Co je beatifikace neboli blahořečení?

Kanonizační proces neboli svatořečení v katolické církvi znamená prohlášení za svatého. V současném kanonickém právu je prohlášení za svatého posledním papežským úkonem, kterým je služebník Boží, zařazený před tím mezi blahoslavené, vepsán do seznamu svatých. Beatifikací je služebník Boží prohlášen za blahoslaveného

V dějinách Církve se podoba kanonizace proměňovala a vyvíjela. Dnes je kanonizační řízení právním procesem, který se řídí závaznými předpisy, přičemž tato náročná procedura trvá obvykle několik let.

Jednotlivé stupně kanonizačního procesu:

1. Služebník Boží je označení používané v katolické církvi pro zemřelou osobu, u které byl započat kanonizační proces, který dosud nebyl ukončen ani udělením nejnižšího stupně. Kongregace pro svatořečení poté může navrhnout papeži, aby služebníka Božího označil za ctihodného. (Jan Pavel II. je ctihodným služebníkem Božím).

2. Prohlášení za blahoslaveného neboli beatifikace (z lat. beatus šťastný, blažený a facere učinit) je druhým stupněm kanonizačního procesu. Toto prohlášení znamená, že se církev zaručuje za to, že daná osoba je v nebi, je proto možné ji prosit o přímluvu, a prokazovat jí úctu (např. může být této osobě zasvěcen kostel či oltář). Předpokladem je ukončené beatifikační řízení a jeden doložený zázrak. Na rozdíl od kanonizace (třetí stupeň procesu svatořečení), blahoslavenému úcta smí být prokazována, není to však výslovně předepsáno, jako je tomu u světců. Povolení uctívat blahoslaveného je též výhradně lokální, neplatí univerzálně pro celou církev.

3. Aby mohl být blahoslavený prohlášen za svatého neboli kanonizován, je potřeba ještě jednoho zázraku. Prohlášení o svatosti dané osoby je považováno za neomylné, prohlášení o blahoslaveném či ctihodném nikoli. Svatý pak může být předmětem veřejné úcty po celém světě, nikoli pouze v místní diecézi, a dostává také datum v církevním kalendáři platném pro celou církev.

Aby byl zázrak (k beatifikaci či svatořečení) uznán za platný, musí splňovat následující kritéria:

- nemoc musí být smrtelná

- musí být ve svém posledním stádiu

- použité léky nebyly schopné nemocného uzdravit

- uzdravení musí být okamžité

- uzdravení musí být dokonalé a úplné

- nesmí mu předcházet ulehčení

- uzdravení musí být stabilní a trvalé 

Zázrak na přímluvu Jana Pavla II.

Sestra Marie Simon-Pierre, která byla díky přímluvě u Jana Pavla II. zázračně uzdravena, pracovala  v  roce 2005 v mateřské školce v Puyricardu. Již čtyři roky trpěla stejně jako Jan Pavel II. Parkinsonovou nemocí a pociťovala stále více bolest a bezmocnost. V dubnu zemřel Jan Pavel II., k němuž měla vždy blízko. Řádové sestry tedy zahájily devítidenní modlitby na přímluvu u Jana Pavla II. Nemoc však zjevně vítězila a Marie Simon-Pierre se 2. června 2005 chtěla vzdát své práce. Matka představená jí však tehdy řekla, aby počkala do svého dalšího pobytu v Lurdech, protože „Jan Pavel II. možná ještě neřekl své poslední slovo'. Zázrak se stal v noci  z 2. na 3. června 2005: sestra Marie se probudila ráno v půl páté a vyskočila z postele, ačkoli se předtím pohybovala jen s obtížemi. „Onoho jitra při eucharistii jsem byla přesvědčena, že jsem se uzdravila. Je to opravdu velký zázrak, který lze slovy sotva vylíčit,“ řekla. O několik dní později se podivoval její neurolog. „Ptal se mě, zda jsem si zdvojnásobila dávku dopaminu. Řekla jsem mu: ne, úplně jsem ho přestala brát,“ dodává. Podle kněze Luka Marieho Lalanna, který vedl v diecézi rok šetření, než případ předložil Kongregaci pro otázky svatořečení ve Vatikánu, podstoupila sestra Marie Simon-Pierre přísné testy, aby její uzdravení, podle současných lékařských poznatků nevysvětlitelné, bylo uznáno jako zázrak.