Ať přijde cokoli, mám pocit, že jsem žil

Deníky vojenského kaplana Guye Mayfielda jsou mimořádně cenným svědectvím o osudech britských, českých i dalších pilotů RAF v letech 1940–1941. Těch, kteří noc co noc stoupali do nebe a riskovali smrt, aby bránili své domovy a krajany. Mladí letci svěřují anglikánskému knězi své nejniternější obavy i naděje, pokud válku přežijí...

10. května 1940

Německo napadlo Belgii a Holandsko. Celá stanice, a předpokládám, že i celá RAF, je v šoku. Nicméně když jsem ráno přecházel do operační části stanice, řekl mi staniční praporčík: „Podle té paniky byste si mohl myslet, pane, že ti zatracení Němci jsou už za rohem.“ Kulometčíci se cvičí ve střelbě, i když pro ně není dost pušek. Ze zákopů se odčerpává voda. V přísně tajném rozkazu ministerstva letectví čteme, jak si z ostrých nožů vyrobit bodáky, které pravděpodobně budeme vrážet do zad parašutistům, až tu budou přistávat, a až se snesou dolů, samozřejmě po nás nebudou střílet! Milá zpráva od Churchilla: „Proč si nevzít jeden s sebou, až půjdete do akce?“ Rozesmálo mě to na celé kolo. Vůbec se mi tam nechce, ale pomohlo to trochu vystřízlivět.

Byl jsem s Douglasem Baderem, jeho ženou a švagrovou a „plánovali“ jsme v dámském salónku, když přišel rozkaz, aby 222. peruť okamžitě odletěla do Digby. Tak se pro tuto chvíli loučíme s Douglasem, jedním z nejstatečnějších mužů, jaké jsem kdy poznal, a taky jedním z nejveselejších. Pro nás všechny na stanici bude obrovskou ztrátou, protože jeho odvaha a veselost a příklad jeho dřevěných nohou nás všechny držely nad vodou. Když jsme se setkali, říkával „promiňte, padre“ pokaždé, když zaklel, a to bylo v každé větě. Nějakou dobu jsem to snášel, ale pak jsem začal říkat: „Hrome! Promiň, Douglasi.“ A pomohlo to. Když se mě zeptal, jestli to náhodou nevadí Bohu, odpověděl jsem mu, že tomu ještě mnohem víc než mně vadí hlavně jeho nedostatečná vazba k institucionálnímu křesťanství. Pak jsme se spřátelili a bavili se. Hrát s ním squash byl zážitek: kvůli svým dřevěným nohám se nemůže pohybovat rychle, ale stojí uprostřed kurtu a nechá člověka, aby ho obíhal.

Zrušily se všechny dovolené, nevydávají se propustky a všichni musejí bydlet na stanici. 222. peruť odletěla v 16.00. Defianty se okamžitě přesunuly – 246 s Philipem Hunterem. Všichni žijí v napětí a obavách. Večer jsem zašel do Červeného lva s Rupertem Leighem, ze kterého je teď opora skýtající sílu a lehkovážnou odvahu, a rozpouštěli jsme napětí žitem a něčím sušším.

18. prosince 1940

V jídelně je mezi staršími důstojníky velký rozruch. Vůči Ianovi a Nigelovi panuje nelibost: „Proč ti mladí kluci nelétají na operace? Proč jsou tady v závětří?“ Ani jeden z nich nemůže odpovědět sám za sebe, protože jejich práce je vysoce utajená, a říct to nemůžou ani ti z nás, kdo víme, co dělají. To, že zůstanou naživu, není o nic jistější než u všech operačních pilotů, a Ian má práci možná ještě nebezpečnější. Dnes večer jsem s ním hrál squash a pak jsem se koupal v obarvené vodě bez negativních následků. Už mě unavuje ta jalová nálada, kterou válka vyvolává. Okolnosti a emoce člověka podněcují k nějakému projevu, a pak se nic neděje. Chci psát, ale nemůžu: vycházejí z toho jen fádní věci. Chtěl bych napsat nějakou poezii, ale když na to zbude čas, a stejně je to i u prózy, skončí to pouhým záznamem. Mysl není schopna volného pohybu. Přesto jsem z poloviny času pod takovým citovým vypětím, jaké jsem nikdy předtím nezažil.

