Aby synoda nezůstala na papíře... Rozhovor s P. Czudkem a Hanou Pohořalou

Minulý víkend probíhal ve Vatikánu ve znamení začátku synodálního procesu. Slavnostní inaugurace se zúčastnila Hana Pohořalá, která byla jmenována rovněž delegátkou CCEE za Evropu. Spolu s rektorem Papežské koleje Nepomucenum, otcem Romanem Czudkem, však patří také do pětičlenného koordinačního týmu synodálního procesu v naší zemí. Položili jsme jim několik otázek.

Minulý víkend probíhal ve Vatikánu ve znamení začátku synodálního procesu. Slavnostní inaugurace se zúčastnila Hana Pohořalá, která byla jmenována rovněž delegátkou CCEE za Evropu. Spolu s rektorem Papežské koleje Nepomucenum, otcem Romanem Czudkem, však patří také do pětičlenného koordinačního týmu synodálního procesu v naší zemí. Položili jsme jim několik otázek.

Hlavním důrazem synodního procesu, který byl právě zahájen, je „žitá synodalita“, vzájemné naslouchání. Co byste doporučili farním a dalším společenstvím v naší zemi, aby tento proces nezůstal jen na papíře, ale stal se skutečnou reflexí nad životem církve v naší době?

Hanka Pohořalá: Po zkušenosti tohoto víkendu, kdy byla synoda zahájena, bych chtěla říci dvě věci, které vystoupily do popředí a provázejí mne. Zaprvé, že se jedná především o duchovní proces. A proto, aby nezůstal formalitou, jak zdůraznil papež František, vyžaduje od každého z nás rozhodnutí se zapojit, uvěřit, že právě to od nás teď Pán Bůh chce – lidově řečeno. Prvním krokem je jakási osobní konverze, protože naslouchání vyžaduje opravdu velkou vážnost a účast. Nejsme tak docela zvyklí naslouchat si. Patří k tomu nejen vlastní ztišení, ale také to, abych ve chvíli, kdy druhý mluví, neměl už plnou hlavu odpovědí, ale nechal ho dopovědět, aby se mohl vyjádřit, neposuzovat to v sobě, nepřerušovat ho, ale opravdu to přijmout. Vyžaduje to od nás postoj pokory. Dovolila bych si na tomto místě malou odbočku: Když jsem byla na obědě během zahájení synody, seděl vedle mě pan biskup z Mozambiku (bylo to po promluvě Svatého otce a po první části zahájení). A on řekl: Pro mě je to jasné. Od nás všech to vyžaduje především pokoru. Jinak ten proces nebude moci proběhnout. To bych viděla jako první krok, osobní konverzi, kterou když uděláme, může po ní následovat jakási místní, farní, diecézní konverze. A druhá věc: Zkusit se oprostit od překážek, které tu jsou a není jich málo. Začalo se pozdě, dokumenty přišly pozdě, nějakou dobu trvalo než jsme je přeložili, než se dostaly k lidem. Správně říkají někteří kněží: Nic nevím, nemáme instrukce, nemáme pokyny. Je to pravda! Je to všechno jakýmsi během, běžíme za papežem Františkem! Ale mohli bychom zkusit odložit tyto překáýky stranou, nebo ještě lépe učinit z nich jakýsi stavební kámen, oběť, kterou to od nás vyžaduje a pustit se do synody s velkou vírou. Nyní už se můžeme do všeho pustit na základě instrukcí, které dostaneme od tzv. diecézních koordinátorů, které ustanovil každý diecézní biskup. Vstoupit do toho s velkou vírou - a s radostí, kterou věřím, že nám to posléze přinese.

