Málo známý lidický farář Josef Štemberka

Při nedávném výročí vyhlazení Lidic jsme si mohli připomenout i tragický osud zdejšího faráře P. Josefa Štemberky ( 2. 2. 1869 Pecka – 10. 6. 1942 Lidice ). Protože je životní příběh této oběti nacismu široké veřejnosti stále ještě málo znám, rozhodli jsme se ho alespoň ve stručnosti představit. Autorem medailonu je historik Jaroslav Šebek.

P. Josef Štemberka pocházel z Podkrkonoší. Byl bratrem právníka, spisovatele, vlasteneckého politika (působil mj. jako poslanec českého zemského sněmu) a propagátora Orlických hor Jindřicha Štemberky (1867-1926), který se hlásil k idejím T. G. Masaryka. Po absolvování gymnázia v Jičíně studoval J. Štemberka v letech 1890-94 teologii v biskupském semináři v Hradci Králové s výborným prospěchem. Po kněžském svěcení v červenci 1894 působil na několika farách (v Čestíně, Staršově, Svárově, Kolči) a od roku 1909 až do své smrti ve středočeských Lidicích. Lidice byly společně s celým kladenským regionem po 1. světové válce místem, kde se objevily ve velké míře tendence k podpoře nově vzniklé církve československé i k hromadnému vystupování z římskokatolické církve. Důvodem bylo mj. i sociální složení této oblasti, který z převážné většiny tvořili dělníci (horníci a hutníci), kteří pracovali v průmyslových podnicích na Kladně, a afinita těchto sociálních vrstev k levicovým stranám, včetně KSČ. Podle sčítání lidu z roku 1930 žilo v Lidicích 446 obyvatel, z nichž bylo 351 římských katolíků, 44 bez vyznání a 43 československého vyznání.[1] Duchovní život se zde však příliš nerozvíjel. Přes problémy, které z postupující sekularizace této oblasti vyplývaly, těšil se P. Štemberka podle dobových i poválečných svědectví ve vesnici poměrně velké autoritě (o tom svědčí i jeho vliv na farníky v době před popravou 10. 6. 1942). Aktivně se účastnil místního kulturního i veřejného života. Oblibu si získal také svým přísným, až asketickým způsobem života, osobní hlubokou zbožností a svědomitým plněním svých povinností.

Do osudu vesnice i faráře Josefa Štemberky tragicky zasáhl  sled událostí po úspěšném atentátu na zastupujícího říšského protektora R. Heydricha na přelomu května a června 1942. K prvním prohlídkám v Lidicích došlo na základě udání továrníka Pály ze Slaného ještě několik dní před vlastní  tragédií. Dne 4. června byla v Lidicích zatčena rodina Josefa Horáka a Josefa Stříbrného a proběhla prohlídka fary. Dobová publikace se zmiňuje o tom, že jeden z gestapáků chtěl dokonce P. Štemberku tehdy zastřelit (doslovně měl říci: „Já toho černého zastřelím“[2]). Po těchto raziích nastalo v obci určité uklidnění. Přestože P. Štemberka jistě po těchto zkušenostech tušil určité nebezpečí, odmítl z vesnice odjet. Poválečná publikace k tomu doslova uvádí: „Farář Štemberka skládal 9. června 1942 zkoušku z němčiny na Kladně – jako jiní kněží a veřejní zaměstnanci – a vracel se s jiným knězem. Cestou byl znepokojen a projevil v řeči obavy, že pro jeho osadu přijdou věci zlé“.[3] V noci z 9. na 10. června byla obec neprodyšně obklíčena a obyvatelé vyhnáni ze svých domovů, ženy a děti odděleny od všech dospělých mužů. Tehdy proběhl také přepad lidické fary. Nacisté přitom odcizili bohoslužebné předměty (monstrance, dva kalichy a kostelní zlato ad.). Při prohlídkách fary byly ukradeny také matriky. Farář Štemberka byl zároveň brutálně napaden a zkopán přítomnými členy nacistických represivních složek (pravděpodobně z toho důvodu, že se pokoušel intervenovat ve prospěch svých spoluobčanů), především příslušníkem kladenského Gestapa Maxem Roztockém (1912-86).[4] Rostock jej také osobně odvedl do Horákova statku. Přítomní členové Gestapa ho také zde soustavně zesměšňovali. Muži byli brzy ráno nahnáni do sklepa Horákova statku. Od brzkých ranních hodin byli po deseti vyváděni ven, kde byli zastřeleni popravčí četou. Řada svědectví, včetně po válce zatčených a vyslýchaných příslušníků Gestapa i SD, se shoduje na tom, že P. Štemberka zůstal do poslední chvíle se svými farníky, dodával jim odvahu, modlil se s nimi a morálně je povzbuzoval v této mezní lidské situaci (všichni lidičtí byli odsouzeni k smrti bez jakéhokoli soudního rozhodnutí). Muži proto odcházeli na popravu klidně a důstojně, „zpříma s hlavami vzhůru a dívali se upřeně do namířených hlavní pušek, aniž by někdo z nich pronesl slova“.[5] Jak také vzpomínají očití svědci, až na jedinou výjimku také neprosil nikdo své vrahy o milost.[6] Očitý svědek z řad zaměstnanců Gestapa po válce tvrdil, že „to farář udělal dobře a díky jeho modlitbám a požehnáním šli muži jako ovce na porážku“, přičemž byla opět duchovní služba faráře Štemberky nacisty zesměšňována. Na zahradě Horákova statku bylo ráno a dopoledne 10. 6. 1942 popraveno 173 lidických mužů, mezi nimi také P. Štemberka, který byl před popravčí četu odveden mezi posledními. Po skončení vraždění byla obec srovnána se zemí a zničen také barokní kostel sv. Martina společně s farou.

