Biskup Barron se zamýšlí nad důležitostí rovnováhy hlavních úkolů církve

"Chtěl bych to vyjádřit jako zásadu: čím víc se věnujete liturgii, o to hlouběji byste měli zajít ve službě potřebným; a čím hlouběji jdete ve službě potřebným, tím výše byste měli jít liturgicky. Nebezpečí spočívá v jednostranném důrazu na liturgii nebo v jednostranném důrazu na službu, přičemž první vede k rozbředlosti a druhé dělá z církve organizaci sociálních služeb." Více se dočtete v zamyšlení amerického biskupa Roberta Barrona, jedné z nejvýraznějších osobností současné katolické církve.

"První červnový týden tohoto roku byl jedním z liturgicky nejbohatších v rámci mého kněžství. Během Národní eucharistické obnovy procházela mariánská pouť mou diecézí, a nakonec zamířila do Indianapolisu. Prošli jsme s Nejsvětější svátostí ulicemi Rochesteru v Minnesotě a pak jsem celebroval velkou slavnostní bohoslužbu v městském Civic Center. O několik dní později jsem sloužil mši svatou ve městě La Crescent, které leží právě na minnesotské straně řeky Mississippi, a pak jsem s eucharistií ve společnosti asi tří tisíc lidí putoval do La Crosse na wisconsinské straně. Na konci tohoto průvodu jsem předal monstranci svému kolegovi Gerardu Battersbymu, biskupovi z La Crosse, a pak jsme společně sloužili mši svatou pro shromážděný dav v La Crosse Civic Center. Všechny tyto bohoslužby a eucharistické liturgie se vyznačovaly zpěvem, zvony, kadidlem, honosnými rouchy a množstvím litanií. Den po mši v La Crosse jsem měl tu čest vysvětit tři mladé muže na kněze pro svou diecézi Winona-Rochester. Liturgie svěcení, jedna z nejkrásnějších v repertoáru církve, zahrnovala také pomazání rukou nově vysvěcených, slavnostní přivítání všech přítomných kněží a obřad uvedení do služby.

Všechno to bylo nádherné a jsem si jistý, že to pozvedlo srdce a duše těch, kteří toho byli součástí. V myslích některých lidí však tento druh velkolepých liturgických obřadů vyvolává pochybnosti, ba dokonce kritiku: Co to má společného s prací církve, která se stará o nemocné a potřebné? Co to má společného s Ježíšem, který prostě oděný chodil po prašných cestách Galileje a podával ruku chudým? Neznamená zaujetí hudbou, rouchy, procesími, litaniemi atd. nějaký druh rozmařilého estetična, fixaci na liturgické pozlátko? Neslyšíme ve skutečnosti často právě tuto kritiku od starších kněží na adresu těch mladších?

Dovolím si říci, že tato obava je oprávněná, neboť církev, jak nám připomněl Joseph Ratzinger, dělá tři věci: uctívá Boha, evangelizuje a slouží chudým. A zvláštní genialita církve se projevuje, když se jí daří udržovat tyto tři úkoly v rovnováze, přičemž každý z nich koriguje a souvisí s tím druhým. Pokud se mohu pro účely tohoto článku zaměřit na první a poslední z těchto základních povinností, uctívání Boha musí směřovat k péči o chudé a péče o chudé je projevem úcty k Bohu, a to z jednoduchého důvodu. Uctívání spočívá v tom, že se soustředíme na Boha, že se gesty, slovem, zpěvem, průvody atd. ujišťujeme, že Bůh je ústředním a konečným zájmem našeho života. Čím více však uctíváme Boha, tím více milujeme ty, které miluje Bůh; a čím více milujeme ty, které miluje Bůh, tím více milujeme toho, kdo je učinil milovanými na prvním místě. Proto nám svatý Jan říká, že ten, kdo říká, že miluje Boha, ale nenávidí svého bližního, je lhář, a proto sám Pán trval na tom, že existují dvě nepostradatelná přikázání: láska k Bohu a láska k bratřím a sestrám. Chtěl bych to vyjádřit jako zásadu: čím víc se věnujete liturgii, o to hlouběji byste měli zajít ve službě potřebným; a čím hlouběji jdete ve službě potřebným, tím výše byste měli jít liturgicky. Nebezpečí spočívá v jednostranném důrazu na liturgii nebo v jednostranném důrazu na službu, přičemž první vede k rozbředlosti a druhé dělá z církve organizaci sociálních služeb.

V nedávné historii církve je tolik velkých osobností, které ve svém životě a díle ztělesňovaly tuto rovnováhu. Můžeme si připomenou Dorothy Dayovou, zakladatelku katolického dělnického hnutí. Nikdo v církvi dvacátého století se nevěnoval službě chudým a hladovějícím a boji proti sociální nespravedlnosti více než Dorothy Dayová, a přitom její oddanost modlitbě, růženci, častým duchovním rekolekcím a samozřejmě Nejsvětější svátosti byla absolutní. Matka Tereza z Kalkaty byla během svého dlouhého působení mezi nejchudšími z chudých ikonou služby. Žádný katolík ve dvacátém století nebyl tak ztělesněnou oddaností trpícím a ztotožněním se s nimi jako Matka Tereza. A přesto byla její láska k modlitbě bezmezná a její pozornost k eucharistii nepřekonatelná. A když tento princip obrátíme, mohli bychom upozornit na Virgila Michela, Reynolda Hillenbranda a Romana Guardiniho, kteří patřili ke stálicím liturgického hnutí, jež mělo tak masivní vliv na Druhý vatikánský koncil. Každý z těchto pánů tvrdil, že to, co se děje při mši svaté v její nádheře, se musí přenést do ulic jako oddanost Kristu.

Jednou ze smutných skutečností v období po Druhém vatikánském koncilu je rozpad toho, co kdysi tvořilo jednotu. Nyní jsou "liberály" spíše ti, kteří se starají o chudé, a "konzervativci" ti, kteří se zabývají liturgií. To je však hloupé a pro církev nebezpečné. Čím více jste jedni, tím více byste měli být druzí a naopak. Proto bych chtěl ještě jednou vyslovit své přísloví: čím více se věnujete liturgii, tím hlouběji byste měli jít ve službě potřebným; a čím hlouběji jdete ve službě potřebným, tím výše byste měli jít liturgicky."

Robert Barron je sídlením biskupem v diecézi Winona - Rochester. Píše kníhy, eseje a články o teologii a spiritualitě, na sociálních sítích ho sledují více než 3 miliony lidí.Je zakladatelem katolické duchovní organizace Word on Fire a moderátorem dokumentárního televizního seriálu o katolicismu.

Zdroj: Zenit