Andělé, aniž by o tom věděli - Kardinál Czerny o přijímání uprchlíků na Slovensku

Italský jezuitský časopis Aggiornamenti Sociali, který se zaměřuje na analýzu společensko-politických otázek a službu církve v sociální oblasti, uveřejnil článek kardinála Michaela Czerného SJ s názvem „Andělé, aniž by to věděli“. Shrnuje v něm své zkušenosti z nedávné cesty na Slovensko, kdy jako zvláštní vyslanec vyjádřil papežovu blízkost ukrajinským uprchlíkům a těm, kteří jim poskytují pomoc v nouzi.

Článek zveřejněný 28. března 2022 uvádíme v plném znění.

Andělé, aniž by to věděli

Kardinál Michael Czerny na Slovensku: Evangelizace prostřednictvím ukrajinských uprchlíků

Ve dnech 16.-18. března přijel na Slovensko kardinál Michael Czerny SJ, prozatímní prefekt Dikasteria pro integrální lidský rozvoj a autor a spolupracovník našeho časopisu Aggiornamenti sociali, aby se zúčastnil 3. ročníku Evropských katolických sociálních dnů (Bratislava, 17.-20. března 2022). Setkal se také s prezidentkou Slovenské republiky Zuzanou Čaputovou a předsedou vlády Eduardem Hegerem. Navštívil také východní oblasti země, kam přicházejí uprchlíci z Ukrajiny, a překročil hranice, aby navštívil město Užhorod. O několik dní později se zamýšlí nad tím, co ho na této druhé cestě po předchozí návštěvě Maďarska nejvíce zaujalo.

Na západní Ukrajině je většina katolíků východního obřadu, takže mnoho kněží, které jsem potkal, je ženatých a má děti. Místo útěku na Západ zůstávají se svými rodinami, aby se nadále starali o lidi a uprchlíky v pohybu. Pastorační centra a farnosti se stávají bezpečným útočištěm na cestě k záchraně, kde se v každou denní i noční hodinu celá rodina faráře věnuje přijímání lidí v nouzi.

Anděly jsme si zvykli nazývat ty, kdo se nasazují, aby pomohli cizím lidem v nesnázích, přičemž sami často zůstávají v anonymitě, jako to dělají tyto rodiny, ale také řeholníky a řeholnice, svobodné kněze, biskupy a mnoho laiků. Je správné je tak nazývat, protože jimi jsou. Nejsou však jediní: Písmo nás vyzývá, abychom rozšířili svůj pohled a uvědomili si, že i ti, kteří jsou přijímáni, mohou být anonymními anděly. List Židům nám připomíná: „Nezapomínejte na pohostinnost, neboť někteří takto přijímali anděly jako hosty, a ani o tom nevěděli.“ (Žid 13,2).

Na své cestě jsem zjistil, že je to pravda: poznáte to podle změn, které se odehrávají v těch, kdo je přijímají. V Berehovu jsem navštívil studentskou ubytovnu, která byla přestavěna na přijímací středisko. Napadlo mě, že se setkám s biskupem a některými místními kněžími. Byli tam, ale spolu s nimi i lidé zodpovědní za ostatní křesťanské a židovské komunity a také nejvyšší představitel místní státní správy. Stejně tomu bylo i v Užhorodě: na večeři se seminaristy po postní liturgii v řeckokatolické katedrále byli přítomni i zástupci židovské komunity a křesťané jiných vyznání.

Velmi mě to zaujalo, protože v těchto regionech jsou vztahy mezi různými denominacemi často problematické a nesou si břemeno historických konfliktů a předsudků. Náhlá nutnost přijmout uprchlíky umožňuje, ba přímo vyžaduje konkrétní ekumenismus solidarity: spojit se a spolupracovat, aby se poskytla odpověď lidem v nouzi. Být nablízku chudým a zranitelným sbližuje ty, kteří je přijímají. Když se k nim chováme jako k bratrům, nevyhnutelně zjistíme, že jsme všichni bratři a sestry. Teoreticky to zní jako samozřejmost: bratři mých bratrů jsou moji bratři! V praxi na to však často zapomínáme.

To je dobrá zpráva, kterou ukrajinští uprchlíci - andělé, aniž by o tom věděli - sdělují těm, kdo je přijímají: ne slovy, dokonce ani ne skutky, ale svou prostou existencí a potřebou pomoci, která všechny vrací k tomu podstatnému. Hluboká pravda slov papeže Františka, který v č. 198 [apoštolské exhortace] Evangelii gaudium píše o chudých, se nás hmatatelně dotýká: „Nová evangelizace je výzvou k rozpoznání spásné síly, která působí v jejich životech, a k tomu, abychom je postavili do středu cesty církve. Jsme povoláni objevovat v nich Krista, propůjčovat jim svůj hlas, abychom jim pomohli v jejich problémech, ale jsme také povoláni být jejich přáteli, naslouchat jim, rozumět jim a přijímat tajemnou moudrost, kterou nám Bůh chce skrze ně dát.“

Děje se tak nejen na západní Ukrajině, ale i na druhé straně hranice, v zemích, kam uprchlíci přicházejí poté, co konečně překročili hranici. Pro tyto národy je jejich příchod pobídkou k otevření se, k překonání uzavřenosti, která je trvalým dědictvím sovětské éry. Je to hluboká, náhlá změna: tyto společnosti jsou dějinami nuceny učit se něčemu, co neznaly a nepraktikovaly, ale co intuitivně vnímají jako hodnotu. Je třeba respektovat jejich první kroky a neodsuzovat je za postoje, které zaujali v minulosti, aby se tyto zkušenosti mohly upevnit a utvářet jinou budoucnost. "Pomozte nám být nápomocni" je požadavek, který se objevuje na setkáních s místními organizacemi solidarity a také s veřejnými orgány na různých úrovních.

Po návratu ze Slovenska jsem hned odcestoval do Dakaru na 9. světové fórum o vodě, kam jsem přivezl a přečetl poselství papeže Františka. Sedm tisíc kilometrů od Ukrajiny se pod názvem fóra „Bezpečnost vody pro mír a rozvoj“ opět objevilo téma míru. Ekologická degradace a změna klimatu ohrožují přístup k vodě pro mnoho obyvatel, kteří zažívají stále častěji katastrofální sucha. Voda se v nadcházejících desetiletích stane mimořádně strategickým zdrojem a potenciálním zdrojem válek a konfliktů, zejména v regionech, kde velké řeky překračují hranice mezi státy, jako je tomu v Africe. „Ve všech těchto situacích,“ píše papež, „se voda musí stát symbolem přijetí a požehnání, důvodem k setkání a spolupráci, díky níž roste vzájemná důvěra a bratrství.“ Správa vody jako společného dobra a základního a univerzálního lidského práva je závazkem, který spojuje budování bratrství a péči o společný domov. Zatímco se modlíme a děláme vše, co je v našich silách, abychom zastavili tuto „ohavnou“ válku na Ukrajině, musíme se i nadále dívat dopředu, abychom zabránili možným budoucím konfliktům.

Přeložil Petr Vacík