Advent je časem, kdy se znovu učíme, kdo je Bůh

Promluva papeže Františka před polední modlitbou na 3. neděli adventní.

Milí bratři a sestry, hezkou neděli! 

Evangelium této třetí adventní neděle nám vypráví o Janu Křtiteli, který z vězení posílá své učedníky, aby se Ježíše zeptali: "Jsi ty ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?" (Mt 11,4). Když Jan slyší o Ježíšových skutcích, zmocní se ho pochybnosti, zda je skutečně Mesiášem, či nikoli. Ve skutečnosti myslel na přísného Mesiáše, který přijde a mocně vykoná spravedlnost tím, že potrestá hříšníky. Ježíš má naopak slova a projevy soucitu vůči všem, v srdci jeho jednání je milosrdenství, které odpouští, takže "slepí znovu vidí, chromí chodí, malomocní jsou očištěni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium" (v. 5). Je však dobré se nad touto krizí Jana Křtitele - vstupuje do krize - pozastavit, protože může něco důležitého říci i nám.

Text zdůrazňuje, že Jan je ve vězení, a to nás kromě fyzického místa nutí přemýšlet o vnitřní situaci, kterou prožívá: ve vězení je tma, není možnost jasně vnímat a vidět jinam. A skutečně, Křtitel nedokáže poznat, zda je Ježíš očekávaným Mesiášem, a tak ho přepadají pochybnosti a posílá učedníky, aby to ověřili: "Jděte a podívejte se, zda je to Mesiáš, nebo ne". Překvapuje nás, že se to stalo právě Janovi, který pokřtil Ježíše v Jordánu a ukázal ho učedníkům jako Beránka Božího (srov. J 1,29). To však znamená, že i ten nejvíc věřící prochází tunelem pochybnosti. Tohoto tunelu pochybnosti nejsme ušetřeni a není to nic špatného, naopak, někdy je to pro duchovní růst nezbytné: pomáhá nám pochopit, že Bůh je vždy větší, než si ho představujeme; skutky, které koná, jsou ve srovnání s našimi výpočty překvapivé; jeho jednání je vždy jiné, přesahuje naše požadavky a očekávání; a proto ho nikdy nesmíme přestat hledat a obracet se k jeho pravé tváři. Jeden velký teolog - dobrý teolog - řekl, že Boha "je třeba objevovat postupně... někdy i v domnění, že ho ztrácíme" (H. DE LUBAC, Sulle vie di Dio, Milano 2008, 25). Musíme ho postupně znovu objevovat a někdy si i myslet, že ho ztrácíme. To je to, co dělá Křtitel: v pochybnostech ho stále hledá, ptá se ho, "diskutuje" s ním a nakonec ho znovu objevuje. Jan, kterého Ježíš označil za největšího z těch, kdo se narodili z ženy (srov. Mt 11,11), nás zkrátka učí, abychom Boha neuzavírali do svých plánů. To je vždycky nebezpečí, pokušení: udělat si Boha na míru, Boha k použití.  Bůh je něco jiného...

Bratři a sestry, i my se někdy můžeme ocitnout v jeho situaci, ve vnitřním vězení, neschopni rozpoznat novost Hospodina, kterého možná držíme v zajetí domněnky, že o něm už všechno víme. Drazí bratři a sestry, o Bohu nikdy nevíme všechno, nikdy. Možná máme v mysli mocného Boha, který dělá, co chce, místo Boha pokorné mírnosti, Boha milosrdenství a lásky, který pokaždé, když zasahuje, zároveň respektuje naši svobodu a naše rozhodnutí. Možná bychom mu i my mohli říci: "Jsi opravdu Ty, tak pokorný, Bůh, který nás přichází zachránit?". Něco podobného se nám může stát i s našimi bližními: máme své vlastní představy, předsudky a druhým přikládáme nálepky - zejména těm, o nichž máme pocit, že jsou jiní než my. Advent je tedy časem převracení perspektiv, kdy se necháváme ohromit velikostí Božího milosrdenství. S úžasem: Bůh vždy udivuje. Advent je čas, kdy se při přípravě jesliček pro Ježíška znovu učíme, kdo je Bůh; čas, kdy se můžeme vymanit z určitých vzorců a předsudků vůči Bohu a našim bratřím a sestrám; advent je čas, kdy místo abychom mysleli na dárky pro sebe, můžeme dát zraněným slova a gesta útěchy, jako to udělal Ježíš slepým, hluchým a chromým. 

Kéž nás Panna Maria jako matka v těchto dnech přípravy na Vánoce vezme za ruku a pomůže nám rozpoznat v maličkosti Dítěte velikost Boha, který přichází.