Hovoří svědkové zázraků Jana XXIII. a Jana Pavla II.

Dvě ženy, které zakusily zázrak na přímluvu Jana XXIII. a Jana Pavla II., včera (25. dubna 2014) vystoupily ve vatikánském tiskovém středisku. Akce se konala v rámci přípravy na kanonizaci dvou papežů 20. století.

Vatikán: Momenty dojetí doprovázely vyprávění o Janu XXIII. a Janu Pavlu II. Ve vatikánském tiskovém středisku vystoupily ženy, které zakusily zázrak na přímluvu některého z papežů kanonizovaných tuto neděli: sestra Adele Labiancová z kongregace Dcer Lásky, která pomáhala r. 1966 své spolusestře Caterině Capitaniové, uzdravené na přímluvu papeže Jana XXIII., a kostaričanka Floribeth Mora Diazová, uzdravená na přímluvu prvního slovanského papeže, Jana Pavla II.

„Byl to Boží úsměv“

„Byla to Boží ruka, jeho úsměv, pohlazení,“ popisuje sestra Adele Labiancová zázrak, který se stal její spolusestře Caterině. Ve 23 letech byla Caterině odoperována část žaludku. Rekonvalescence však byla velmi obtížná, lékaři se obávali nejhoršího. Lidé z jejího okolí začali vzývat pomoc Jana XXIII. V jednu chvíli byla na ránu řeholnice položena relikvie italského papeže.

„Ucítila jsem ruku položenou na mém žaludku,“ citovala na setkání s novináři slova Cateriny její spolusestra Adele, „a slyšela jsem hlas, který zleva volal: Sestro Caterino! Lekla jsem se, když jsem uslyšela mužský hlas, otočila jsem se a uviděla vedle postele papeže Jana, v papežském oděvu, který nedokáži popsat, protože jsem se mu dívala do obličeje: Tvářil se moc hezky a usmíval se. Řekl mi: Sestro Caterino, moc jsi mě prosila, stejně jako mnohé tvé spolusestry, především jedna z nich. Tento zázrak jste mi doslova vytrhly ze srdce! Ale nyní je po všem: Je ti dobře a nic už ti není.“ Jak uvedla Labiancová, touto „jednou sestrou“ byla právě ona.

Caterina následně začala jíst, k velkému překvapení lékařů. Adele Labiancová shrnuje její pozdější život takto: „Celý život Cateriny, na lůžku utrpení i v jejím zasvěcení, byl projevem Boží dobroty. Po celý zbytek života chovala velkou zbožnost vůči papeži Janovi, šířila ji, předala ji všem Dcerám Lásky a Božímu lidu. Nevím, z kterého kouta ráje se na nás dívá – tam odešla 3. dubna 2010. Zanechala nám však duchovní odkaz, který ukazuje její odevzdanost Bohu a jeho vůli.“

„Vstaň a neboj se!“

Zázračně uzdravena byla také Floribeth Mora Diazová žijící v San José na Kostarice. Vdanou ženu se čtyřmi dětmi propustili 8. dubna 2011 lékaři z nemocnice s tím, že nedokáží vyléčit výduť na jejím mozku, a předvídali jí měsíc života.

„Prosila jsem o pomoc Jana Pavla II.,“ popisuje událost Mora Diazová. „Stále jsem říkala: Jene Pavle II., ty, který jsi tak blízko Bohu, řekni Pánu, že nechci zemřít! Měla jsem strach zemřít, protože zde byly mé děti… Řekni prosím, že jestli zemřu, kdo se o ně postará? Byli pro mě moc důležití!“

Její prosba byla vyslyšena v den blahořečení Jana Pavla II. Floribeth Mora Diazová vzpomíná na tyto chvíle takto: „Probudila jsem se v ono ráno – v Kostarice byly dvě hodiny ráno – zapnula jsem televizi, kde zrovna přenášeli blahořečení. Vzpomínám si, že jsem viděla papeže Benedikta, jak nesl relikvii… Pak jsem znovu usnula. V osm ráno jsem se probudila a slyšela hlas, který mi říkal: Vstaň! A znovu mi opakoval: Vstaň! Byla jsem velmi překvapená, ohlédla jsem se kolem sebe a řekla jsem si: Můj Bože, nejsem zde sama! A nadále jsem slyšela ten hlas, který mi říkal: Vstaň! A opakoval mi: Vstaň! Neboj se! Ihned mi oči sklouzly na časopis nad televizí, který vyšel u příležitosti blahořečení. Byl tam Jan Pavel II. se zvednutýma rukama, jakoby to byl obraz… E jeho ruce byly pozvednuté, jako by mi říkal, abych vstala. Odpověděla jsem: Ano, Pane! A od toho dne stojím na nohou! Pán mi v ten den odňal strach, odňal ode mě agónii a daroval mi pokoj, pokoj, který mi dal jistotu, že jsem zdravá!“