Stejné je to i se čtením. U veršů mám rád ty osvědčené, které znám. Nemám sílu číst nové, pokud nejsou špatné. A podobně s modlitbou. Je toho tolik, co bych chtěl říct, tolik bych toho chtěl vědomě vyjádřit – o Thelmě, Robertovi, přátelích, budoucnosti války, stanici a tak dále – a přece se nedostanu dál než k řadě vzpomínek, vědomí Boha a obecnému povědomí o něm. Je v tom mnoho zážitků, ale nic konkrétního.

Jsem si jistý, že polovina tajemství takové služby, jakou se tu snažím vykonávat, spočívá v tom, že jsem připraven učit se – ani ne tak z faktů, jako z povah druhých lidí. Neuspořádaný život mi vynahrazuje rozmanitost, jakou jsem dosud nezažil. A podívejme se, co se tady děje: jeden večer tu je letec, jako třeba Sanders, se svými prostými a upřímnými úmysly ve vztahu k povinnosti. Další noc přijde třeba J. Russell Budd, který se mimořádně snaží přes stromy vidět i les a za fasádou své pompéznosti jednat prostě, nebo je tu Nigelova pohotová vnímavost, anebo lehká zabedněnost Dereka, který má tendenci nesprávně interpretovat běžnou zkušenost, dál třeba Ianovo jednoznačné a nevyčerpatelné nadšení pro abstraktní myšlení a argumentaci. Na opačném pólu stojí Carter se svou prostou zbožností a vůní ohňů ze Smithfieldu, která se mu stále ještě drží v chřípí. Člověk se stává strážcem jejich svědomí. Je toho tolik, na co je třeba pamatovat, a tolik, na co zapomenout.

Někdy, zvláště u těch starších, je výsada důvěry břemenem, zčásti šťastným, ale přece břemenem. Když se ohlédnu zpět – teď mám zase na mysli ty mladší – napadá mě, jestli jsem nebyl až moc upřímný. Snad je mým úkolem všechno vidět, všechno slyšet a nic neříkat. Já si to ale nemyslím. S konkrétními lidmi teď jednám upřímně: je to úleva, že lze ani ne tak otevřít svůj žal, protože ten se slovy vyjádřit nedá, ale uvědomit si, že mluvíme otevřeně.

Ať už teď přijde cokoli, mám pocit, že jsem žil, a to se v žádném případě netýká života ve službě. Myslím na Thelmu a na to, co pro mě znamená. Jednou jsem Nigelovi řekl, že jsem křesťanský pohan. Je to nesmyslná a laciná fráze, ale v dané situaci jsem tím chtěl říct, že cítím naplnění, což není totéž jako úspěch – o tom nemohu nijak soudit.

25. prosince 1940

Zvláštní a smutný Boží hod. Vzpomínám si jen na jeden další strávený mimo domov, a to když jsem byl kaplanem na Fitzroy Street. Když jsem vyrážel do církevní armádní chaty slavit bohoslužbu od 7.00, hráli v rádiu „Domove, sladký domove“. Zasáhlo mě to. Auto nechtělo nastartovat, a tak jsem po snídani jel na stanoviště AA a G2 na kole. Byla krutá zima. Bohoslužby na obou místech probíhaly pěkně. Cestou zpátky jsem se viděl s Thelmou a dojel do jídelny na závěr četařské oslavy. Šel jsem do jídelny pro letce servírovat večeři. Naučil jsem se nové anglické úsloví: „Už jste si dal krocana?“ „Ano, děkuji. Večeři už jsem měl.“ (Ale ne porci pudinku). Pak jsem se vydal na ošetřovnu, rozptýlenou ošetřovnu, G1 a stanoviště K. Auto už fungovalo, díky Bohu. Čaj a po něm squash s Billem Smithem z AFDU. Do postele jsem se dostal ztahaný jako pes ve 21.30. Před spaním jsem si ještě přečetl kapitolu „Rozklad mrtvol ve vodě“.

Češi měli celý den vánoční stromek, na kterém svítily svíčky. Kolem svíček byla jména jejich mrtvých. Jsem rád, že mezi ně počítají i Johnnyho Boultona. Byl to zvláštní den.

Guy Mayfield: Život a smrt v bitvě o Británii (Karmelitánské nakladatelství, 2022)