Benedikt XVI. a jeho odkaz

V sobotu 11. února uběhlo 10 let od chvíle, kdy Benedikt XVI. ohlásil svou rezignaci na papežský úřad. Přinášíme komentář předního italského vatikanisty, Andrey Gagliarducciho, mediálního poradce CCEE.

Poprvé se výročí Benediktovy rezignace na papežský úřad připomíná bez Benedikta XVI. A přitom od loňského 31. ledna, kdy emeritní papež zemřel, nebyl v životě církve nikdy tolik přítomen. A to do té míry, že papež František na tiskové konferenci při zpátečním letu z cesty do Afriky musel "na svůj způsob" objasnit i svůj vztah k emeritnímu papeži.

"Na svůj způsob" proto, že slova papeže Františka nejenže odporují rekonstrukcím některých událostí týkajících se arcibiskupa Georga Gäsnweina, sekretáře emeritního papeže. Ale také proto, že způsob, jakým papež František odpovídá na otázky týkající se Benedikta XVI., se zdá být vyhýbavý, chvatný a defenzivní. Koneckonců papež František nikdy nevysvětlil, proč chtěl mít pohřeb tolik upozaděný, proč se sám nikdy nešel pomodlit k tělu Benedikta XVI. a proč nakonec nebyla emeritnímu papeži vzdána úplná pocta.

Po deseti letech a ve chvíli, kdy je Benedikt XVI. již po smrti, lze říci, že Benediktova duše nebyla v církvi nikdy tolik přítomna. V situaci pochybností člověka samozřejmě okamžitě napadne, co by asi Benedikt XVI. řekl a co by udělal. Emeritní papež však není používán jako obranný štít. Naopak, stal se významnou inspirací.

Vezmeme-li v potaz, že Benedikt XVI. byl plachý a nikdy nechtěl založit svou teologickou školu, je skutečnost, že se mohl stát inspirací, poměrně překvapivá. Ale stalo se to, bez ohledu na jeho záměry. Stalo se to právě proto, že Benedikt XVI. nikdy neusiloval o moc pro sebe. Nemluvil o strukturálních reformách, ani nezřizoval pompézní komise, ale snažil se reformovat církev svými činy, počínaje od jednoduchých věcí, postupně krok za krokem.

Benedikt XVI. mluvil o obrácení srdcí, ale nijak se s tím nevnucoval, ani z toho nedělal svůj slogan. Místo toho se spoléhal na lidi, snažil se jim důvěřovat a nezraňovat ničí citlivost, když se věci nedařily.

Mohl se snad jevit jako konzervativní, ve skutečnosti ale málokdo uměl reformovat církev jako on. A nešlo zdaleka jen o odstoupení, revoluční gesto, které se nyní stalo jakousi vlajkou, jež zakrývá všechny ostatní věci, které Benedikt XVI. představoval.

Benedikt XVI. položil základy reformy základního právního řádu vatikánského státu. Označil první vatikánský proces za únik dokumentů. Inicioval finanční reformu a dovolil, aby Svatý stolec podstoupil hodnotícímu procesu výboru MONEYVAL. Jeho List čínským katolíkům položil ve své době základy pro soužití s Pekingem.

Svým Listem irským katolíkům prokázal odvahu zabývat se problematikou zneužívání a dokonce zašel tak daleko, že se omluvil.

Média se snaží vytvářet obraz konzervativního, a tedy rozdělujícího papeže. Benedikt XVI. však naopak zjevně usiloval o jednotu církve, a právě to jej také vedlo k liberalizaci starého mešního ritu.

Stal se mužem II. vatikánského koncilu, byl si vědom, že církev musí převzít odpovědnost za své činy, ale zároveň pečlivě rozlišoval mezi omylem a pochybností, hříchem a hříšníkem a mezi hříšnými lidmi a strukturami. Benedikt XVI. také uměl přivádět církev k pokání, jak to učinil ve Fatimě, kde řekl, že proroctví Panny Marie se ještě nenaplnilo.

Pontifikát Benedikta XVI. kráčel strmou cestou, nikdy se netěšil apriorním sympatiím médií. A přece to byl pontifikát oceňovaný lidmi, kteří si přicházeli poslechnout papeže, jenž si je získal prostotou a hloubkou svých projevů.

I nyní, po deseti letech, přetrvává vzpomínka na toto autenticky prožívané papežství. Možná je pravda, že ji v posledních měsících kdekdo používá proti papeži Františkovi, jak sám řekl papež. Avšak Benedikt XVI. byl zneužíván, napadán a zrazován svými spolupracovníky, a přesto útoky vždy ustál.

Největší Benediktovou revolucí bylo zvýšení kulturní hloubky mužů Církve. Jestliže víra, která není živena rozumem, je nedostatečná, je nezbytné rozum vyživovat. Benedikt XVI. pečoval o výživu rozumu tím, že připomínal, že "quaerere Deum" znamená hledat Boha a vždycky vracet Krista do středu všeho. A tato síla mu umožnila přenést se za hranice skandálů, svobodně, bez pocitu svázanosti veřejným míněním, ve službě pravdě.

Jeho odkaz spočívá právě v tom, že se nebál v jeho schopnosti chránit církev před nebezpečím tím, že ji nesl na svých bedrech. Emeritním papežem byl devět let a dokázal jím být s pokorou, modlit se za papeže a také projevovat upřímnou radost.

Benedikt XVI. byl muž čistý. A dnes, kdy už není mezi námi, se jeho čistota stala pro mnohé světlem povzbuzení, aby promluvili, aby se podělili o to, co cítí, že v dnešní církvi nefunguje. A právě proto dnes Benedikt XVI. některým nahání strach. Je neuvěřitelné, že deset let poté, co se zřekl své funkce, je jeho přítomnost stále tak živá, navzdory tak populárnímu pontifikátu papeže Františka. A přesto zůstal Benedikt XVI. přítomen, milován, ctěn a připomínán. Odkazem Benedikta XVI. je nakonec láska: láska, kterou měl k Bohu, a láska, kterou k němu lidé chovali, když rozpoznali jeho zanícenost pro Boha.

Originál textu zde.