Apoštolský list k 400. výročí narození Blaise Pascala

Zvláštním apoštolským listem uctil papež František 400. výročí narození Blaise Pascala. Nese titul Sublimitas et miseria hominis (Velikost a bídnost člověka) a datum 19. června, dne, kdy se v roce 1623 tento budoucí matematik, fyzik a filosof narodil ve francouzském Clermontu. Papež připomíná, že Pascal hledal celý život plnou pravdu, a to nejen o přírodě, ale především o člověku a Bohu. Vrcholem tohoto poznání byl mystický zážitek z 23. listopadu 1654, který popisuje jako “Noc ohně”, jeho osobní setkání s Bohem Abrahamovým, Izákovým a Jákobovým, nikoliv s Bohem filozofů a učenců. Český překlad je k dispozici v příloze.

Papež připomíná, že Pascal hledal celý život plnou pravdu, a to nejen o přírodě, ale především o člověku a Bohu. Vrcholem tohoto poznání byl mystický zážitek z 23. listopadu 1654, který popisuje jako “Noc ohně”, jeho osobní setkání s Bohem Abrahamovým, Izákovým a Jákobovým, nikoliv s Bohem filozofů a učenců.

Pascal žil ve století velkých vědeckých objevů, provázených rostoucím filosofickým a náboženským skepticismem. Jeho matematicky přesný a filosoficky otevřený duch však nerezignoval na dávnou lidskou otázku po místě člověka ve stvoření, v proslulých Myšlenkách publikovaných jako posmrtná sbírka jeho úvah, popsal paradoxy lidské existence a stal se průvodcem na cestě pro ty, kdo hledají pravé poznání a štěstí. 

Měl v sobě postoj, který František popisuje jako “žasnoucí otevřenost realitě". Důvěřoval přirozenému rozumu, byl solidární se všemi, kdo hledali pravdu, zároveň dokázal rozpoznat omezenost pouhé inteligence a zachoval otevřenost pro Zjevení, bez něhož všechno přirozené zůstává v temnotě. Jak poznamenává apoštolský list Sublimitas et miseria hominis Pascalovy Myšlenky nelze plně pochopit, pokud pomineme skutečnost, že jejich středem a klíčem je Kristus a Bible. Pascal ukazuje, že křesťanské náboženství je “úctyhodné, protože dobře poznalo člověka a přívětivé, neboť slibuje pravé dobro”.

Blaise Pascal, geniální matematik, který v devatenácti letech vynalezl tzv. aritmetický stroj, předchůdce dnešních kalkulaček, měl zároveň nadpřirozenou jistotu víry. Považoval ji za plně slučitelnou s rozumem a zároveň si uvědomoval její nekonečnou přesažnost jako daru, který Bůh sám udílí lidskému srdci.

Mnoho Pascalových spisů má filozofický charakter. Obdivoval moudrost starých Řeků, ale uvědomoval jsi i jejich omezenost, vyplývající z hranic lidského rozumu. Stoicismus vede k pýše a skepticismus k zoufalství. Rozum je pro něj nepochybným zázrakem stvoření, neboť odlišuje člověka od ostatních tvorů. Člověk, píše, je pouhá třtina, nejkřehčí v přírodě, avšak třtina myslící. Papež upozorňuje zejména na jeden základní a v dnešní době znovu mimořádně aktuální princip Pascalova myšlení: učí totiž, že “skutečnost je nadřazená ideim”. Varuje tedy před různými formami zastírání skutečnosti, neboť, jak píše, kdo aspiruje na to být andělem, snadno se stane bestií. A dnešní ideologie, které nás sužují v ekonomické, sociální, antropologické i morální oblasti udržují své následovníky “v názorových bublinách”, v nichž se idea postavila na místo skutečnosti, glosuje papežský list. 

Pascal si uvědomuje paradoxy, které v člověku existují, nepoměr mezi nekonečnou vůlí být šťastný a poznat pravdu a naším omezeným rozumem a fyzickou slabostí. František to označuje za neúprosný realismus francouzského myslitele.Ten ho nakonec vede k přesvědčení, že propastnou prázdnotu v člověku může vyplnit jedině sám Bůh. Pascal, který zkoumal lidský úděl prostřednictvím nedostižné síly své vlastní inteligence, se stává svědkem evangelia. S odkazem na vlastní zkušenost hlásá, že Zjevení nejenže neodporuje požadavkům rozumu, ale nabízí nám závratnou odpověď, k níž by žádná filozofie nedospěla.

Ve svém Memorialu, záznamu, který skryl do podšívky svého pláště a objeven byl až po jeho smrti, Pascal popsal svůj mystický prožitek z 23. listopadu 1654, svou "noc ohně”, v níž prožil zvláštní Boží navštívení, které popsal jako setkání s “Bohem Abraháma, Bohem Izáka, Bohem Jákoba, nikoli s bohem filosofů a učenců a dodává: "Jistota, jistota, zakoušení, radost, pokoj. Bůh Ježíše Krista.” Osobní zkušenost Boží lásky, setkání s Kristem, který vstoupil do našich dějin a nepřestává se podílet na našem životě, přivedlo Pascala k hluboké konverzi. Objevuje v Kristu svého Spasitele a Osvoboditele, Boha, který se ujal naší bídy. Jeho nezměrná a neklidná inteligence je naplněna pokojem a radostí. Ukazuje k jinému řádu věcí, k řádu srdce, k cestě osvětlované září milosti, která vede k nepřetržitému objevování “skrytého Boha”, kterého bys “nehledal, kdybys ho již nenalezl”.

Apoštolský list na závěr zasazuje do historického kontextu Pascalovy listy, vzniklé v době kontroverzí mezi jansenisty a molinisty. Jakkoli František upozorňuje, že některé jeho výroky “nezní správně”, přiznává Pascalovi upřímnost záměru a snahu v dobré víře čelit neopelagiánským úvahám o možnosti člověka zachránit se vlastní silou, bez Boží milosti. Papež nicméně poznamenává, že poslední Pascalovy úvahy o tom, že Bůh si přeje spásu všech lidí i to, aby dospěli k poznání pravdy, jsou zcela v souladu s katolickou vírou.