Arcibiskup z Canterbury se zamýšlí nad papežovým pastoračním stylem: Je v něm hloubka, která je požehnáním pro celou církev, a to nejen pro římskokatolickou.
Poprvé jsem se s papežem Františkem setkal asi dva až tři měsíce po svém nástupu do funkce a byl jsem velmi nervózní. Nikdy předtím jsem se s papežem nesetkal, nevěděl jsem, co si mám myslet, nevěděl jsem, jaký je.
Vešli jsme dovnitř, posadil jsem se a on řekl: „Já jsem starší než vy”, a já si pomyslel: „Ach jo, to bude jeden z těch...“ A on dodal: „O tři dny!“ Protože byl intronizován o tři dny dříve než já.
Ten začátek mi toho o papeži Františkovi a mém setkávání s ním tolik řekl.
Zrovna před pár minutami jsem s ním mluvil a byla to zkušenost s touto mimořádně hlubokou lidskostí, která nedělá kompromisy v pravdě, ale považuje každého člověka za nekonečně cenného. Říká to spousta lidí - říkám to i já -, ale u něj to vidím prožívat.
Druhou věcí je pozoruhodná etická představivost. Snaží se na problémy dívat jinou optikou, jiným způsobem. Možná je to jezuitským zázemím, nevím: u jezuitů to tak často bývá; ale výsledkem je, že k problému přistoupí z překvapivého úhlu.
Když s ním mluvíte o mnoha problémech, s nimiž se církev potýká, vidí do lidského srdce, ale také nachází způsoby lásky, které mohou odemknout tvrdé části srdce.
A třetí věc, kterou chci na jeho adresu říci, je, že prostota, která se na něm projevuje, je opravdovou prostotou.
A tyto tři věci: tato pozoruhodná síla intelektu a charakteru; toto pozoruhodně hluboké srdce; a jeho prostota mu umožňují mimořádným způsobem oslovit lidi mimo církev, jak to udělal svatý Jan Pavel II. Je v tom hloubka, která je požehnáním pro celou církev, nejen pro římskokatolickou.
JUSTIN WELBY, ARCIBISKUP Z CANTERBURY