Aby se i skrze nás len stával plátnem

Zdroj:

Rubrika: O knihách

27. 2. 2024, 11.50

Tisk

Sdílej

Karmelitánské nakladatelství pro letošní postní dobu připravilo čtenářům milé - byť rozsahem drobné - překvapení: V překladu biskupa Josefa Hrdličky vydalo Křížovou cestu německé básnířky a výtvarnice Ruth Schaumannové (1899-1975). Následující text k publikaci připojil rovněž nedávno jmenovaný litoměřický biskup Stanislav Přibyl.

Je zajímavé a obohacující protkat rozjímání křížové cesty verši sekvence Stahat Mater. Jacopone da Todi, muž, který složil tento text k svátku Panny Marie Bolestné, žil před osmi sty lety. Naproti německá autorka Ruth Schaumannová, jejíž působivou Křížovou cestu můžeme v přebásnění Josefa Hrdličky číst, zemřela před padesáti lety.

Hledal jsem v těchto rozdílných textech paralely zastavení. To, co spojuje bolestnou Matku, trpícího Krista a Veroniku, je - kus lněného plátna. Len se stává plátnem tak, že se z vláken rostliny utká látka. Nikdo neřeší, odkud je to které vlákno nebo kde rostla ta která rostlinka lnu. Nyní jsou prostě spolu, setkané do jednoho celku. Podobně je to i s našimi lidskými příběhy, jež jsou „setkány do setkání“ s jedinečným Božím Příběhem. A nezačíná to v okamžiku Ježíšova utrpení, ale už když se Slovo stává tělem a rodí se mezi námi. Narozený Ježíš Kristus je zavinut do plenek (Lk 2,7). O třiatřicet let později přichází Ježíšova smrt, která není koncem, ale vyvrcholením našeho vykoupení. A co se stalo, když Ježíš zemřel? , Josef vzal tělo, zavinul ho do čistého lněného plátna a uložil ho do své nové hrobky, kterou si dal vytesat ve skále“ (Mt 29,59n). Plátno je i svědkem Ježíšova zmrtvýchvstání: „Pak za ním (za Janem) přišel i Šimon Petr, vešel do hrobky a viděl, že tam leží pruhy plátna. Rouška však, která byla na Ježíšově hlavě, neležela u těch pruhů plátna, ale složená zvlášť na jiném místě“ (Jan 20,6n).

Nevím, jak je tomu s Ježíšovými plenkami, ale Veroničinu roušku i plátno z hrobu máme stále k dispozici: v roušce z Manopella, která byla původně nejspíš uchovávána ve vatikánské bazilice sv. Petra, a ve slavném Turínském plátně. Máme ale zachován i bezpočet veraikonů - pravých zobrazení Ježíšovy tváře -, která navazují na příběh šestého zastavení křížové cesty, kdy Veronika dostává za svůj milosrdný skutek jako odměnu otisk Ježíšovy tváře. Toto spojení Ježíšova narození, utrpení, vzkříšení a také eucharistie nemá společné jen plátno. Hluboká vnitřní souvislost spočívá v tom, že Ježíš, Boží Syn, Slovo, které se stalo tělem, přebývalo mezi námi - stejně ve svém narození, jako v utrpení i ve vzkříšení. A přebývá s námi stále právě v eucharistii.

Tohle všechno bylo dohromady fascinujícím způsobem zobrazováno u nás na sklonku 14. století v tzv. krásných Madonách. Krásně oblečená Maria drží v drahocenných látkách (tak jako kněz Nejsvětější svátost) nahého Ježíška, který se nahý narodil, v potupě trpěl a nahý umíral. Jenom lidé kolem, kteří se přičinili, že „len se plátnem stává“, tuto nahotu přioděli: Maria v jesličkách, Veronika na křížové cestě a Josef Arimatijský v hrobě.

Každý z nás, ať už máme jakékoli poslání, jsme jako křesťané povoláni, aby se i skrze nás „len plátnem stával“ a abychom tímto plátnem milosrdně odívali nahého Ježíše: v chudých, nemocných, hladových, vězněných, v těch, kdo trpí nahotou tohoto světa v jakékoli podobě (srov. Mt 25,31-46). Odměnou nám pak bude to, že se v tomto plátně otiskne Jeho tvář. Tvář Boží, která je vpravdě lidská, která je mnohdy „v zjevu matném“ a myji můžeme objevovat jen postupně. Len setkaný v plátno se tak nakonec stane cenným obrazem. Je to odměna a zároveň úkol, neboť i my - každý z nás - máme mít dost odvahy, abychom se vydali na různé cesty, mezi nimiž má cesta křížová výsadní postavení, a abychom dovolili Bohu protkat lněnou přízi našeho životního příběhu jeho zlatou nití dějin spásy.

Josef Hrdlička: Pod dřevem schýlen Bůh. Křížová cesta Ruth Schaumannové a starobylý hymnus Stahat Mater (Karmelitánské nakladatelství 2024)