P. Roman Czudek: Abych navázal na Hanku, když mluvila o víře, se kterou se máme pouštět do tohoto synodálního procesu, dodal bych, že z této víry pramení také odvaha. Svatý otec vykročil odvážně s týmem svých spolupracovníků a k odvaze nás také vybízí, abychom se nebáli otevřít Duchu svatému, Božímu Duchu, který nás vede k tomu, co je úkolem církve. K tomu, co Bůh sám od církve v této chvíli očekává. Je to také velké dobrodružství, které nás čeká. Jak už tu zaznělo, jsou k tomu nějaké věci, které nám v tom mohou pomoci, ale především jde o nás samotné, abychom se do toho pustili – a neříkali si: ať to dělá někdo jiný, ať to probíhá v jiných diecézích a jiných státech. Připustit si, že od nás to Bůh v této chvíli očekává. Jde tedy o to vzít to osobně za své, nebát se toho.

V přípravných materiálech se objevuje deset tematických okruhů, které mohou debaty inspirovat. Na jaká témata se v naší místní církvi nemá zapomenout, co považujete za naléhavé v naší situaci?

Hanka Pohořalá: Asi by bylo ode mne odvážné, kdybych se snažila nějak zmapovat celou naši místní církev. Navíc – když navážu na otce Romana – bude jistě také určitým překvapením, co z toho vlastně vyjde najevo. Opět malá odbočka do Vatikánu: My jsme si tady mohli synodální proces tak trochu vyzkoušet. Byli jsme v druhé části programu (po projevu Svatého otce a po několika svědectvích) rozděleni do skupinek, kde jsme se sešli v počtu asi 14-15 lidí nejen z různých koutů světa, ale každý měl také naprosto jiné postavení v církvi; na jedné straně kuriální kardinál, na druhé straně laik z nějaké evropské země. Ukázalo se, že každá země má jiné akcenty, ale vlastně nejen země, každý člověk má vlastní optiku, kterou vnímá tu danou část církve. Neodvažuji se tedy mluvit všeobecně, osobně považuji za důležité větší naslouchání, což si budeme moci vyzkoušet. A s tím je spojena úcta. Myslím, že je potřeba větší úcty k názoru každého, vzít vážně, že problém, o němž mi ten druhý říká, je jeho reálným problémem. Někdy se mi zdá - když bych byla ještě konkrétnější -  že nás křesťany v církvi, podle mě zbytečně, rozdělují politické názory. Necháváme se jaksi příliš prostoupit nějakým politickým názorem, který jakobychom pak aplikovali do naší víry. Myslím si, že to není správně. Myslím si, že bychom měli stavět na tom, že jsme křesťané a neustále se dívat na Krista, na to jak jednal - což nám krásně předává Slovo Boží. Ale měli bychom se snažit pronikat také do jeho myšlení, do jeho mentality, a tam rozhodně nepatří takové to stranictví… já jsem s Pavlem… já jsem… Já to tak alespoň vnímám, a možná to tak vnímá i někdo další – A tak bychom si to pojmenovali a říci si: Nenechme se rozdělovat politikou, jež vytlačuje to hlavní poslání církve - hlásat Krista těm, kteří ho neznají. Myslím si, že v naší zemi, která je považována za hodně ateistickou, není mnoho ateistů z přesvědčení, ale ateisté z neznalosti. Myslím, že u nás je spousta lidí, kteří neměli možnost systematicky Krista poznat. Alespoň tedy jedno z témat.

P. Roman Czudek: Ohledně témat – máme deset tematických okruhů. Každá synodální skupinka si jedno z těchto témat vybere. Dokonce se doporučuje, aby se hovořilo ne více než o dvou tématech z těchto deseti. Nakonec tedy bude zajímavé sledovat, v jakých diecézích si vybírají jaká témata.  Už to bude o něčem svědčit, synodalita se projeví i v tomto. Těch deset témat je pomocných, je to jakési uvedení. Nejdůležitější na synodalitě je to – jak říká papež František – že se lidé dají dohromady, společně debatují, společně si naslouchají a modlí se. Synodální proces spočívá v tom, že lidé jdou společnou cestou.

