Kardinál Semeraro, prefekt Dikasteria pro svatořečení, jako papežův zástupce v neděli 25. června dopoledne slavil beatifikaci řeholnice Elisy Martinezové, která zemřela v roce 1991. Beatifikační liturgie se konala ve svatyni Panny Marie z Leuky (Santa Maria di Leuca), podle níž se jmenuje kongregace, kterou blahoslavená založila.
„Ráda bych otevřela své srdce, zejména pro ty nejpotřebnější a vytěsňované na okraj“. To jsou slova matky Elisy Martinezové, zakladatelky Kongregace dcer Panny Marie z Leuky, která připomněl kardinál Marcello Semeraro, prefekt Dikasteria pro svatořečení, při nedělním blahořečení této jihoitalské řeholnice.
Milovala chudé, „protože v nich objevovala průzračnější Kristovu tvář“, zdůraznil kard. Semeraro a několikrát zopakoval, jak pokora byla ctností, která nejvíce charakterizovala život nové blahoslavené, která se narodila v Galatině v roce 1905 a zemřela v Římě v roce 1991. Svou kongregaci zasvětila formaci dospívajících dívek, předškolnímu vzdělávání, pomoci svobodným matkám a službě ve farnostech. Právě pokora byla totiž „tmelem, s nímž Matka Elisa stavěla svou duchovní stavbu, takže vše dělala s radostí, aniž by očekávala lidskou odměnu a ocenění a naopak přijímala ta ponížení, která s sebou nese samotná služba bližnímu.
Dnešní evangelium nám připomíná, jak Pán nikdy nikoho neopouští, a matka Elisa, vyzdvihl prefekt vatikánského dikasteria, se cítila přesně takto: vždy nesena Božíma rukama, a to i ve chvílích nepochopení, podezírání a odmítání. Dobře si totiž uvědomovala, že Bůh nás přijímá ve všem, čím jsme, a ve všem, co se nám děje, kázal mimo jiné kardinál Semeraro.
Beatifikační liturgie se zúčastnila také rodina dnes pětiletého děvčátka, jehož zázračné uzdravení na přímluvu matky Martinezové vedlo k dnešnímu blahořečení. Zázrak spočíval v uzdravení dítěte, když ještě bylo v mateřském lůně a bylo vážně ohroženo na životě. I zde se tedy projevila prozřetelnostní shoda mezi zázrakem a celoživotní pozorností, kterou nová blahoslavená věnovala nejpotřebnějším dětem a svobodným matkám, které v poválečné Itálii i Evropě tvořily ony „existenciální periferie“ poznamenané chudobou a marginalizací.