Atentát v Nigérii: když se bolest přehlíží

Hrůznému masakru, který se odehrál v katolickém kostele v Nigérii, nebyla v mnoha světových médiích věnována patřičná pozornost. To způsobuje jiné utrpení, které pramení z pocitu, že se na bolest zapomíná, z toho, že vlastní bolest, jakkoli velká, není hodna pozornosti.

Je zarážející, že když si projdete internetové stránky hlavních světových deníků, neuvidíte až na výjimky mezi prvními zprávami drama masakru, který se odehrál v katolickém kostele v Nigérii během mše o Letnicích. V afrických médiích se již několik desetiletí setkáváme s názorem, že tento kontinent je mimo mezinárodní pozornost, a to nejen co se týká tragédií, ale možná také - a především - kvůli tomu, co je v něm krásné a pozitivní. To není touha dělat ze sebe oběť, ale prosté konstatování skutečnosti: nezájem mnoha lidí o obyvatele Afriky, kontrastující s mnoha skrytými i zjevnými zájmy o její zdroje.

Záběry masakru jsou strašné. Je záhadou, že se zlo krutě vrhá na bezbranné lidi modlící se ve sváteční den a zabíjí tolik životů, dokonce i těch, kteří žijí dál: mezi oběťmi je mnoho dětí. Je zarážející vidět tolik přehlížené bolesti. Je zarážející vidět lhostejnost, nedostatek soucitu, neschopnost zastavit se tváří v tvář těm, kteří trpí.

První výzva pontifikátu papeže Františka byla určena pro střední Afriku, kde s předstihem otevřel Svaté dveře Jubilea milosrdenství. Potřebujeme srdce, které se otevírá těm nejchudším, vyloučeným, zapomenutým. Jeho první cesta vedla na Lampedusu, aby uctil památku mnoha migrantů, kteří snili o lepším životě a zemřeli, protože nenašli nataženou ruku, která by je zachránila.

Nejen v Africe je tolik zapomenutých válek a krizí. Stačí si vzpomenout na Sýrii, Jemen, Afghánistán, Myanmar, Haiti a další. Při pomyšlení na toto zapomenuté utrpení, při pomyšlení na malé nigerijské město Owo, dějiště dramatického masakru, se mi vybavuje Izaiášovo proroctví, když říká, že jednoho dne národy uvidí Boží spravedlnost a každé zanedbané město a každý zapomenutý a opuštěný člověk jasně uvidí lásku svého Spasitele:

“Obdaří tě novým jménem, které určí Hospodinova ústa.

Budeš nádhernou korunou v Hospodinově ruce, královskou čelenkou v dlani svého Boha.

Nebudeš se již nazývat „Opuštěná“ a tvá zem „Osamělá“. Tvým jménem bude „Mé zalíbení je v ní“ a jméno tvé země „V manželství daná“, neboť si v tobě zalíbil Hospodin a tvá země dostane muže.

Jako se jinoch snoubí s pannou, tak se s tebou zasnoubí tvoji synové. Jako se raduje z nevěsty ženich, tak se tvůj Bůh zaraduje z tebe.

Na tvých hradbách, Jeruzaléme, jsem ustanovil strážné; ani ve dne, ani v noci nikdy nesmějí mlčet. Vy, kdo máte Hospodina upomínat, nedejte si pokoj, nedejte pokoj jemu, dokud nezaloží Jeruzalém, dokud ho neučiní slavným na zemi!

Hospodin přísahal svou pravicí, svým mocným ramenem: „Už nedám tvé obilí za pokrm tvým nepřátelům, cizinci nebudou pít tvé víno, které jsi s námahou získal.

Ano, jen ti, kdo žali obilí, budou z něho jíst a chválit Hospodina, jen ti, kdo sbírali hrozny, budou pít víno v nádvořích mé svatyně.

Projděte branami, projděte, připravte lidu cestu. Upravte silnici, upravte, vyberte kamení, zdvihněte znamení národům!“

Hospodin ohlašuje až do končin země: „Řekněte siónské dceři: Hle, přichází tvá spása, u sebe má svou mzdu, před sebou má svůj zisk.

Nazvou je: 'Svatý lid, vykoupení od Hospodina.' Ty pak dostaneš jméno 'Vytoužené, neopuštěné město'.“ (Iz 62)

(pb)