Apoštolský nuncius na Ukrajině: Modleme se za odvahu k míru

V situaci rostoucího napětí na Ukrajině vybízí apoštolský nuncius v této zemi ke změně perspektivy a pohlédnutí na druhého jako na bratra. “Posláním církve je přispět k rozvoji společnosti ve znamení jednoty a porozumění,” říká v rozhovoru s redaktorkou ukrajinské sekce Vatikánského rozhlasu papežský diplomat, arcibiskup Visvaldas Kulbokas.

Naposled jsme spolu hovořili před třemi týdny, co se od té chvíle změnilo, jaká je nyní situace na Ukrajině?

Situace byla bezpochyby napjatá již před třemi týdny, nyní se ale napětí ještě zvýšilo. Vnímám, že mezi lidmi jsou velmi velké obavy, je tu také strach. Musím nicméně také říci, že obecně prokazují Ukrajinci také velkou houževnatost. Je tomu tak proto, že koflikt na východních územích probíhá už téměř osm let a dostává se tu tedy ke slovu také určitá lidská schopnost konfrontovat se s krizovou situací. Strach je velký, napětí je vysoké, ale navzdory tomu lidé odolávají docela dobře.

Nevím zda jste zaznamenal, že západní média mluví o velkém napětí na Ukrajině. Vystihuje to skutečně atmosféru, v níž lidé žijí?

Jistě lze říci, že napětí je velké, vždyť jsme v situaci, jakobychom cítili již závan války, z níž mají obavy všichni. Obávají se ti, kdo mají děti, kdo žijí se starými lidmi, těhotné ženy. Vláda se nicméně snaží obyvatelstvo uklidňovat. A podle mého názoru právě to je také součáat poslání katolické církve a obecněji všech církví a náboženských komunit – šířit přinejmenším určitý relativní pokoj, rovněž v krizové situaci.

Jak interpretuje současnou situaci katolická církev na Ukrajině?

S velkým potěšením jsem vyslechl mnoho povzbudivých homilií. V těchto dnech lze slyšet velmi horlivé modlitby za mír. Vnímám obavy věřících, kteří přicházejí do farností, ale vnímám také hlubokou modlitbu, protože – jak dobře víme – modlitba není jen něčím navíc, modlitba má nesmírnou sílu měnit srdce - a může také změnit běh dějin.

V tuto chvíli vzniká dojem, že se dialog zastavil a že se jeho strany navzájem neposlouchají…

Dialog nyní naráží na překážky. Děje se to, co známe z rodiny, když se rozproudí nějaký konflikt, že totiž nevzniká právě v tu chvíli, ale má své předchozí příčiny, které jsou počátkem oněch nedorozumění. To je jeden z aspektů… Když se dialog zablokuje, vinu podle mne nesou mnozí, nejen ti, kdo jsou do něho přímo zapojeni. Druhým, velice pozitivním aspektem je to, že církev znovu objevuje krásu svého poslání, protože v politickém dialogu volba cesty směřující k míru vyžaduje velkou odvahu. Když se tedy modlíme za mír, modlíme se také za odvahu pro politiky. Posláním církve je hledět na všechny jako na bratry, když tedy mluvíme o dialogu a když se za dialog modlíme, víme zároveň, že je naším posláním jako církve osvětlovat tento dialog. Když se já osobně modlím, když se modlím za mír, velmi dobře vím, že v jakémkoli okamžiku může náš Pán Ježíš osvítit toho či onoho politika, toho či onoho vojáka, aby diamentrálně změnil své rozhodnutí. Stačí skutečně málo, stačí změnit perpektivu pohledu z jednoho tábora na perspektivu otevřenou pro druhého člověka jako pro bratra - a rozhodnutí se změní. A tedy, jakkoli situace je po lidské stránce skutečně velmi napjatá, velmi těžká, církvi zároveň pomáhá znovu objevit její poslání. Můžeme také dodat, že jako společenství věřících jsme zváni k tomu, abychom budovali společnost, národy, země, ale to neznamená, že máme brojit proti někomu, znamená to především rozvíjet sebe sama, jednotu a porozumění. A rozvíjet také větší vzájemnost mezi církvemi, protože když jsme jednotnější, jsme také vnitřně silnější a lépe schopní vydávat svědectví evangelia před lidmi.

(job)