Někde se objevují informace (například v článku ke 40. výročí lidické tragédie v Katolických novinách, č. 23/1982 nebo v knize spisovatele Františka Křeliny „Každý své břímě“), že mu byl nacisty nabídnut volný odchod. Nedá se ale zatím jednoznačně prokázat, že k něčemu takovému skutečně došlo. V publikacích vydaných bezprostředně po válce se k těmto údajům stavějí autoři většinou skepticky. Důvody, proč se o tom zatčení nacisté po válce zmínili, mohly spočívat v poválečném strachu z odplaty a snahy „o zmenšení jejich viny“ – tedy z úsilí zalíbit se československé bezpečnosti.

Na druhou stranu však nelze informaci o možnosti svobodného odchodu, kterou nacisté P. Štemberkovi nabídli a on ji odmítl, vyloučit. Důvody k nabízenému odchodu mohly spočívat jak v ohledech na jeho kněžský stav, stejně tak jako v ohledech na jeho relativně vysoký věk (bylo mu tehdy 73 let).

P. Josef Štemberka byl však rozhodně prototypem věrného Božího služebníka, který plnil svědomitě své kněžské poslání v nelehké době. Patřil ke svědkům víry, který vydával svými postoji mimořádné svědectví o životě z evangelia a v tomto duchu povzbuzoval i své okolí. Do poslední chvíle posiloval modlitbou a Božím slovem své farníky a to samo svědčí o jeho velké důvěře v Boha a odvaze sdílet tragický osud se svými spoluobčany. Svou připraveností k osobní oběti byl i příkladem i pro další odsouzené. Nelze přehlédnout, že právě tento jeho postoj přispěl k vnitřní vyrovnanosti všech popravovaných lidických mužů. Jeho smrt je dokladem nacistického pronásledování katolické církve v době druhé světové války a novopohanského charakteru německého nacionálně socialistického režimu. P. Štemberka je současně příkladem vlastence, který hrdinně obětoval život za svůj národ a za svou vlast. Případ P. Štemberky je nesporně ojedinělou kněžskou zkušeností v evropském rozměru, kterou je možné přirovnat například osudu polského kléru za druhé světové války, jehož příslušníci byli hromadně popravováni bez konkrétního důvodu společně s dalšími civilními rukojmími. 

Dr. Jaroslav Šebek, Historický ústav AV, Praha

[1] Cyril MERHOUT, Lidice, Praha 1945, s. 8.

[2] Cyril MERHOUT, Lidice, s. 13.

[3] Tamtéž.

[4] Očitý svědek o těchto událostech – člen kladenského Gestapa Bürger - prohlásil: „když byl předváděn s prvými občany také místní farář, již stařičký pán, viěl jsem , jak se… zastavil u Rostocka a přednesl jmenovanému nějakou prosbu. Byl však Rostockem chycen za ramena, násilně obrácen a kopnut … tak, až se svalil na silnici. Přitom, jak se pomalu zvedal, přiskočil k faráři jiný člen SD… a bil a kopal faráře.

Rostock byl po válce sice zatčen československými bezpečnostními orgány a odsouzen k trestu smrti, ale Státní bezpečnost ho využila jako svého agenta a na konci 50. let umožnila jeho propuštění z vězení a nakonec i odhod do Spolkové republiky (Blíže k tomu in: Jiří PLACHÝ, Případ FRITZ. Válečný zločinec Max Rostock jako agent StB, Sešity Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu Policie České republiky č. 5, Praha 2002). 

[5] SÚA, f. Ministerstvo vnitra, zpráva o vyšetřování tragédie obce Lidice, policejní ředitelství v Kladně – bezpečnostní oddělení, v Kladně 5. 6. 1945; závěrečná zpráva

[6] Tamtéž.