Papež František na dnešní generální audienci zahájil novou sérii úvah o významu a hodnotě stáří, přičemž zdůraznil potřebu „mezigeneračního spojenectví“.
Papež František začíná generální audienci tohoto týdne otázkou dnešního demografického vývoje, kdy skutečně „nový lid“ - starší lidé – nebyl nikdy v dějinách lidstva tak početný. Často jsou vnímáni jako „přítěž“, a proto jim hrozí, že budou odvrhováni ještě častěji, jak se ukázalo v první fázi pandemie. Již tak nejslabší a nejzanedbávanější lidé zaplatili nejvyšší cenu. „Když byli naživu, moc jsme se na ně nedívali, dokonce ani umírat jsme je neviděli,“ vyjádřil se Svatý otec.
„Spolu s migrací,“ říká papež, „je stáří jedním z nejnaléhavějších problémů, kterým lidská rodina v současné době čelí.“ Nejedná se pouze o otázku kvantitativních změn, v sázce je také jednota různých stádií života. Z toho vyplývá důležitost pochopení a ocenění lidského života v jeho celistvosti a potřeba přátelství a spolupráce mezi jednotlivými etapami života, jinak převládne oddělenost a zavržení.
Svatý otec poukazuje na to, že v dnešní společnosti se změnil poměr dětí, mladých lidí, dospělých a starých lidí, kteří žijí společně. „Dlouhověkost se stala masovou a ve velké části světa je dětství rozdáváno po malých dávkách.“
Tato nerovnováha má mnoho důsledků. Dnešní dominantní kultura má za jediný model svébytného jedince, který zůstává stále mladý. „Vyzdvihování mládí jako jediného věku hodného ztělesňovat lidský ideál, spojené s pohrdáním stářím jakožto slabostí, úpadkem a nemohoucností, bylo dominantním obrazem totality dvacátého století,“ na což se nesmí zapomenout.
Pětaosmdesátiletý papež upozorňuje na to, že skutečnost, že lidé žijí déle, má strukturální dopad na dějiny jednotlivců, rodin a společností. Je však třeba se ptát, zda tomu odpovídá i duchovní kvalita života a smysl společenství.
Mají se starší lidé omlouvat za to, že žijí déle, nebo by měli být ctěni za to, že přispívají ke smyslu života všech? Papež bohužel konstatuje, že v takzvaných „rozvinutých“ kulturách má smysl života jen malý význam. Je tomu tak proto, že stáří je považováno za něco, co nemá žádný zvláštní obsah, ani nemá žádný vlastní smysl pro žití. Kromě toho lidé nejsou povzbuzováni k vyhledávání starých lidí a chybí výchova společnosti k jejich ocenění.
Přestože je stáří rozhodující součástí prostoru komunity, která se rozprostírá na třetinu celého života, existují - občas - plány péče, ale ne projekty existence. To podle papeže svědčí o nedostatku myšlení, představivosti a kreativity.
„Mládí je krásné, ale věčné mládí je velmi nebezpečná iluze,“ varuje papež. Musíme si uvědomit, že „být starý je stejně důležité - a krásné - jako být mladý“. „Spojenectví mezi generacemi, které obnovuje všechny věky života na lidské úrovni, je naším ztraceným darem. Je třeba ho znovu nalézt,“ nabádá.