo revolucí, kterou provedla vojenská nebo politická hnutí, ale že osvobození přichází jako dar z pramene vody, který také přináší proměnu, pramene, jímž je Bůh, Boží slovo, z něhož všichni čerpáme a díky němuž se všichni sjednocujeme kolem této řeky, která nás nás činí lidmi, která nás nutí překonávat rozdělení, která nás činí navzájem solidárními. Setkání s ním v katedrále, kde promluvil k biskupům, řeholníkům, kněžím a seminaristům, bylo pro mě velmi dojemné, zvláště pak okamžik, který jsme zažili na konci této slavnosti, kdy dal tento velmi krásný prostor mladým lidem z Rumbeku, kteří šli devět dní pěšky, aby ho navštívili, a on s velkou prostotou přišel, pozdravil je a řekl: "Děkuji vám za vaše svědectví". Tito mladí lidé dokázali putovat spolu, přestože patřili k různým kmenům, k různým klanům, obývají různá území a navzájem se neznali. Šli spolu devět dní a uzavřeli bratrství. Prvních pár dní jsem viděl, že spolu nemluví, že si dělají své malé skupinky, nakonec jsme do Džuby dorazili v klidu, radosti a společenství: skupina se konečně sjednotila. To je svědectví, které mohou mladí lidé dát této zemi, protože příliš dlouho pochodovali s puškou na rameni, a místo toho máme nyní mladé lidi, kteří, pokud dostanou správný impuls, také vědí, jak jít, po této nové, obnovené cestě, kterou je mír. Velmi krásné chvíle pak byly ve Freedom Halle, při setkání s vysídlenými lidmi. Tam jsem opravdu plakal, protože máme tolik lidí, kteří ztratili své domovy, bezpečí, důvěru v život ve své vlastní zemi jako svobodní občané. Video, které natočilo sdružení Cuamm (promítané během akce a natáčené v táborech pro vysídlené osoby v Jižním Súdánu, pozn. red.), bylo velmi dojemné, stejně jako poselství dětí, které k papeži promluvily. Vidím, že z těchto trpících lidí se začíná rodit proces. Změna v Jižním Súdánu nepřijde od elit, ale od těchto lidí, kteří tolik trpěli a kteří budou schopni dát zemi novou vizi. Na závěr bych řekl, že slavení mše svaté (v neděli 5. února v mauzoleu Johna Garanga), které bylo velmi hojně navštívené, velmi živé, se slovy papeže o světle světa a soli země, nás učí, že tato milost, kterou dostáváme od Boha, je milostí, na které se máme podílet, a tak se také stát solí a světlem pro druhé.

To, že rumbecký biskup jde se svými věřícími pěšky na pouť do Džuby, je zpráva, která v zemi hodně koluje, proč se toto gesto zapsalo do srdcí lidí a tolik je zaujalo?

Jižní Súdán má za sebou historii pěšího přesídlení, kdy lidé putovali zemí z jedné strany na druhou a hledali bezpečí. Jen si vzpomeňte, kolik lidí muselo během konfliktu opustit své domovy a jít celé dny a kilometry pěšky, aby se dostali kdoví kam, do kdovíjakého bezpečí. Takže když vidím, jak tato skupina kráčí jedním směrem, směrem k Džubě, kam dorazí mnoho lidí ze společného důvodu, kterým je návštěva papeže, myslím, že to dává vizi nového Jižního Súdánu, tvořeného obnovenými lidmi, kteří se smířili s minulostí, s historií násilí, která by bohužel neměla být zapomenuta, ale měla by být transformována. Je třeba znovu otevřít nové cesty, které dají lidem naději, a tito mladí lidé, kteří šli pěšky, jsou nadějí pro celý Jižní Súdán, v to opravdu věřím.

Vysídlenci, ti, kteří nemají vůbec nic, ti, kteří by paradoxně téměř neměli právo mít naději, při setkání s papežem Františkem naopak ukázali, že v naději pevně věří, že ji skutečně chtějí začít budovat, ne proto, aby změnili svou vlastní situaci, ale pro celou zemi, pro jednotu národa. Je to něco téměř nepochopitelného, co však papež potvrdil...

Ano, je to stejně nepochopitelné jako víra, a proto si myslím, že to, co bylo řečeno na konci africké synody, je skutečně pravda, že Afrika jsou duchovní plíce světa. To se projevuje touto velkou vírou, kterou chudí, ti, kteří jsou nejvíce na okraji společnosti, vkládají v Boha a v možné lidství, kterým je solidarita, která je jediným způsobem, jak mohou vysídlení lidé, uprchlíci a lidé, kteří přišli o všechno, ještě přežít, tato solidarita, která je ještě možná: solidarita posledních, které musíme být jako církev obzvláště blízko.