Naše církev není velká a je myslím také poměrně „pročištěná“, v tom smyslu, že takzvaně tradičních katolíků není mnoho a většina lidí je dnes v církvi skutečně z přesvědčení. Přesto i toto „malé stádce“ trpí vnitřní polarizací, určitou vnitřní netolerancí k tomu, kdo vidí věci trochu jinak… Bude synoda podle vás příležitostí také k určitému ekumenismu dovnitř? Nehrozí, že namísto jednoho církevního společenství, které vede dialog, bude „synodální“ debata sérií sólových akcí jednotlivých skupin, které se budou chtít pouze utvrdit ve svém vlastním postoji?

Hanka Pohořalá: Stát se může cokoliv. Ale řekla bych, že záleží především na tom, jestli pochopíme a vezmeme tu výzvu papeže Františka opravdu za svou. Ráda bych posluchače odkázala na jeho sobotní projev a nedělní kázání v bazilice sv. Petra, které je velice návodné. Kdokoli by měl nějakou otázku ohledně synodálního procesu, měl by si udělat čas a rozjímat o tom, co nám tam papež František říká, protože jestliže by to vedlo u nás k většímu rozdělení nebo prosazování vlastního vidění, tak si myslím, že jsme to nepochopili. Papež František v sobotu zdůrazňoval tři hlavní témata synody: společenství, spoluúčast a poslání. Papež připomínal realitu Nejsvětější Trojice, která je prvním společenstvím. V sobotu, když jsem se nad tím snažila rozjímat, uvědomila jsem si, že pokud věříme, že Duch svatý je jakousi personifikací vztahu lásky mezi Otcem a Synem, tak také od nás se očekává opravdu laskavý přístup. To znamená, že ačkoli nás třeba dělí nějaký názor, neměli bychom dovolit, aby nás to rozdělilo po lidské stránce. Nemusím souhlasit s názorem druhého, ale můžu se naučit ještě o to víc respektovat toho člověka. Jsem si jistá, že lehké to nebude! To, co říkáte, možná hrozí. Ale opravdu záleží na každém z nás a - znovu připomenu – na naší pokoře, abychom si nemysleli, že jde o prosazení mého názoru, protože nikdo z nás není personifikací Ducha svatého. Jak papež František v sobotu řekl, hlavním protagonistou, hlavním hybatelem synodálního procesu je opravdu Duch svatý a bez Něho to nepůjde. V tomto směru bych byla optimista, protože si myslím, že v každém křesťanovi je touha jít za tím, co po nás chce Bůh, a ne za tím, co si chci prosadit.

P. Roman Czudek: Synodální proces má samozřejmě svá úskalí. Ale hodně záleží na tom, jak ho vezmeme vážně. Když jsem se bavil některými z kněží, říkali mi v první reakci : Vždyť mi tady máme mnoho jiných důležitých věcí, které musíme řešet. Ale já jsem se jich ptal: Co je důležitější než to, co nám církev předkládá, k čemu nás vybízí také dnes? Protože tento proces slouží k oživení pastorace, k tomu, abychom žili své křesťanství aktivněji, více do hloubky a uvědomovali si, jakými dary nás Bůh obdařil a co můžeme nabídnout druhým. Nedávno jsem se ptal jednoho z velkých italských teologů, který je uznávanou kapacitou v učení o církvi: Co je pro vás synodalita? A on říkal: To jsou charismata, dary, kterými nás Bůh obdařil, a my ty dary nemůžeme nechat ležet. Některé dary jsou využívány, ale je také spoustu darů, které zůstávají ladem. Je tedy na biskupech, kněžích a jejich spolupracovnících, aby v diecézích probouzeli aktivitu celého Božího lidu, aby se zapojil dohromady. Jedině pak to nenarazí na nějaká úskalí a nedojde k tomu, že se do synodálního procesu zapojí jen malá skupinka a zbytek zůstane nečinně přihlížet.